Články / Profily

Jako když Faust potkávají Fugazi (Bo Ningen)

Jako když Faust potkávají Fugazi (Bo Ningen)

David Vo Tien | Články / Profily | 21.08.2015

Bo Ningen – londýnská kapela čtyř dlouhovlasých Japonců, každý z jiného koutu rodné země, kde by se potkali s mnohem menší pravděpodobností. Počátek skupiny nás vrací do doby, ve které debut hlukařů-krajanů Boris oslavil své desáté výročí.

Tehdy, v roce 2006, se jednoho večera seznámili baskytarista a zpěvák Taigen Kawabe a kytarista Kohhei Matsuda, sdíleli spolu stage, každý se svojí tehdejší kapelou. Slovo dalo slovo a záhy spolu odehráli první koncert pod jménem Bo Ningen. Noisový improvizovaný set nesklidil příliš pochopení a na jeho konci se Kohhei s Taigenem dočkali salvy plechovek. Rok poté se Taigen seznamuje s Yukim Tsujiim, v té době studentem mediálních studií, a trojice spolu začíná jamovat až deset hodin denně, stále bez jakéhokoli záměru či snahy dát své hudbě strukturu a pořádek. Od dalšího nepochopení je zachraňuje milovník kaligrafie a hlavně bubeník Monchan Monna, kterého s Taigenem seznamuje profesionální domina. S Monchanovým příchodem je sestava kompletní, tak, jak ji známe dnes.

Bubeník je cement, spojuje a drží pohromadě ostatní, dává tvar. Nezřízeným hlukovým seancím je konec, avšak divokost, nespoutanost a zdánlivá nahodilost zůstávají nadále poznávacími znaky Bo Ningen. Přestože jsou dlouhé zkoušky pro londýnský kvartet na denním pořádku, s první nahrávkou si dává načas. V roce 2009 vydává jednoskladbové EP Koroshitai Kimochi. Hudba na něm bývá popisována jako střetnutí Jimmyho Hendrixe s At the Drive-In a Melt Banana nebo, jak prohlásil Paul Lester, „jako když Faust potkávají Fugazi“. Zní tam kytara připomínající spíše nepříjemný zvuk budíku a Taigenův neobvyklý vokální projev mezi pištěním, zpěvem a řevem. Z tříminutové skladby vyplývá na povrch především agresivní dynamika, repetitivnost a psychedelická závrať.

Následující rok Bo Ningen vydávají konečně eponymní debut u Stolen Recordings, kterým jsou věrní dodnes. V té době už je předchází pověst bouřlivých energických koncertů. Kytary víří vzduchem, z pódia se tříští zvuk činelů a kytarové stěny. Na konci se kapela kutálí po zemi a bourá aparaturu nebo šplhá po nejbližším sloupu. Už pořadatelé dublinského Offset Festivalu je prosili, ať nic nezničí. Jediný způsob, jak zachytit tuhle sílu, bylo živé nahrávání. Těžké doomové riffy střídají až popové refrény a zasněné melodie, ale ve chvíli, kdy by se posluchač rád nechal hypnoticky ukolébat, Bo Ningen opět útočí sonickými výpady. Lze vystopovat návaznost na psychedelickou linii, kterou v Japonsku nastavily kapely jako Marble Sheep nebo Les Rallizes Dénudés, se kterými sdílí krautrockové vlivy, spacerockové nálady, vřískání a zběsilé vazbení kytar a chuť k improvizaci. Při živém vystoupení se z tříminutové skladby může stát dvacetiminutový blok. Do šeptandy kolem čtveřice přispěly i podivné hábity, střihem připomínající dámské šaty, což v kombinaci s přerostlým mikádem často vede k omylu, že se jedná o převážně ženskou kapelu.


V témže roce také začínají se společnými vystoupeními s jinými muzikanty. Jako první se připojil Damo Suzuki, původní zpěvák německých krautrockerů Can, společná improvizace dva roky poté vyšla pod názvem Foreign Affair Confidential. Následující spolupráce byla mnohem překvapivější. Taigen, který se jako jediný z kapely zajímá o kulturu idolů, kteří jsou v Japonsku považováni za samostatnou uměleckou kategorii, se prostřednictvím diskuze s jedním časopisem seznamuje s dívčími vzory Dempagumi.inc, což končí společným vystoupením jako Dempa Ningen. A tak se střetává acid punk s J-popem, což je do té doby těžko představitelné spojení. Spolupráce s výtvarnými umělci a módní scénou už se pak jeví jako přirozené vyústění. Tím jsou ale ve skutečnosti následující dvě zatím poslední kolaborace. Krautrockový kruh se uzavírá s jediným společným koncertem s legendárními Faust na německém Avantgarde Festivalu; ke svému doposud největšímu experimentu se uchylují s další londýnskou skupinou Savages. Očekávání dalšího prolnutí žánrů a fúze obou kapel se ukázalo jako liché – místo toho se fanoušci dočkali literárního pásma/skladby/manifestu inspirovaného dadaismem. Jehnny Beth deklamuje rodnou francouzštinou, Taigen zase japonštinou. I přes jazykovou bariéru jsou jejich prolínající se šepoty dostatečně výmluvné. Recitaci v pozadí narušují zvuky společné formace. Recitace trpělivě graduje do muzikálnější formy, od bouřlivé pasáže blízké světu Bo Ningen až k nejpísničkovější části, během které Beth přechází k angličtině.


Dva roky po vydání debutu přichází následovník Line the Wall se skladbami, které se odvíjejí od základů položených na prvním albu. Písně postavené kolem jednoho akordu, zasněné hypnotické momenty střídají nervózní polyrytmy, shoegazeová balada předchází pulsujícímu tripu, jehož zkreslené zvuky nemají daleko k elektronice. Acidový šerosvit. V roce 2014, opět s dvouletým rozestupem, vychází zatím poslední deska III, se kterou se japonsko-londýnská čtveřice vydává do studia poprvé s jasnější představou, jak by nový materiál měl znít. Poprvé se tak uchylují k nahrávání nástrojů po vrstvách, čímž se vzdalují od zavedeného způsobu živého nahrávání, kdy skladby vznikaly spíš jamováním. Poprvé se také vydávají za hranice Evropy, hlasitý trans předvádí na australském Big Day Out i na Coachelle ve Spojených státech. Od té doby také v rozhovorech tvrdí, že nové album je připravené k vydání. Otázkou zůstává, jestli je plánují vydat s japonským citem pro čas a tradice. To bychom se dočkali příští rok.

Info

Bo Ningen (jp)
www.boningen.info

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Slast digitálního purismu (Raster((Noton))

Karel Veselý 21.09.2021

Jedno z nejdůležitějších vydavatelství pro experimentální elektroniku posledního čtvrtstoletí oslaví své narozeniny na letošním festivalu Lunchmeat.

Liraz aneb retropop s příčinou

Jiří Moravčík 12.07.2021

Zatímco v izraelském seriálu Tehran hraje zpěvačka Liraz Charhi agentku Mossadu, na pop-rockovém albu Zan dokazuje, jak napínavé může být tajné natáčení s íránskými hudebníky.

Nejlepší texty Full Moonu 2020: Co je to dneska videoklip? (Na vlastní oči: David Kořínek)

Karel Veselý 07.01.2021

David Kořínek (Rafani) současnou hudbu sleduje se stejným zájmem jako umění a to mu dává šanci oba světy, které se v mnohém ovlivňují, zodpovědně srovnávat.

Nejlepší texty Full Moonu 2020: Z okraje společnosti do kulturního kánonu (Grime)

Jakub Šíma 07.01.2021

Prošel cestu, na které dokázal dát hlas lidem z okraje společnosti, aktivizoval je a nabídnul vzory, s kterými se mohli ztotožnit. Grime.

Nejlepší texty Full Moonu 2020: Buď řeznickej pes (Michael's Uncle)

mxm 06.01.2021

Někdy v jednadevadesátém kdosi zazvonil za dveřmi v paneláku uprostřed hornického sídliště... Maxim týrá paměť v rubrice Kult. Michael’s Uncle.

Full Moon Stage 2021: The Membranes

redakce 06.12.2020

Comebacky jsou módou i prokletím posledních let. Jeden takový budeme mít na Full Moon stage na Colours. A bude to nejvíc.

Full Moon Stage 2021: The Sweet Release Of Death

redakce 05.12.2020

Strhující koláž, křišťálově čisté melodie i výbuchy surového hluku. Máte rádi Sonic Youth?

Full Moon Stage 2021: Lonker See

redakce 04.12.2020

Lonker See si zakládají na neustálém překvapování posluchačů i sama sebe, své dobrodružné kompozice staví na improvizovaných základech. Vyzkoušíme na nadcházející Full Moon Stage.

Full Moon Stage 2021: I Like Trains

redakce 03.12.2020

Neúnavný taneční beat a angažované a buřičské texty, to je čtvrtá kapela naší Full Moon Stage.

Full Moon Stage 2021: Repetitor

redakce 02.12.2020

Radost z hluku. Srbská formace Repetitor představuje to nejlepší z bělehradské alternativní rockové scény.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace