Články / Reporty

Jestli tu Cave nedaj, tak se seberu a jdu! (Mumford and Sons)

Jestli tu Cave nedaj, tak se seberu a jdu! (Mumford and Sons)

Claire Adele | Články / Reporty | 10.03.2013

Klidná a rozvážná hudba, pevný, folkově laděný hlas s touhou přesvědčit a pak mandolína rozdivočená, jako by se snažila urvat ze řetězu – asi taková je hudba Londýňanů Mumford and Sons, o které jsme všichni slyšeli, ale ještě jsme neměli možnost užít si ji naživo. Není tedy divu, že při první příležitosti chtěl indiefolkový kvartet omrknout kdekdo. Koncert v rámci turné k druhé desce Babel se podařilo v mžiku vyprodat a musel být z Lucerna Music Baru přesunut do velkého sálu Lucerny, který byl vzápětí vyprodán taky. Pod pódiem jsme pak slyšeli spoustu němčiny, angličtiny a španělštiny, sem tam slovenštinu a jednou dokonce i finštinu; čeština ale moc nefrčela.

Odhodláni najít si cestičku až dopředu narazilo na hustotu natěšeného davu a my zůstali trčet někde uprostřed. Narváno bylo důkladně a hned při první písničce Babel začal dav energicky poskakovat. Vzduch ztěžkl a zůstal stát a čekal, co na to mandolína. Frontman Marcus Mumford neotálel a dokonalou souhrou hlasu a rozverné mandolíny rozburácel celý sál. Následovala nejposlouchanější skladba z desky I Will Wait, která nádherně podtrhuje charakteristický alternativně folk-country výraz celé kapely a zároveň bezostyšně nabízí trochu obskurní, ale nepochybně popový a líbivý nádech jejich hudby. Řeknete si, že tohle country má tak daleko k mainstreamu jako velikonoční zajíc k punku, ale když se zaposloucháte a zjistíte, že rozněžněle sníte a podupáváte podpatkem, říkáte si, že by to mohlo zaujmout kdekoho.

A tak zatímco Marcus se opíral do slov „I will wait for you!“, my všichni jsme čekali. Čekali jsme na staré lásky a na něj a jeho „syny“, zvědaví, co bude dál. Bylo však celkem jedno, co přišlo – obecenstvo s Mumfordama spolehlivě odzpívalo každý song. Nadšení bylo až k nevíře, chvíli po začátku před náma zkolaboval mladý muž. Všichni se kolem něj seběhli, křísili ho a hystericky křičeli, ať někdo zavolá záchranku. Chlápek se však po chvíli zvedl a usmíval se, jakoby nic. Vzápětí omdlel znova, tak ho odtáhli z placu. Co na to babička postávající na prvním balkónku, která celý koncert propařila?

Možná to bylo to moje osobní odhodlání s hudbu splynout, které chybělo, ale já jsem postrádala drive, který si kapela přinese s sebou jako plamínky v očích a vás to od prvního tónu tak rozžehne, že máte chuť plápolat při každé další písničce, třeba celou noc nebo i dvě. Jediné, co mě na koncertu trochu zklamalo, bylo vlastně to, co Mumfordy dělá Mumfordama – jejich hudba je povětšinou klidná, harmonická a vyrovnaně si jde za svým. Z pódia se pak pochopitelně nešíří taková hravá a dravá zábava.

Jestli ovšem Mumford & Sons jednu ukázkově hravou a dravou píseň mají, pak je to The Cave. Cave však nikde. Nechali si ji do přídavku? „Jestli tu Cave teď nedaj jako přídavek, tak se seberu a odejdu!“ Dali ji jako druhý přídavek na úplném konci. Poctivě jsme to odskákali a odeřvali od začátku do konce a po posledním tónu už jsme se nedožadovali další ani jediným tlesknutím. S úsměvy a pocitem zadostiučinění jsme se pomalu trousili davem ven.

Info

Mumford & Sons (uk)
6. 3. 2013, Lucerna, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.