Články / Reporty

Jesus and Mary Chain v jeskyni, i v sauně

Jesus and Mary Chain v jeskyni, i v sauně

Petr Janiš | Články / Reporty | 29.12.2014

V roce 14 třetího tisíciletí se naskýtá možnost vrátit se do dob, kdy jsem v ústech vyměnil cucající palec u nohy za ten na ruce a kdy o sobě dala vědět kapela, která se snoubením libých melodií a hluku (i když - nedělali za oceánem Hüsker Dü něco podobného?) stala vzorem pro bandy počínaje Pixies neboMy Bloody Valentine a konče Nirvanou. Psychocandy, první album skotských Jesus and Mary Chain, bude příští rok slavit tři kříže a bratři Reidové ho oprašují na Psychocandy Tour.

Po vstupu do manchesterské Academy překvapují prostor (spíš než klub to vypadá jako tělocvična) a kosa (má barmanům usnadnit skladování tekutin?). Nastupuje glasgowská předkapela The Amazing Snakeheads, která se pokouší křížit hlukové blues (podobně jako osmdesátkové australsko-berlínské kapely) s rámusem po vzoru Swans. Počítám, že jediný, kdo se nemodlil za ukončení žalostného hudebního projevu, byli jen skalní příznivci.

Po desetiminutové zvukovce přichází Jesus and Mary Chain. Mikrofonu se chápe Jim Reid, po jeho levici trápí kytaru bratr William. Jim má výzor finančního poradce, Williamovy vlasy připomínají Tima Burtona. Lze se pak divit, že na druhou kytaru hraje dvojník Jima Jarmusche? Poprvé a naposledy lze slyšet všechno, co lídr kapely apaticky a jako by s nezájmem říká: “Zahrajeme pár písní, dáme krátkou pauzu a koncert ukončíme setem z Psychocandy…” Je to pouze škodolibost manchesterských zvukařů, nebo mezi sourozenci Reidovými stále panuje nevraživost z konce 90. let? William začíná trápit svůj obráběcí nástroj a do nahuštěného prostoru pod pódiem vhání jednu zvukovou tsunami za druhou, zatímco zpěv je pod tonáží kytarových feedbacků utopený.

Otvírají April Skies. Komunikace s publikem žádná, jeden flák střídá druhý. V doznívajících kytarových feedbacích jsou čas od času slyšet slova díků. Obecenstvo bratrům Reidových zobe z ruky. A nejen díky koncertnímu diamantu v podobě Reverence, jehož melodie je zastřena v kytarových vazbách. Před provařenou filmovou Just Like Honey (objevila se v Lost in Translation) se Jesus and Mary Chain pakují do zákulisí. Reinkarnace třiceti minutových vystoupení z počátku kariéry? Po kratičké pauze Reidové přehrávají Psychocandy dle pořadí skladeb na albu, set zahájí Just Like Honey a končí It´s So Hard. Songy jsou doplněny projekcí upomínající na skupinu a jejich rodnou hroudu – obalem desky roku 1985, zběsilou motocyklovou jízdou, fragmenty vytripovaných obrazů i filmovými střípky. Souznění zvuku a obrazu. Moshpit se stává vroucím maelströmem lidských těl, pogujících lidí je více než fotících nebo filmujících. Jako v osmdesátkách.

Hudba dnešních Jesus and Mary Chain zní více než aktuálně a bratři Reidové nemusí nahrávat staronová alba. A že mají dostatek energie, dokazuje i to, že “ledová jeskyně” se během koncertu proměnila na saunu. S křesťanským povzdechnutím “Kam Bůh nemůže, nastrčí Jesus(e) and Mary Chain” se nezbývá než modlit, aby Psychocandy Tour zavítalo i do naší – ateistické – krajiny.

Info

Jesus and Mary Chain (uk)
20. 11. 2014, Academy, Manchester, UK

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...