Články / Rozhovory

Jaromír 99: Mám rád dřevní hudbu až na kost

Jaromír 99: Mám rád dřevní hudbu až na kost

Jakub Šilhavík | Články / Rozhovory | 01.10.2013

Jaromír 99 si na LFŠ udělal čas také na samostatný rozhovor, kde jsme probrali jeho aktuální aktivity, od komiksu přes výstavy až po domovské Priessnitz.

Díky Aloisi Nebelovi a komiksové adaptaci Zámku od Kafky ses etabloval jako uznávaný výtvarník. Co chystáš do budoucna? Mluvilo se o dalším komiksu s historickým námětem ze Sudet.
My s Járou o tom mluvíme už hodně dlouho a máme vyhlídnutého hrdinu – opravdu slavného německého herce, který hrál v němém i zvukovém filmu. Je to vlastně příběh člověka, který uteče z Bílého potoka do velkého města, pak se tam romanticky vrací a zjistí, že tam už nepatří. A my teď zjišťujeme něco o něm, takže je to teprve v přípravné fázi. Čekají mě taky dvě velké výstavy… takové turné výstavy. Jedna začne ve Stuttgartu na podzim, myslím v listopadu, potom bude pokračovat po Německu – zatím máme tři potvrzené termíny. Je to výstava Kafky, takže tam nebudu jenom já, ale taky třeba Robert Crumb a další, kteří adaptovali Kafku. K tomu připravujeme hudebně-literární program, kde budeme číst v originále Kafku a do toho nějaká skladba. Druhá výstava začne příští rok v Opavě, to by mělo být taky tak pět šest zastávek po ČR, ale spíš moje volná tvorba než komiksové věci. Na vernisážích chci hrát poprvé úplně sám kratochvilné písničky Jaromíra 99, takže i v tom to bude výjimečné. Samozřejmě pořád uvažuju o komiksech a dostávám nabídky z almanachů, ale to moc nestíhám.

Když už jsme na LFŠ… s Nebelem jsi objel hned několik filmových festivalů, který tě nejvíc zaujal?
Pro mě jsou filmové festivaly prázdniny, mám rád jejich uvolněnou atmosféru a navíc se o tebe starají pořadatelé. Pravda je, že filmů tam nikdy moc nevidím. Jsem línej se někam dokodrcat, ale atmosféra mě baví trošku víc než na hudebních, protože ty filmové nejsou uzavřené za nějakou branou. Na Letní filmové škole jsem asi podruhé nebo potřetí… Filmům jako takovým festivaly pomáhají a Alois je toho příkladem, objel celý svět a doteď dostáváme pozvánky.

Vrátily se vynaložené investice na Aloise Nebela? Počítám, že náklady musely být vzhledem k dlouhé produkci a rotoskopii enormní.
Rozhodně se to nevrátilo, film byl extrémně drahý. Peníze byly investovány hlavně z evropských grantů – Česko to stálo třeba 15 nebo 20 milionů, zbytek byl ze světa. Do kultury by se mělo investovat – ve světě nebo minimálně v Evropě je to běžné. Spousta lidí dostala práci – řekněme padesát lidí dělalo dva roky krásnou práci, aby nemuseli dělat reklamu nebo zapomenout řemeslo. To je taky investice, rozhodně lepší, než aby byli na pracáku. Přesné počty neznám… U nás Aloise Nebela vidělo 36 tisíc lidí, ve Francii 30 tisíc a teď to konečně bude mít distribuci v Německu. Otevírá to dveře českým animátorům, českému komiksu a české hudbě, a to je investice, která podle mě funguje.

Podílel ses na povedeném coveru desky Guide to Happy Living od Saade. Jak tahle spolupráce vznikla a co říkáš na jejich hudbu?
Hraje u nich bubeník Regál od nás z Priessnitz, můj kámoš. Hudba se mi líbila a řkal jsem si, že by mě bavilo udělat pro ně obal. Samozřejmě potom jsem neměl moc času, tak jsem vymyslel jenom koncept a našel barák (na přebalu alba je starý dům, pozn. ed.). Nakreslila to moje přítelkyně Johana Ziková, která dělala hlavní pozaďářku u Aloise Nebela, takže se náš styl už hodně prolíná. Jsem rád, že to dobře dopadlo a deska funguje a hlavně jim to přeju.

Jak to vypadá s Priessnitz? Pracujete na novém albu?
Máme nějakých pět rozdělaných věcí, které mají hlavu a patu, chybí dodělat text. Je to na dlouhé lokte, vidíme se strašně málo, protože každý bydlí někde na samotě v Beskydech a mě nebaví pracovat přes internet. Natáčet budeme spíš až příští rok. Do té doby se asi ani nevrátíme na pódia, je to teď taková spící kapela. Všechno jsme tady už objeli s jedním repertoárem desetkrát. Proto když už někde hrajeme, tak v cizině, ale toho taky není moc.

Když se zpětně podíváš na diskografii Priessnitz, dokážeš říct, s kterým albem jsi nejvíc spokojený a proč?
Když tady vedle sedí Honza a Dušan, tak musím říct Stereo, a je to pravda. Mám nejradši poslední Stereo a pak Potichu, tyhle desky se nejvíc přiblížily vizi, jak by měli Priessnitz znít. Na starých deskách je zvuk dirty a neuměli jsme ještě pracovat ve studiu, je tam cítit naše nezkušenost. V případě alba Potichu byl koncept vyčistit staré písničky a přejít na nový zvuk, který přibližně hrajeme dodnes. Už to není tak pompézní a temné, samozřejmě v rámci možností Priessnitz.

Plánuješ ještě jiné hudební projekty mimo Priessnitz a Umakart? The Bombers jsou definitivně u ledu?
Desku s Bombers mám moc rád, jedna z nejlepších, co jsem udělal, a jsem na ni hrdý. Byl to výbuch energie, ty věci jsem napsal všechny spontánně během dvou měsíců a natočil si je prakticky sám na chatě, potom jenom pomáhal spoluprodukovat Ondřej Ježek, který to zušlechtil ze surového materiálu. Ale zůstala tam energie, kterou jsem do toho dával, u každé písničky si vzpomenu na náladu, je to takový deník. Když hraju někde s Dušanem nebo sám, tak na ty skladby dojde. Jednu písničku, Praděd, hrajeme i s Umakartem. Bombers jako kapela už neexistují, ale podobný sound bych chtěl v budoucnosti dělat třeba s jinou partou. Já tomu říkám lidovky z Jeseníku, rychlebskej punk nebo podivný folk… Mám rád dřevní hudbu až na kost.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ivan Hronec (Edison Filmhub): Nemáš kino, nemáš pravdu

redakce 25.06.2019

V pražské Jeruzalémské ulici se zkraje června otevřelo nové kino Edison Filmhub, pročež jsme se zeptali ředitele Film Europe Ivana Hronce.

Hradby Samoty: Priestor pre každého, ale našťastie nie pre všetkých

redakce 24.06.2019

Hradby Samoty, to není zrovna normální festival, a to jak lajnapem, tak umístěním i celkovou myšlenkou. Víc nám řekla dvojka z pořadatelského týmu.

Vstupní prohlídka: Timbertwig

redakce 24.06.2019

Timbertwig mají za sebou jedno EP, ale písniček je více, jinak by taky nemohli koncertovat po Evropě.

Broněk Slezák, Jana Fryzelková (MišMaš party): Pro nás je to přelomový ročník

redakce 19.06.2019

Mišmaš párty je ideální příležitost zkusit i něco, co je daleko za hranicemi, které si většina umí představit. To je snad princip festivalu, ne?

Cash Savage: To, že jsem žena, neznamená, že jsem máslo

redakce 18.06.2019

V diáři australských The Last Drinks, kteří jsou známí divokými koncerty, jsou tři neobvyklé tuzemské štace. Rychlé otázky a ještě rychlejší odpovědi Cash Savage.

Jiří Moravčík (Czech Music Crossroads, Colours of Ostrava): Příběhy přibývají každý den II.

redakce 17.06.2019

V první části rozhovoru jsme se s ním bavili zejména o showcasech obecně a jejich vnímání v tuzemském prostoru, v druhé části se rozletíme po world music.

Jiří Moravčík (Czech Music Crossroads, Colours of Ostrava): Příběhy přibývají každý den (část první)

redakce 10.06.2019

S Jirkou Moravčíkem nejen o festivalech, africké hudbě či relevanci termínu world music, ale také o tom, že „duši hladící hudby“ se jen tak nezbavíme.

Pořadatelská: Jan Bartoš (Prague Music Performance)

redakce 07.06.2019

Prague Music Performance je mezinárodní festival a institut zaměřující se na organizování koncertů i interpretačních kurzů sólové hry i komorní hudby. Zpovídáme zakladatele a šéfa Jana Bartoše.

Tonda Kocábek (Boskovice, Kaštan): Mám své jistoty

redakce 03.06.2019

Na Bílou horu si znovu našly cestu kapely z temných sklepů i popového výsluní, a to zdaleka nejen ty domácí. Tradiční klub Kaštan proživá obrození, Tonda Kocábek je u toho.

Markéta Fantová (Pražské Quadriennale): Vystavovat divadelní zážitky a neztratit přitom identitu

redakce 31.05.2019

Rozhovor s uměleckou ředitelkou Pražského Quadriennale o vystavování současné scénografie a udržování identity scénografické profese. Živé umění, živý prostor.