Ji.hlava 20 #4

Čtvrtý den Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů začínají ti návštěvníci, kteří procházejí program poctivě, pociťovat únavu a jednotlivé dny se slévají v poněkud nepřehlednou změť zážitků a událostí. V Domě kultury se v sedacích pytlích povalují zmožení hosté a většina z nich bez většího zájmu jen okukuje obrazovky s experimentálními snímky v rámci Laboratoria. Tak už to na festivalu bývá, že vymykající se filmy většinu diváků netáhnou.

Projevuje se to i v častých úprcích ze sálů, kde probíhá soutěžní sekce o nejlepší experimentální dokument Fascinace. Ta si včera odkroutila poslední bloky filmů a ze sedmi děl stojí za vyzdvižení dva. Všechno bych zde zanechal, v němž chorvatský režisér Ivan Faktor natáčel z jediného okna různé záběry po celý rok, demonstruje, že i jediný výhled může nabídnout bezpočet zážitků a interpretací. Že co může být fádní, může být i nápadité a neopakovatelné.

Chvějící se obr Brita Patricka Tarranta je fantastický hned z několika úhlů. Za prvé metodikou, kdy natáčí na moderní digitální kameru, ale před ní roztáčí promítací cívky 16 mm filmu. Zvláštní kombinace je opravdovým vizuálním pohlazením. Když připočtu fakt, že se autor věnuje kolonii osik staré 60 tisíc let, která sama o sobě vypadá fenomenálně, vychází mi jeden z nejzajímavějších experimentálních dokumentů, jaké jsem na festivalu viděl.

Jednotícím prvkem dvou hlavních bodů včerejšího programu bylo jediné jméno. Jim Jarmusch. V prvním případě šlo o koncert jeho spolupracovníka Jozefa van Wissema v kostele Povýšení Svatého Kříže. Nizozemský postminimalistický hudebník zahrál takřka hodinový set, při němž v chladném počasí evidentně trpěla jeho loutna i prsty. I přesto bylo patrné, jak si užívá čistý gotický prostor rekonstruovaného chrámu, když očima neustále klouzal po klenbách. Jeho opatrné, rychlé a gradující melodie rozkývaly hlavy posluchačů. Když se v závěru pozvolna procházel po kostele s loutnou, spustili z něj zrak pouze ti, co za zavřenými víčky odplouvali do dálek. Přestože je letošní hudební program oproti loňsku slabší, Jozef van Wissem byl jedním z nejuhrančivějších koncertů v Jihlavě.

V nočních hodinách byl uveden Jarmuschův první celovečerní dokumentární snímek Gimme Danger o kapele The Stooges. Podobně jako dokument Punková zpěvačka volí kombinování koncertních záznamů a rozhovorů se členy kapely, přičemž pomyslné žezlo třímá v rukou sám Iggy Pop. Jarmusch do filmu zařazuje prostřihy na filmy, které byly pro Popa důležité, a pohrává si s primitivní, až lehce úsměvnou animací. Gimme Danger má velice slušný drive, na čemž se podílí The Stooges, jejich záznamy a fotografie ze sedmdesátých let jsou samy o sobě neskutečnou jízdou. 109 minut uběhlo tak, že jsem si ani neuvědomil, že už je konec. Podrobný pohled na vtipné i chmurné příhody kapely, která dle Popa „zabila šedesátá léta“, je svižný, divoký a přímý. Kdyby se Jarmusch rozhodl na dokumentární scéně ještě setrvat, nikdo by mu to neměl za zlé.