waghiss666 | Články / Reporty | 24.02.2020
„You guys should fight. Sissy fights are the best, dude! Oh by the way, we call the cops on you!“ Ani mě nehne! Rád bych se prohlásil za pacifistu, jsem spíš ale srab. Musí být snad už pět ráno, když vyklízíme lokál, s oblibou nadužívaný koncept jménem afterka s každou vteřinou nabývá kronikálních rozměrů. Jak taky jinak. Algiers před pár hodinami odehráli (další) perfektní koncert v Lucerna Music Baru. Koncert, který nezačíná, ani nekončí.
Zrovna nedávno jsme znovu otevřeli kvíz o dívčích kytarovkách a zvládli přijít jedině na Savages, jejichž kapelní pasivita budí smutný povzdech. Dnes večer dostaneme půlhodinovou náplast. Medvěd mě laskavě provokuje střípky zážitků z předchozího koncertu v německém Schorndorfu, nikdo ale netuší, že limity, kam zvedat laťku, přestaly platit. Lucerna děsí prázdnotou, když na stage nastupuje Esya, basačka Savages. Dneska v neortodoxním outfitu, sama, ale se synťáky v zádech i po boku. Zkratkovitý kompliment o holkách, co na basu hrát neumí a v tom je jejich jedinečný cit a rukopis, jdou tentokrát stranou, stejně jako pohrdání o výplňkovém nástrojovém postu či zakřiknuté kreativitě. Ayşe Hassan hraje osobité písně s důrazem na lámaný beat, vlivy orientu i feminismu, namísto odosobněnosti procítěnost. Pro skladbu Nothing se chopí baskytary a z příběhu o ztrátě blízké osoby se zastavuje dech a mrazí. Sál se plní.
Zapomněl jsem počítat, kolikrát jsem Algiers viděl, ale cítím silnou potřebu, aby tohle byl mainstream, aby jejich hudbu hrála rádia, aby se dostala ke všem věkovým kategoriím. Protože jsou to hezký písničky, ale i protože kontextu a poselství v každé jedné z nich se nevyhne ani ignorant. Vysoké nároky, já vím, ale přesto… Jak často se vám stane, že zažijete v krátkém časovém horizontu jednoho evropského turné víc než jedno vystoupení téže kapely, které se bez přehánění stane životním? Téměř přesně na den se po roce Algiers vrací na stejné místo. Co je jinak? Třetí deska There Is No Year, která logicky vládne setlistu (kde se speciálně objevila i předělávka Liberation od atlantských sousedů Outkast), oblíbený tour manager Tristan tentokrát na pódiu s tamburínou a mikrofonem a jejich zatím nejdelší vystoupení u nás. A taky saxofon v rukou kytaristy Leeho Tesche.
fotogalerii z koncertu najdete tady
Odpáleno nealbovou punkárnou The Void, zvuk i zpěv Franklina Jamese Fishera si sednou až po třetí, poloimprovizované instrumentální skladbě a v novince Unoccupied se naplno projeví zásadní rozdíl mezi domácím poslechem a živým vystoupením - výbušný bubeník Matt Tong! A přestože se na novém albu soustředí nejvíce pozornosti na osobu, pocity, hlas a minulost zpěváka Franklina, hraje to Algiers semknutěji, silněji a přesvědčivěji než kdejaké hardcoreové mlátičce. Příjemně plná Lucerna tančí, ať už ji válcuje zběsilá Animals nebo disko beat elektronické Irony.Utility.Pretext. Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mně by ani to nestačilo. Nejlepších kapel na světě se nikdy nemůžete přesytit, navíc když odehrajou svůj doposud nejsilnější koncert.
Na popud Medvěda, se kterým se dělíme o titul vrchní fanynka kapely (jeden z nás vede v počtu navštívených koncertů, zatímco druhý nosí kérku s logem kapely) unášíme dva největší punkáče z Algiers do (zatím) utajeného podniku v Holešovicích, kde se mě půvabná oslavenkyně čerstvých pětadvacátých narozenin pokusí svést citováním Švejka, Wericha a Cimrmana, zatímco mě krmí veganskými chlebíčky. Vyfešákovaný Tristan pouští novou desku Nicka Cavea a basák Ryan Mahan osvětluje, jak že to bylo s těmi Colours of Ostrava, když mu doporučuju texty i knihy mého oblíbeného Keitha Buckleyho.
„Nechtěl jsem tě vyděsit. Všechno je na dobré cestě. Tohle je jen začátek něčeho velkého!“ uklidňuje mě Ryan o spoustu hodin později, když znovu utne náš nekonečný a neukončitelný dialog a s úsměvem se nechává odvést do temné ranní Prahy. Jsem vděčný za léta abstinence, díky kterým si tyhle večery budu pamatovat v jasných odstínech.
Algiers (us) + Esya (uk)
21. 2. 2020 Lucerna Music Bar, Praha
foto © Kuba Václavek
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.