Články / Reporty

Jestli tu Cave nedaj, tak se seberu a jdu! (Mumford and Sons)

Jestli tu Cave nedaj, tak se seberu a jdu! (Mumford and Sons)

Claire Adele | Články / Reporty | 10.03.2013

Klidná a rozvážná hudba, pevný, folkově laděný hlas s touhou přesvědčit a pak mandolína rozdivočená, jako by se snažila urvat ze řetězu – asi taková je hudba Londýňanů Mumford and Sons, o které jsme všichni slyšeli, ale ještě jsme neměli možnost užít si ji naživo. Není tedy divu, že při první příležitosti chtěl indiefolkový kvartet omrknout kdekdo. Koncert v rámci turné k druhé desce Babel se podařilo v mžiku vyprodat a musel být z Lucerna Music Baru přesunut do velkého sálu Lucerny, který byl vzápětí vyprodán taky. Pod pódiem jsme pak slyšeli spoustu němčiny, angličtiny a španělštiny, sem tam slovenštinu a jednou dokonce i finštinu; čeština ale moc nefrčela.

Odhodláni najít si cestičku až dopředu narazilo na hustotu natěšeného davu a my zůstali trčet někde uprostřed. Narváno bylo důkladně a hned při první písničce Babel začal dav energicky poskakovat. Vzduch ztěžkl a zůstal stát a čekal, co na to mandolína. Frontman Marcus Mumford neotálel a dokonalou souhrou hlasu a rozverné mandolíny rozburácel celý sál. Následovala nejposlouchanější skladba z desky I Will Wait, která nádherně podtrhuje charakteristický alternativně folk-country výraz celé kapely a zároveň bezostyšně nabízí trochu obskurní, ale nepochybně popový a líbivý nádech jejich hudby. Řeknete si, že tohle country má tak daleko k mainstreamu jako velikonoční zajíc k punku, ale když se zaposloucháte a zjistíte, že rozněžněle sníte a podupáváte podpatkem, říkáte si, že by to mohlo zaujmout kdekoho.

A tak zatímco Marcus se opíral do slov „I will wait for you!“, my všichni jsme čekali. Čekali jsme na staré lásky a na něj a jeho „syny“, zvědaví, co bude dál. Bylo však celkem jedno, co přišlo – obecenstvo s Mumfordama spolehlivě odzpívalo každý song. Nadšení bylo až k nevíře, chvíli po začátku před náma zkolaboval mladý muž. Všichni se kolem něj seběhli, křísili ho a hystericky křičeli, ať někdo zavolá záchranku. Chlápek se však po chvíli zvedl a usmíval se, jakoby nic. Vzápětí omdlel znova, tak ho odtáhli z placu. Co na to babička postávající na prvním balkónku, která celý koncert propařila?

Možná to bylo to moje osobní odhodlání s hudbu splynout, které chybělo, ale já jsem postrádala drive, který si kapela přinese s sebou jako plamínky v očích a vás to od prvního tónu tak rozžehne, že máte chuť plápolat při každé další písničce, třeba celou noc nebo i dvě. Jediné, co mě na koncertu trochu zklamalo, bylo vlastně to, co Mumfordy dělá Mumfordama – jejich hudba je povětšinou klidná, harmonická a vyrovnaně si jde za svým. Z pódia se pak pochopitelně nešíří taková hravá a dravá zábava.

Jestli ovšem Mumford & Sons jednu ukázkově hravou a dravou píseň mají, pak je to The Cave. Cave však nikde. Nechali si ji do přídavku? „Jestli tu Cave teď nedaj jako přídavek, tak se seberu a odejdu!“ Dali ji jako druhý přídavek na úplném konci. Poctivě jsme to odskákali a odeřvali od začátku do konce a po posledním tónu už jsme se nedožadovali další ani jediným tlesknutím. S úsměvy a pocitem zadostiučinění jsme se pomalu trousili davem ven.

Info

Mumford & Sons (uk)
6. 3. 2013, Lucerna, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.