Jako když Faust potkávají Fugazi (Bo Ningen)

Bo Ningen – londýnská kapela čtyř dlouhovlasých Japonců, každý z jiného koutu rodné země, kde by se potkali s mnohem menší pravděpodobností. Počátek skupiny nás vrací do doby, ve které debut hlukařů-krajanů Boris oslavil své desáté výročí.

Tehdy, v roce 2006, se jednoho večera seznámili baskytarista a zpěvák Taigen Kawabe a kytarista Kohhei Matsuda, sdíleli spolu stage, každý se svojí tehdejší kapelou. Slovo dalo slovo a záhy spolu odehráli první koncert pod jménem Bo Ningen. Noisový improvizovaný set nesklidil příliš pochopení a na jeho konci se Kohhei s Taigenem dočkali salvy plechovek. Rok poté se Taigen seznamuje s Yukim Tsujiim, v té době studentem mediálních studií, a trojice spolu začíná jamovat až deset hodin denně, stále bez jakéhokoli záměru či snahy dát své hudbě strukturu a pořádek. Od dalšího nepochopení je zachraňuje milovník kaligrafie a hlavně bubeník Monchan Monna, kterého s Taigenem seznamuje profesionální domina. S Monchanovým příchodem je sestava kompletní, tak, jak ji známe dnes.

Bubeník je cement, spojuje a drží pohromadě ostatní, dává tvar. Nezřízeným hlukovým seancím je konec, avšak divokost, nespoutanost a zdánlivá nahodilost zůstávají nadále poznávacími znaky Bo Ningen. Přestože jsou dlouhé zkoušky pro londýnský kvartet na denním pořádku, s první nahrávkou si dává načas. V roce 2009 vydává jednoskladbové EP Koroshitai Kimochi. Hudba na něm bývá popisována jako střetnutí Jimmyho Hendrixe s At the Drive-In a Melt Banana nebo, jak prohlásil Paul Lester, „jako když Faust potkávají Fugazi“. Zní tam kytara připomínající spíše nepříjemný zvuk budíku a Taigenův neobvyklý vokální projev mezi pištěním, zpěvem a řevem. Z tříminutové skladby vyplývá na povrch především agresivní dynamika, repetitivnost a psychedelická závrať.

Následující rok Bo Ningen vydávají konečně eponymní debut u Stolen Recordings, kterým jsou věrní dodnes. V té době už je předchází pověst bouřlivých energických koncertů. Kytary víří vzduchem, z pódia se tříští zvuk činelů a kytarové stěny. Na konci se kapela kutálí po zemi a bourá aparaturu nebo šplhá po nejbližším sloupu. Už pořadatelé dublinského Offset Festivalu je prosili, ať nic nezničí. Jediný způsob, jak zachytit tuhle sílu, bylo živé nahrávání. Těžké doomové riffy střídají až popové refrény a zasněné melodie, ale ve chvíli, kdy by se posluchač rád nechal hypnoticky ukolébat, Bo Ningen opět útočí sonickými výpady. Lze vystopovat návaznost na psychedelickou linii, kterou v Japonsku nastavily kapely jako Marble Sheep nebo Les Rallizes Dénudés, se kterými sdílí krautrockové vlivy, spacerockové nálady, vřískání a zběsilé vazbení kytar a chuť k improvizaci. Při živém vystoupení se z tříminutové skladby může stát dvacetiminutový blok. Do šeptandy kolem čtveřice přispěly i podivné hábity, střihem připomínající dámské šaty, což v kombinaci s přerostlým mikádem často vede k omylu, že se jedná o převážně ženskou kapelu.

V témže roce také začínají se společnými vystoupeními s jinými muzikanty. Jako první se připojil Damo Suzuki, původní zpěvák německých krautrockerů Can, společná improvizace dva roky poté vyšla pod názvem Foreign Affair Confidential. Následující spolupráce byla mnohem překvapivější. Taigen, který se jako jediný z kapely zajímá o kulturu idolů, kteří jsou v Japonsku považováni za samostatnou uměleckou kategorii, se prostřednictvím diskuze s jedním časopisem seznamuje s dívčími vzory Dempagumi.inc, což končí společným vystoupením jako Dempa Ningen. A tak se střetává acid punk s J-popem, což je do té doby těžko představitelné spojení. Spolupráce s výtvarnými umělci a módní scénou už se pak jeví jako přirozené vyústění. Tím jsou ale ve skutečnosti následující dvě zatím poslední kolaborace. Krautrockový kruh se uzavírá s jediným společným koncertem s legendárními Faust na německém Avantgarde Festivalu; ke svému doposud největšímu experimentu se uchylují s další londýnskou skupinou Savages. Očekávání dalšího prolnutí žánrů a fúze obou kapel se ukázalo jako liché – místo toho se fanoušci dočkali literárního pásma/skladby/manifestu inspirovaného dadaismem. Jehnny Beth deklamuje rodnou francouzštinou, Taigen zase japonštinou. I přes jazykovou bariéru jsou jejich prolínající se šepoty dostatečně výmluvné. Recitaci v pozadí narušují zvuky společné formace. Recitace trpělivě graduje do muzikálnější formy, od bouřlivé pasáže blízké světu Bo Ningen až k nejpísničkovější části, během které Beth přechází k angličtině.

Dva roky po vydání debutu přichází následovník Line the Wall se skladbami, které se odvíjejí od základů položených na prvním albu. Písně postavené kolem jednoho akordu, zasněné hypnotické momenty střídají nervózní polyrytmy, shoegazeová balada předchází pulsujícímu tripu, jehož zkreslené zvuky nemají daleko k elektronice. Acidový šerosvit. V roce 2014, opět s dvouletým rozestupem, vychází zatím poslední deska III, se kterou se japonsko-londýnská čtveřice vydává do studia poprvé s jasnější představou, jak by nový materiál měl znít. Poprvé se tak uchylují k nahrávání nástrojů po vrstvách, čímž se vzdalují od zavedeného způsobu živého nahrávání, kdy skladby vznikaly spíš jamováním. Poprvé se také vydávají za hranice Evropy, hlasitý trans předvádí na australském Big Day Out i na Coachelle ve Spojených státech. Od té doby také v rozhovorech tvrdí, že nové album je připravené k vydání. Otázkou zůstává, jestli je plánují vydat s japonským citem pro čas a tradice. To bychom se dočkali příští rok.