Články / Recenze

Jakmile se téma změní na instagramy

Jakmile se téma změní na instagramy

Adam Hencze | Články / Recenze | 26.10.2012

Povaha Amandy Palmer a její vystupování se dá vyložit mnoha způsoby. Bohémství, exhibicionismus, bisexualita, ale i pozérství, vypočítavost nebo pokrytectví. Co ale taky čekat od holky z Dresden Dolls, která se rozhodla, že ji to samotnou už nebaví, a naverbovala k sobě celou bandu, kterou představuje Grand Theft Orchestra a se kterou se jí letos na Kickstarteru podařilo od milujících fanoušků vyškemrat něco málo přes neskutečný milion dolarů. Finální výtvor v podobě patnácti stop alba Theatre Is Evil stojí někde mezi skvěle aranžovaným výstřelem do řad kritiků a poplatným kýčem, který spoustu fandů zklame. Talent a nápaditost se za peníze nekoupí, naštěstí Amandin smysl pro smrtelně chytlavé melodie a skvělé zvukové stavby se nikam neztratil a zábavná jízda je to tak od začátku do konce.

Hovořit o odklonu v tvorbě má svoje opodstatnění – téměř půlka alba zní jako popík se syntezátory z minulého století, který vyvolává zklamání z nedostatku inovací. Typickým příkladem je mohutný úvod Smile (Pictures or It Didn't Happen), mohutný pomalý pop, který se masivně vrství a graduje. Úsměv ale brzo přejde, Amanda je totiž až nepříjemně konvenční – to se naštěstí netýká textů, ve kterých jako obvykle exceluje. Těžko říct, jestli by bylo vhodné nechat některé písně ještě uzrát nebo jestli bylo Amandino okolí nebo ona sama tak hudebně vysávaná. Rozsah nálad není příliš široký, ačkoliv motivů je nepřeberná spousta. Když už se přeci jen na nějakou tu baladu dostane, nejde do hloubky a zpěvačce ji lze jen těžko uvěřit. To už jsou intenzivnější její experimenty s „magickým ukulele“, tyhle songy jsou povedené. Ale taky jsou od Radiohead.

Na opačném pólu to funguje velmi dobře. Jakmile se téma změní na instagramy, mrtvé rybičky, spacáky v kamenných hrobkách, nabíjení telefonů a blowjoby, vše je ve správných kolejích. Samozřejmě že jde o povrchní provokace, kterými popichuje a láká k dalším poslechům, k dalším významům, vrstvám a pocitům. Vypalovačky mají sílu ve všech ohledech a nejvíc opět ve hře se slovy, která je vzhledem k image umělkyně nejuvěřitelnější. Začátek stopáže je nakopávající a zvláštním způsobem míchá celou škálu hudebních prvků několika předchozích dekád s vkusnými popovými aranžmá. Ať už je to PJ Harvey nebo blinkovská Want It Back. (V klipu k téhle písni ukazuje mimochodem „už opravdu všechno“, je tedy otázkou, kam zajde příště.)

Albu dochází dech v druhé půli, jako by Amanda vystřílela nápady a budget do prvních sedmi songů, které jsou symbolicky oddělené „A Grand Theft Intermission“. Zvuky se opakují a některé elektronické výstřelky jsou přijatelné jen se zvednutým obočím. Pořád tu jsou ale kousky, které dokáží svou pointou mrazivě překvapit (The Bed Song), nebo zasněné popové balady, které kromě jiného dají vyniknout jejímu hlasovému rozsahu (Bottom Feeder). I přes kvalitativní rozdíly je výsledek ucelený a náladově vyvážený. Zpěvačka má na fanoušky velké štěstí, exhibicionismus smíchaný s talentem a nevšední krásou se dnes počítají. A kdo jiný než právě její fanoušek by si koupil album, za nějž už jednou zaplatil.

Amanda Palmer má neobyčejný talent dělat si s posluchačem co chce. Jde o textově nejoriginálnějšího popového umělce, který si nepouští nikoho k tělu, zároveň ale tělo ukazuje v celé své kráse. Protipóly se proplétají celou její tvorbou a poslední album není výjimkou, a i když myšlenka na dvakrát koupené album může vypadat ironicky, zkuste proniknout pod první plán. Zkuste proniknout k ukrytým významům, ke kritice vydavatelství a snad i všech lidí, kteří se motají okolo. Zabít není tak těžké, ublížení je ta nejtěžší část. Za ty prachy to nakonec asi opravdu stálo.

Info

Amanda Palmer – Theatre Is Evil (8 Ft. Records, 2012)
živě 29. 10. 2012 @ Palác Akropolis, Praha
www.amandapalmer.net

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Houpací koně - Desolation Peak

Kristýna Trochtová 02.07.2020

Desolation Peak, jak lze ostatně vyčíst už z názvu, je deska inspirovaná a zároveň věnovaná Jacku Kerouacovi. V roce 2018.

V erupcích hněvu a zoufalství (Drom/Tengri)

Jiří Vladimír Matýsek 19.06.2020

Drom se netají tím, že jejich polovina je prvním vykročením k novému materiálu, prvotním průzkumem možných cest. A Tengri?

Zvukové nákresy s ostrými hranami (Anna Calvi)

Jakub Koumar 05.06.2020

Symfonicky košatý, atmosférický pop však vyžaduje i precizní zpěv, do něhož se jí v mládí zrovna moc nechtělo.

Vyzrálé spratkovství Jamese Colea

Dantez 31.05.2020

Za úsměvným akronymem se skrývají slova Money Rain Dancer a jde o proces nemálo podobný šamanistickému vyvolávání deště.

Klamou tělem, omamují melodiemi (Kurt Rosenwinkel Trio)

Jiří Vladimír Matýsek 30.05.2020

Po uvolněné, latinou načichlé a sluncem prozářené předchozí desce Caipi se Rosenwinkel, v rámci svého tria, vrací zpět ke komplikovanější stavbě skladeb.

Becca Stevens nabádá k tanci

Karolina Veselá 23.05.2020

Wonderbloom je soubor čtrnácti různorodých skladeb obsahující, jak už je u Stevens zvykem, neméně dobré texty se silnými příběhy.

Smutné zprávy postrádají sílu (Childish Gambino)

Štěpán Sukdol 18.05.2020

Nahrávka se snaží předávat děsivou a smutnou zprávu o současné společnosti, hudební složka jí však podráží nohy.

Full Moon 10: Hannah Gadsby - Nanette

Lukáš Grygar 13.05.2020

Smích léčí? Vystoupení australské komičky Hannah Gadsby nemá za cíl vás pobavit, i když to Gadsby dokáže stejně samozřejmě jako největší esa stand upu.

Obžerná radost (Kvelertak)

Jiří Vladimír Matýsek 13.05.2020

Melodií od starších desek přibylo, díky tomu je i Splid o něco barevnější deskou, která nemá slabých míst.

Karneval bizarností a absolutní nevázanosti (Igorrr)

Tomáš Kouřil 10.05.2020

Na minulých dvou albech jsme už sice slyšeli grindové řezanice, novinka je však v rámci tvrdé kytarové hudby čitelnější.