Články / Reporty

Jedna Annie vládne všem (Colours, den 2.0)

Jedna Annie vládne všem (Colours, den 2.0)

Shaqualyck | Články / Reporty | 18.07.2015

I přes lepivý vzduch a teploty atakující nová maxima si do Vítkovic našla cestu ještě početnější návštěva než během prvního dne. A ze Swans tentokrát nikdo neutekl.

Leckdo tvrdí, že populární festivalová kratochvíle známá jako „přebíhání“ je sportem pro sebevrahy, jenže s takhle nabitým lineupem nebylo zbytí. Kdo nesmrká strusku, jako by (tam) nebyl. Začátek s domácími Dirty Blondes na Drive stage nedopadl vůbec špatně. Jako by za sebe Márdi z Vypsané fiXy poslal na zteč dva mladší klony s blond přelivem. Trochu punk, trochu garáž, k tomu rázná divoška za mikrákem, o téhle partě ještě uslyšíme. Totéž platí pro lehce ostýchavé benjamínky z Hissing Fauna, kteří přetáhli bubeníka Black Tar Jesusovi a zhlédli se v nenucené kytarové melancholii odkazující až někam k The Cure a Robertu Smithovi. „Zdar, Brno!“ Fanouškovská základna první dámy českého femi punku roste geometrickou řadou, otázkou bylo, ustojí-li Mucha (a hlavně sprosťanda Nikola) odchod velkého učitele Martina Evžena Kyšperského. Zatím to vypadá, že s prstem v nose. Ondra Kyas si dává basu, jako by s kapelou hrál odjakživa, a nové songy (Kurt Cobain) šlapou stejně jistě jako dávno zlidovělý matroš z desek Slovácká epopej a Josefene.

Až do včerejška jsem netušil, že má Dave Gahan ve Francii jednovaječné dvojče, ale stačil jeden pohled na Arnauda Rebotiniho a bylo vymalováno. Black Strobe mě sundali přísně synthpopovým zvukem a zasmušilým coverem klasiky Folsom Prison Blues od legendárního Muže v černém. Jako by Depešáci hráli Johnnyho Cashe a dávalo to smysl. Další překvapení číhalo pod oranžovou vzducholodí pana Mittala. Ano, i Švéd se může jmenovat José a mít kilometrové zástupy náctiletých fanynek, i když jen tuctově brnká na kytaru a tklivě u toho kňourá. Prvoplánová pseudoromantika je, zdá se, stále v kurzu. Naštěstí jsem si záhy mohl spravit chuť s kulervoucně běsnící partou Toma Meighana. Jistě, britské kytarovky neprožívají dvakrát radostné období, ale jestli má smysl ztrácet s nějakou čas, jsou to právě Kasabian. Jednoduchá scéna, pár světel, totální nasazení. Aktuální deska s geniálně prostinkým názvem 48:13 sice není kdovíjaký zázrak, ale co by za takové album dali trápící se Kaiser Chiefs nebo Franz Ferdinand. Konečně si Sergio Pizzorno zase hledí víc kytary než mašinek. Vrchol? Jednoznačně omamná vypalovačka Club Foot věnovaná Janu Palachovi. Ještě teď mám husí kůži.

The Cinematic Orchestra by mohli nudit za vlast, takže jsem se po třech kusech v polospánku odšoural chytit flek na St. Vincent a s prvními tóny nadpozemské kytary jsem byl vzhůru raz dva. O jejím prstokladu se právem vyprávějí legendy. Vidět ji z první řady znamená pochopit, do koho se převtělil Hendrixův duch. Brilantní art rockové riffy nacházely dokonalou protiváhu v elektropopovém podkladu, kapela makala na plné obrátky. Annie Clark nesází na zmatené experimenty, ctí sílu melodie, žánrové finesy má v malíčku. Formulka „něco jako…“ u ní neplatí. Tahle dáma je originál se vším všudy. Ví, jak napsat hit, jak rozhýbat publikum, zároveň nemá problém vyšperkovat precizně šlapající set cupitavou choreografií, kdy v jeden moment ťapká vedle doprovodné klávesačky/kytaristky jak svatá na orloji, o chvíli později na nás shlíží coby rajcovní černá nevěst(k)a ze svatebního dortu. Doteď nevím, jestli se mi to nezdálo, ale mám pocit, že takhle nějak se píšou hudební dějiny. Dojezd? Šláftrunk na baru s Cash Savage and the Last Drinks, sebezpytný country bluesový frťan na dobrou noc.

Info

Colours of Ostrava, 17.07.2015
Dolní oblast Vítkovice, Ostrava
www.colours.cz

foto © žakelýna

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.