Články / Sloupky/Blogy

Jeden pytel pro všechny děcka. Jak se v Česku (ne)píše o novém rapu.

Jeden pytel pro všechny děcka. Jak se v Česku (ne)píše o novém rapu.

David Čajčík | Články / Sloupky/Blogy | 25.06.2020

Před měsícem sdílel internetový časopis Headliner na Facebooku žebříček nejúspěšnějších českých desek v čele s Ca$hanovou Bulharem, Nikem Tendem a Viktorem Sheenem. Komentář zněl: „Hudební byznys se opravdu mění.“ Upřímnému překvapení od média, které vedou muži 30+ (jako téměř každé jiné hudební médium u nás), se nedá divit. Hudební průmysl se změnil dávno, rap je nový pop, jen si toho česká žurnalistika nevšimla, respektive to odmítá reflektovat.

Mladé promotérky z Mood booking uspořádaly na pražském Hollaru dvojkoncert špičky slovenské alternativy. V Praze usazený Edúv syn i za denního světla vytváří specifickou atmosféru a jeho vždy precizní flow a temné verše nepřestávají překvapovat. „Len sa kúkam von a stále dúfám v to, že sa obesím.“ Zaslouženě se o jeho depresivním, vypointovaném trapu zmiňují média jako A2 nebo Radio Wave. Publikum způlky zaplněného dvorku si od rappera drží třímetrový odstup, založené ruce, flaška On Lemon v ruce, uznalé pokyvování hlavou. Na pražské scéně je atmosféra koncertu synonymum pro kvalitní tvorbu, jak ji vidí hudební znalci.

Na Labella přebíhám ještě před začátkem 52 Hertz Whale a ve vyprodaném Futuru se zběsile tančí už na supportující DJs, atmosféra je hutná, nadšení hmatatelné. Během hodinového koncertu se moshpit natáhne přes celý klub. Nikomu nevadí, že Labello má pravděpodobně nejhorší flow z celého „gangu“ na stagi, že většinu textů spíš odkřičí, a to i ty, které by snesly zvolnění. Když na pódium naběhne slovenský rapper Frayer Flexking, laťka se rapidně zvedne, slovenský rap je jinde. Publikum řve refrény i sloky, i ty skutečně povedené s generačním nádechem (Zobrazeno) i ty, u kterých se dá polemizovat, zda je, pravděpodobně ironický, machismus v roce 2020 nutný (Aha). Na pražské scéně je skvělá atmosféra koncertu synonymum pro tvorbu pro děcka, které nemají vkus.

V rubrice OK Boomer Headliner „překládá příběhy z textů populárních českých hiphopových songů, které právě poslouchají děti v trendech na YouTube, tak, aby jim rozuměli i jejich rodiče“. Blahosklonný Honza Vedral popisuje text Viktora Sheena, jehož statistiky na analytické platformě Chartmetric ukazují, že více než 90 % jeho publika na YouTube a Instagramu je nad 18 let a přibližně desetina nad 25 let. Ano, musíme uvážit, že mnoho náctiletých o svém věku na svých profilech lže. Stačí vstoupit do Futura, abychom poznali, že Labello není pro patnáctileté děcka, jak slýchávám a čtu téměř o jakémkoliv rapu, který není z Bigg Boss nebo Ty Nikdy. Častá redukce všech lidí mladších 25 let do jednoho pytle, nehledě na jejich původ, zájmy, vkus, pohlaví a ano… skutečný věk je pro český hudební žurnalismus symptomatická. S konstruktivní reflexí trendů, myšlenek, rozdílů či ambicí mladé scény si málokdo ví rady. Pro negativní hodnocení naopak nesaháme daleko.

Jindřich Göth ve svém komentáři letošních Andělů na iDnes píše o otřesné emo rapové dvojce Calin & Stein27 a ptá se, zda má tohle být výkladní skříň současné mainstreamové tvorby. Jedna z pořadatelek Andělů Lucie Hájková musí naprosto pochopitelné rozhodnutí zařadit dvojici ze stáje Mike Roft do programu obhajovat: „Calin, Stein27 nebo Renne Dang patří k interpretům, kterým se v loňském roce dostávalo významné pozornosti, byť ne v tradičních médiích. Proto jsme se rozhodli zařadit do dramaturgie také jejich vystoupení a představit tak jeden z nejvýraznějších proudů současné české hudby.” Calin a Stein27 tak rapují ve sledovaném pořadu na veřejnoprávní televizi o něčem, co vůbec není triviální, o depresi a pocitu beznaděje mladých lidí. Dost možná nejdůležitější moment celého předávání zůstává kromě negativního komentáře Götha médii nepovšimnut.

V jednom z twitterových vláken píše hudební žurnalista Jiří Špičák, že o albu Labella nechce psát, byť ho považuje za důležité. To je samozřejmě v pořádku. Otázka je, kdo o něm psát bude? O Hugu Toxxxovi, téměř čtyřicetileté legendě, psaly v souvislosti s albem 1000 téměř všechny relevantní média. Viktor Sheen, jehož album Černobílej svět si podle statistik poslechlo několikanásobně více posluchačů, měl mediální pokrytí zlomkové. Tradiční média zabývající se současným rapem v Česku téměř neexistují, žurnalisty schopné tyto umělce reflektovat v kontextu spočítáme na prstech jedné ruky a je alibistické očekávat, že o všem důležitém napíše Karel Veselý, jako se tomu stalo u novinky Ca$hanovy Bulhara na Radiu Wave nebo v článku o smutných mladých mužích českého rapu z letošního února v Salónu deníku Právo. O albu Pop od Labella rovněž není prakticky slyšet, zároveň na Spotify jeho texty, ať se nám líbí nebo ne, ovlivňují sedmdesátkrát více posluchačů než ty od Edova syna.

Rozhodně není povinností hudební žurnalistiky chválit interprety jen pro to, že jsou populární nebo jinak úspěšní. Ale se stejnou samozřejmostí, s jakou se očekává, že žurnalista dokáže oddělit Oceán od Lucie, Mirai od Kryštof a The Atavists nebo Silver Rocket od Stoned to Death, by měly být podobné nároky uplatňované i v současné rapové, respektive popové tvorbě. Zatímco současné progresivní politické strany už dávno pochopily, že mladé lidi je potřeba oslovit a porozumět jim, české hudební žurnalistiky se to nedotýká. Raději nevystupujeme ze své komfortní zóny, zatímco mladí žijou ve svém vesmíru, ve kterém se vědomě i nevědomě musí chránit před lidmi, kteří se je ani nenamáhají pochopit. A ve kterém se podle všeho velmi dobře baví. „Já už před lety udělal rozhodnutí, že moc neposlouchám věci, kvůli kterým se musím půl dne zklidňovat a dávat se do tzv. správného mindsetu, abych to aspoň trochu zachápal,“ píše v nadsázce na Twitteru hudební žurnalista Jonáš Kucharský.

Když jsem se v zimě na zahrádce Hólu snažil vysvětlit kolegovi z redakce, kdo je to Labello, mluvil jsem hlavně o ironii a srandě. Vedle stojící dvaadvacetiletá kamarádka, velmi chytrá a schopná vysokoškolačka, se koukla nejdřív na mě, pak na kolegu a s vážnou tváří řekla: „Hej, fakt ne, kámo, je to regulérně dobrý.“ Ani po křtu Labella si nemyslím, že je technicky dobrý rapper a dokonce jsem přesvědčený o tom, že si to nemyslí ani on sám. Přesto je nutné se regulérně bavit o něm, stejně jako o mnoha jiných představitelích současného rapu a popu. I kdyby to znamenalo půldenní nastavování správného mindsetu.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #118: Nevratné zápletky

Michal Pařízek 17.11.2023

Co vás pohání po těch letech v oboru, ptali se mě na kurzu kulturní žurnalistiky předevčírem v Olomouci. Že by to byl tenhle stres? Občas bych měnil.

Hádanky z Utrechtu #4: Zase jiné, zase nejlepší

Michal Pařízek 13.11.2023

Razítkem kvality je v neděli spuštěný předprodej na další ročník – dvě třetiny celofestivalových vstupenek se vyprodalo za několik hodin. Už máte ten svůj?

Hádanky z Utrechtu #3: Reiki restart

Michal Pařízek 12.11.2023

Na oltáři Janskerku stojí čtyři kotoučové magnetofony, tolik najednou jsem jich možná nikdy neviděl. Tolik jich nemá ani Amák v Golden Hive, napadne mě okamžitě.

Hádanky z Utrechtu #2: Pouliční tanec

Michal Pařízek 11.11.2023

„Která kapela vás zaujala nejvíc?“ Anketa, kterou spouští neznámý týpek na terase TivoliVredenburg začíná být čím dál vtipnější, zeptá se asi osmi lidí...

Hádanky z Utrechtu #1: Kdo tam byl?

Michal Pařízek 10.11.2023

Kdo byl uvnitř? Otázka, která trápila první den festivalu Le Guess Who? většinu jeho návštěvníků. Groote Zaal patřil celý úvodní den projektu Anonymous.

Šejkr #117: Podzim is killing me

Michal Pařízek 03.11.2023

Některé věci jsou prostě dané, dochází mi, když se před vchodem do Hybernie potkáme s Kristofem Hahnem, spontánně se obejmeme a klábosíme, jako bysme se viděli včera.

Další text o dalším posraným městě! (Timber Timbre & co.)

Soňa Pokorná 01.11.2023

Anglický punkový básník, hudebník a performer John Cooper Clarke napsal báseň Evidently Chickentown (Evidentně zasrané město), která popisuje marnost každodenního života na předměstí.

Mezi zkouškou a představením za kasu aneb Nenechme kulturu utichnout

Magdalena Fendrychová 22.10.2023

Vizi budoucnosti, v níž stát přijde o umělecké talenty, načrtl během happeningu iniciativa Nenechme kulturu utichnout na Hlavním nádraží.

Šejkr #116: Příští stopy

Michal Pařízek 20.10.2023

Zmačkáním se zlidšťuje. Vrtá mi to hlavou čím dál víc. Že by to všechno leželo v chybách, v poškozeních?

Dada (Unsound 2023)

Zuzana Malá 10.10.2023

„Očekávejte neočekávatelné“ nebylo jen mottem setu Autechre, ale i celého festivalu, který si letos vzal za své přízvisko Dada.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace