Články / Reporty

Jedna Annie vládne všem (Colours, den 2.0)

Jedna Annie vládne všem (Colours, den 2.0)

Shaqualyck | Články / Reporty | 18.07.2015

I přes lepivý vzduch a teploty atakující nová maxima si do Vítkovic našla cestu ještě početnější návštěva než během prvního dne. A ze Swans tentokrát nikdo neutekl.

Leckdo tvrdí, že populární festivalová kratochvíle známá jako „přebíhání“ je sportem pro sebevrahy, jenže s takhle nabitým lineupem nebylo zbytí. Kdo nesmrká strusku, jako by (tam) nebyl. Začátek s domácími Dirty Blondes na Drive stage nedopadl vůbec špatně. Jako by za sebe Márdi z Vypsané fiXy poslal na zteč dva mladší klony s blond přelivem. Trochu punk, trochu garáž, k tomu rázná divoška za mikrákem, o téhle partě ještě uslyšíme. Totéž platí pro lehce ostýchavé benjamínky z Hissing Fauna, kteří přetáhli bubeníka Black Tar Jesusovi a zhlédli se v nenucené kytarové melancholii odkazující až někam k The Cure a Robertu Smithovi. „Zdar, Brno!“ Fanouškovská základna první dámy českého femi punku roste geometrickou řadou, otázkou bylo, ustojí-li Mucha (a hlavně sprosťanda Nikola) odchod velkého učitele Martina Evžena Kyšperského. Zatím to vypadá, že s prstem v nose. Ondra Kyas si dává basu, jako by s kapelou hrál odjakživa, a nové songy (Kurt Cobain) šlapou stejně jistě jako dávno zlidovělý matroš z desek Slovácká epopej a Josefene.

Až do včerejška jsem netušil, že má Dave Gahan ve Francii jednovaječné dvojče, ale stačil jeden pohled na Arnauda Rebotiniho a bylo vymalováno. Black Strobe mě sundali přísně synthpopovým zvukem a zasmušilým coverem klasiky Folsom Prison Blues od legendárního Muže v černém. Jako by Depešáci hráli Johnnyho Cashe a dávalo to smysl. Další překvapení číhalo pod oranžovou vzducholodí pana Mittala. Ano, i Švéd se může jmenovat José a mít kilometrové zástupy náctiletých fanynek, i když jen tuctově brnká na kytaru a tklivě u toho kňourá. Prvoplánová pseudoromantika je, zdá se, stále v kurzu. Naštěstí jsem si záhy mohl spravit chuť s kulervoucně běsnící partou Toma Meighana. Jistě, britské kytarovky neprožívají dvakrát radostné období, ale jestli má smysl ztrácet s nějakou čas, jsou to právě Kasabian. Jednoduchá scéna, pár světel, totální nasazení. Aktuální deska s geniálně prostinkým názvem 48:13 sice není kdovíjaký zázrak, ale co by za takové album dali trápící se Kaiser Chiefs nebo Franz Ferdinand. Konečně si Sergio Pizzorno zase hledí víc kytary než mašinek. Vrchol? Jednoznačně omamná vypalovačka Club Foot věnovaná Janu Palachovi. Ještě teď mám husí kůži.

The Cinematic Orchestra by mohli nudit za vlast, takže jsem se po třech kusech v polospánku odšoural chytit flek na St. Vincent a s prvními tóny nadpozemské kytary jsem byl vzhůru raz dva. O jejím prstokladu se právem vyprávějí legendy. Vidět ji z první řady znamená pochopit, do koho se převtělil Hendrixův duch. Brilantní art rockové riffy nacházely dokonalou protiváhu v elektropopovém podkladu, kapela makala na plné obrátky. Annie Clark nesází na zmatené experimenty, ctí sílu melodie, žánrové finesy má v malíčku. Formulka „něco jako…“ u ní neplatí. Tahle dáma je originál se vším všudy. Ví, jak napsat hit, jak rozhýbat publikum, zároveň nemá problém vyšperkovat precizně šlapající set cupitavou choreografií, kdy v jeden moment ťapká vedle doprovodné klávesačky/kytaristky jak svatá na orloji, o chvíli později na nás shlíží coby rajcovní černá nevěst(k)a ze svatebního dortu. Doteď nevím, jestli se mi to nezdálo, ale mám pocit, že takhle nějak se píšou hudební dějiny. Dojezd? Šláftrunk na baru s Cash Savage and the Last Drinks, sebezpytný country bluesový frťan na dobrou noc.

Info

Colours of Ostrava, 17.07.2015
Dolní oblast Vítkovice, Ostrava
www.colours.cz

foto © žakelýna

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Adéla Poláková 21.11.2019

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.

Blahodárný vliv dlouhé cesty z Hostomic aneb O pomnožných jen slepě (Charli XCX)

Michal Smrčina 18.11.2019

Jestli si mě Charli XCX nemusela stoprocentně získat v rámci poklidného, mondénního poslechu, pak lze tvrdit, že její živá přítomnost je divoká a strhující.

Blues Alive: Oslava svobody

Jiří Vladimír Matýsek 17.11.2019

I v sobotu se držela laťka kvality na vysoké úrovni a nijak se neubíralo ani na obdivuhodné pestrosti, s níž se podařilo letošní program postavit.

„Que me des diez euros!“ aneb bikram jóga v Underdogs’

Cyril Nováček 17.11.2019

Do vůně stále doutnajících santalových tyčinek nastupuje punková diva z Compostely s kuklou na hlavě a hned od začátku pouští jednu vlnu breakcoru a drum and bassu za druhou.

Dav roztopený chladom... (Mayhem)

Lucia Banáková 17.11.2019

Jednorožce, zvratky a poctivý nórsky black metal.

Blues Alive: Neobyčejní a obyčejní

Jiří Vladimír Matýsek 16.11.2019

Blues is life, blues is alive (and well). A taky může nabývat spousty podob.

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...