Články / Reporty

Jazz kráčí městem a boří (Jazz Goes to Town)

Jazz kráčí městem a boří (Jazz Goes to Town)

Jiří Vladimír Matýsek | Články / Reporty | 14.10.2017

Jeden večer pršelo, chodníky skoro klouzaly, město jako po vymření. Zabloudil jsem. Druhý byl jako vyměněný. Teplo, cesta do Bio Central jasná, jako když střelí, lidí kolem spousty. A to prosím ve čtvrtek. Podobných kontrastů je hradecký festival Jazz Goes to Town plný.

Konzervativní jazzový purismus není to, co by zdejší dramaturgy přitahovalo. Vedle umělců, jejichž vystoupení jsem měl možnost vidět, jsou i avantgardní výboje Milese Davise vlastně konzervativní. Jistě - trochu přeháním, ale přeci jen se na mysl dere otázka, kde vlastně začíná a končí onen „jazz“, který si festival vetkl do názvu. Snad nástrojové obsazení, snad některé melodické a harmonické postupy, snad… Ale je to vlastně důležité? Jazz Goes to Town ukazuje, že na žánrových škatulkách nesejde.

Letošní ročník nabádá k opuštění strachu z překračování hranic kultur - alespoň hudebně, když už ne jinak. Je plný fúzování jazzu s etnickými prvky a plný souborů, které jsou jen málokdy jednonárodnostní. V tomto ohledu se vymykali Knutdut Men - všichni čtyři Maďaři a na repertoáru něco, co se tradiční představě (free) jazzu blížilo asi nejvíce. Atonální výpady i pravidelný rytmus, dvojice saxofonů, tradiční rytmika. Nebylo to špatné, jen až možná moc usedlé.

Zato Kuhn Fu na to šli úplně jinak. Spolek, který si k nástrojovce přibalil kytaru, se nijak netajil ovlivněním rockem a blues a k tomu přemíchával hojnou porci basklarinetových improvizací. Kuhn Fu budovali hlukové stěny, na pozadí tepala žánrová basa. Na jazz to bylo neobvykle nahlas, s úplně jinou dynamikou, než by se očekávalo.

fotogalerie zde i tady

O dva dny dříve, ve Studiu Beseda, to bylo jako jedno zhoupnutí na houpačce. Seshora dolů. Tomáš Liška a Invisible World Quartet přivezli do příhodně pošmourného Hradce Králové jihoevropské slunce v dynamické a zábavné směsce. A taky přivezli Kamila Slezáka, bubenického ďábla, mistra systematických arytmií. Ten na sebe oprávněně strhával pozornost, ale celý multinárodnostní kvartet předvedl úžasně uvolněný výkon plný chemie mezi spoluhráči.

Opačně působil Bansal Band zformovaný kolem indické houslistky Harpreet Bansal. Ten snoubil indické rágy s evropským pojetím jazzu, i když Indie přeci jen hrála prim. Jen to nebylo ono. Ač virtuózní muzikanti, zůstával mezi nimi odstup, převládalo chladné soustředění na precizní zvládnutí náročné hudby. Jak osvěžující byly řídké momenty, kdy se s dominantními houslemi pouštěly do dialogu ostatní nástroje, momenty, kdy muzikanti komunikovali mezi sebou...

Jazz Goes to Town 2017 se hezky vybarvuje, do České republiky přivezl jazzový progres, a to je dobře. Barvy jazzu jsou, zdá se, nekonečné.

Info

Jazz Goes to Town 2017
10., 12. 10. 2017 Studio Beseda, Bio Central, Hradec Králové

foto © Zuzana Průchová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.