Jedno eso za druhým (Ship Festival 2023)

Začínat v roce 2023 s novým showcasem je jako nosit vodu do moře. Okruh přehlídek nových jmen pro veřejnost i profesionály je termínově nabitý k prasknutí, ostatně jenom letos v září probíhá v Evropě podobných akcí snad deset. Zároveň se už nějakou dobu hovoří o tom, že celý tento seriál výrazně zkresluje realitu, z principu poněkud všežravým apetitem a scénou obrácenou do sebe. Jenže z každé podobné akce se lze vrátit s nějakým objevem, a navíc i v tomto případě platí – jako u všeho –, že když se něco dělá od srdce, tak je to správně. V případě showcasů znovu jmenujme slovinský Ment nebo bratislavský Sharpe, s nimiž se ve Full Moonu setkáváte pravidelně. Pořadatelé prvního chorvatského showcasu na to šli velmi podobně. Naplno, s emocemi. Navíc mají v ruce hned několik tutových trumfů, včetně esa v podobě skutečně okouzlujícího místa konání.

„Musíš tam jet, každé město by mělo mít svůj Tunel,“ popisuje Dominika z Mentu nadšeně zážitky ze včerejší návštěvy klubu Tunel, kde probíhala noční část programu. O klubu mluvil poslední den festivalu každý, o pár desítek minut později, když se do něj konečně podívám, pochopím proč. Stojíme s Franem Tomašićem z vedení Shipu v jedné z tmavých, spoře osvětlených chodeb, komplexu podzemních tunelů. Z kolmo navazující vedlejší chodby, kde je umístěna stage, duní hutná, ale barevná produkce místní DJky Any Antonové, dovnitř proudí další a další lidi. Atmosféra houstne, genius loci rozlehlého podzemí někdejšího vojenského komplexu v šibenické loděnici NCP funguje neskutečně. Frane je evidentně unavený, ale vypadá spokojeně. „Tak snad se nám to povedlo,“ uleví si během toho, co rozebíráme festival. Mezery by se našly, ale už po prvním ročníku je jasné, že atmosférou se Ship hravě vyrovná leckterým daleko zavedenějším akcím. A možná je i předčí.

O Shipu jsem se dozvěděl od Sary Ercegović, bubenice chorvatské kapely Žen. Na Mentu vyprávěla o chystané akci s takovým entusiasmem, že jsem nemohl než slíbit, že přijedu. „Jsme moc hrdí na to, že se Ship odehrává právě v Šibeniku,“ říká Sara do mikrofonu při skvělém koncertu své skupiny v místním klubu Azimut a v tom tkví zjevně klíč. Čtyřicetitisícové město na dalmátském pobřeží nebylo vybráno náhodou, někteří pořadatelé tu mají kořeny, další jiná napojení, ale hrdost na to, že se akce odehrává tady, je zřetelná na každém kroku. Uvolněná atmosféra malebného přímořského letoviska v kombinaci s úžasným historickým centrem dodává festivalu neopakovatelnou dynamiku, zároveň se mu podařilo do chodu města propsat naprosto organicky. Jako by se tady podobné události odehrávaly odjakživa. Anebo je to naopak – město svůj chod otisklo do akce samotné. Centrem obojího se stala pevnost sv. Michala, klub Azimut a přilehlé okolí fungovaly podobně dobře jak během pomalých horkých dní, kdy se odehrávala konferenční část, tak i nocí, kdy se sem z pevnosti přesunula většina návštěvníků na další koncerty a zcela přirozeně se promíchali s místními nebo turisty, kteří si užívali nočního života. Možná všední, obyčejná záležitost, ale málokdy tak funkční.

MEČ JAKO MERCH

Pevnost sv. Michala musí ohromit každého, kdo skrz pokroucené uzounké uličky historického centra vyleze až nahoru. Nejde jen o úžasnou vyhlídku na město, respektive celý šibenický záliv, ale obecně o dojem, který na člověka uprostřed hradeb padne. Pevnost byla budována od začátku druhého tisíciletí, v souvislosti s tureckými invazemi docházelo k zesilování jejích zdí a budování obranných věží. Podle historiků zde již v pozdní době bronzové stálo hradiště starých Ilyrů, starověkého indoevropského národa, žijícího na území Albánie a bývalé Jugoslávie. Jednoho napadá, co se okolo zdí za ta staletí všechno odehrálo, už jen že tu jako merch prodávají dřevěné meče, hovoří za všechno. Brada padá ještě jednou ve chvíli, kdy se přede mnou otevře rozlehlý amfiteátr uprostřed horní plošiny, kde stojí hlavní festivalová stage. Koncerty se zde konají běžně, nedávno tu hráli například islandští Sigur Rós, umístit zrovna sem showcase začínajících kapel působí poněkud troufale. Druhá menší stage je schovaná na ochozu pod elevací, což zvuk částečně dusilo, ale nakonec v pořádku. Rámusivé Velryby potvrdí.

Kapacita tisíc míst se ukázala jako nedosažitelná. Úvodní den přilákala show italských Nu Genea poměrně slušnou návštěvu, další dva dny už to bylo slabší, ale pár stovek se sešlo pokaždé. Kupodivu zdaleka plno nebylo na místní hvězdu Frana Vasiliće, který se pyšní kromě nakřáplého hlasu a talentu pro chytlavé 2YK indie taky čtyřmi milióny followers na TikToku. Jeho show nepatřila k nejlepším, ale působil sympaticky a sám hned po první skladbě přiznal, že jeho hudba se do podobně velkých prostor nehodí. Komu amfiteátr naopak slušel náramně, bylo slovinsko-chorvatské duo Freekind. V jejich najazzlém R&B mají své místo i houpavě rapové pasáže, zpěvačka Sara Ester Gredelj má kromě talentu taky pořádnou dávku charismatu, celá show byla suverénní a přirozená. Když pomineme Nu Genea, tedy největší hvězdu festivalu, tak byly Freekind. jediné, kdo dokázal zvednout publikum z pohodlných sedaček. Což potvrdí téměř kompletní Tolstoys, kteří protančili celý koncert v první řadě pod pódiem. Červnový debut I’m Gonna Live je výborný a Full Moon Stage čeká.

Hned po Freekind. odehráli na menší stagi poslední koncert s kytaristou Paťem Nagym „naši“ 52 Hertz Whale, obavy z nepříliš vrtkavého zvuku se naštěstí nepotvrdily. Intenzita a tenze Velryb je výjimečná, vždycky si užívám pohledy do publika, na ty, kteří je vidí prvně. Dominik dokáže leckoho vyděsit a vůbec to není jednoduchá podívaná, ale je kouzelné pozorovat, jak se počáteční šok mění v nadšení a dříve nebo později přechází v jasný návyk. Tohle se povedlo, podobně dobře představili i zmiňovaní Tolstoys novou psychedelickou show, alespoň podle závěrečných deseti minut. První slot poslední den není žádná výhra, na četnosti publika se to podepsalo, ale podle ohlasu každý, kdo jejich show viděl, si ji bude pamatovat. Jenže dostaňte se nahoru po těch x stovkách schodů už na sedmou, když je městská pláž tak příjemná. Nehledě na to, že je třeba projít mezi desítkami malebných restaurací, plus zdaleka ne všechny uličky vedou tak přímo nahoru, jak se původně zdálo. Zabloudil jsem během tří dnů snad pokaždé.

GRIFFY A RIFFY

„Odkud seš?“ vybalí na mě vysoký chlápek na baru klubu Azimut. Když zjistí, že jsem z Prahy, hned začíná s Už jsme doma, Dunajem a Lvmen. Dragan pracuje jako kuchař v místní restauraci – právě Lvmen mu prý hrají v kuchyni nejčastěji –, ale na festival je akreditován coby jeden z DJů místního internetového Radia Roža. Zapovídáme se, posléze ho přesvědčím jít se mnou ven, kde čekají kumpáni, a záhy se ukáže, že Miran Rusjan (z vedení Mentu, promotér a provozovatel labelu Moonlee Records, kde vydávají například Žen, Bernays Propaganda nebo Repetitor) Dragana samozřejmě zná. Jako asi každého, kdo se pohybuje v zemích někdejší Jugoslávie v undergroundu, stovky zabookovaných show během více než dvou desítek let hovoří za vše.

O to víc překvapí, když mi později Miran prozradí, že je v Azimutu prvně, přestože jde podle jeho slov v rámci místní nezávislé scény o zásadní místo. Úplně chápu, Azimut připomene parádní holandské nebo berlínské kluby nejen skvělým zvukem a atmosférou plnou vibrací, ale také umístěním přímo v centru. Tuším devadesátkový vibe, v dobrém slova smyslu, ale možná je to jen tím kouřením uvnitř nebo výzdobou. Kombinace ze zdí trčících chapadel chobotnic jako od Igora Ševčíka s obrazem Joea Strummera a dalšími artefakty tvoří domácké, byť lehce bizarní prostředí. Ani se nechce věřit, že klub funguje teprve deset let. Za pár týdnů tu hrají Algiers, asi bych je chtěl vidět právě tady. Poslední den festivalu přicházím na konec záhřebských pankáčů s okouzlujícím názvem Smrdljivi Martini, slyším My Way à la Sid Vicious nebo se mi to zdálo? Po nich hrají zmíněné Žen, s novou basistkou Jelenou. Trochu jiné aranže, napětí a tah zůstaly, přibyly sbory, což je víc než dobře. Těšíme se na nové album, které by mělo přijít na jaře.

Před Azimutem se tak příjemně sedí, že Tunel první den skrečujeme a raději s Velrybami domlouváme zítřejší loď, ze které nakonec taky sejde. Znovu je potřeba zmínit atmosféru akce, která působí spíš jako prázdniny. Na konferenční část jsem se nakonec vůbec nedostal, spojení uzávěrky jubilejního říjnového čísla a lákadel v podobě městské pláže, lodí nebo nezbytné pochoutky jménem lignje na žaru bylo jednoduše příliš vysokou konkurencí. Vzhledem k programu v pevnosti nakonec vynechávám i klubovou scénu s lákavým názvem Arsen, umístěnou v místním Domě umění v přístavu, a zaměřenou spíše na klasickou a experimentální hudbu. Právě tam hraje slovinský skladatel a producent Gašper Selko, vystupující jako X.U.L., jehož koncert byl jedním z velkých zážitků letošního Mentu, nebo polská pianistka Zuzanna Całka – zkuste čerstvé EP Late Night Takes. Naopak konečně stíhám estonské Puuluup, kteří se svými talharpami umí leccos a nebojí se to použít. Ramo Teder a Marko Veisson poněkud zvyšovali věkový průměr vystupujících, o to zábavnější bylo pozorovat, jak jim publikum zobe z ruky. Zaslouženě, bylo to totálně dotažené, včetně nácviků závěrečného hromadného tance, griffů se smyčci a od Deep Purple vypůjčeného riffu.

PRVNÍ PLAVBA

Cestou na pláž o sobotním poledni spekulujeme s Koenem ter Heedgem, velkým znalcem balkánských zemí, jak také jinak, když se jeho promotérská agentura jmenuje Yugofuturism, o původu slova háček. Zkoumal prý poměrně dlouho, jak se na anglické klávesnici k tomuto znaku dostane, slovo Šibenik jen těžko napíšete bez interpunkčních znamínek. Docházíme k tomu, že slovo hák má stejný význam i v holandštině a že je to stejně chyba Němců, ale pak pronese Koen zásadní myšlenku: „Proč se sakra žádná punková kapela nejmenuje háček?“

Narážíme na dva naleštěné exempláře legendárního jugoslávského automobilu Zastava 750, kterému se kdovíproč říkalo Fićo nebo Fiček (snad proto, že šlo o licencovaný Fiat 600?), krásná připomínka starých časů. Potkáváme taky makedonskou kapelu Iskra, tak milou a zábavnou partu, že si slibuji, že na jich koncert večer půjdu. Což nebylo úplně dobré rozhodnutí. Jinak na pláži o další delegáty není nouze, jsem rád, že nejsem jediný, kdo podlehl. Alespoň nás může víc spekulovat o tom, proč tu zatraceně není stage? Dělat festival u moře a nemít scénu na pláži je neakceptovatelné, shodujeme se s Koenem. Taky je to první věc, co říkám v noci Franemu s tím, že to by se mělo do budoucna změnit. Možná by stálo za to zapracovat i na selekci kapel – i když to je velmi individuální disciplína, některé koncerty mi přišly slabé, generické. O to víc vynikla bezprostřednost srbské zpěvačky a hudebnice Natalije Rajković, vystupující s kapelou coby Nataleé. Mazlivé R&B k balkánskému temperamentu krásně pasuje.

Do Tunelu je třeba jet vozem. Necelé čtyři kilometry by se ujít daly, ale po výpadovkách to není nejlepší nápad. Každopádně umístění na opuštěné periferii dává místu komfort otevřeného konce. Tunel vůbec připomíná nekonečnou černou díru, díky světlům, projekcím a mappingu tančícímu po stěnách není vidět, jak je chodba s pódiem dlouhá. Vede až pod tu výpadovku nebo ne? Nebo dokonce na pláž? Nakonec to nevydržím a pokouším se propracovat dopředu, abych zjistil, že je chodba mnohem kratší, než vypadá. Na stránkách se píše o kapacitě 300 lidí, místní říkali, že tu bývá i přes tisíc. Při pohledu na další rozlehlé chodby se tomu snadno věří. Tunel opouštíme na konci velmi slušného setu slovinských RotorMotor, na únavu už nefunguje ani tanec.

V neděli v poledne se procházím po městě a potkávám porůznu několik desítek návštěvníků festivalu, vypadají trochu smutně, asi že už to skončilo. První plavba chorvatského showcasu dopadla na výbornou, aby také ne s takovou kartou v ruce. Jedno eso za druhým. Ke zmíněným trumfům přidávám ještě catchy titul i vizuál a vhodný termín. Spousta lidí si ráda prodlouží léto a já se těším na příště. (A na tu plážovou stage.) Tahle loď se jen tak nepotopí.