Jakub Koumar | Články / Reporty | 30.10.2018
Podzimní jihlavské počasí je zrádné, a tak museli návštěvníci díky několikadennímu mrholení a poprchávání i v pondělí spěchat na projekce v kapucích a se skloněnými hlavami. Z básní napsaných na chodníku podél bílé čáry, která propojuje všechna festivalová místa, se staly jen těžko čitelné znaky a rozmazané, rozšlapané struktury.
Pátý den Ji.hlavy zakončily projekce několika filmových sekcí. Jednou z nich byla i Zkouška sirén, série hudebních dokumentů, jakým je i portrét jednoho z nejvýznamnějších skladatelů současnosti – Rjúiči Sakamoto: CODA. Japonský režisér Stephen Nomura Schible zkombinoval observaci skladatele při práci a jeho výpovědi na kameru. Film nahlíží do Sakamotova studia, kde tvoří své skladby, ale následuje ho i na lovu terénních nahrávek. Umělec hovoří o práci, hudbě, i o své nemoci, retrospektivně sledujeme jeho život, ovšem bez jediného pohledu do soukromí. CODA je v podstatě konvenčním snímkem, ale díky tomu, že přináší neustále nové pohledy a postřehy skladatelské osobnosti, dokáže být mimořádně poutavý. Přenáší na diváka Sakamotův entuziasmus a vyvolává touhu ihned vplout do jeho kompozic.
Stalo se už tradicí, že do programu jsou zařazeny projekce němých snímků podbarvené živou hudbou. V sobotu se zvukového doprovodu ujal brněnský experimentální skladatel Ivan Palacký, když se samply, elektronikou, ale i akustickou kytarou ozvučil sérii němých dokumentací Podkarpatské Rusi. Palacký měl celý set precizně připravený a mistrně pracoval s atmosférou jednotlivých filmů. Cíleně vybíral zvuky tak, aby prohlubovaly, ale nenarušovaly syrovost černobílých záznamů.
Slavnostní zakončení festivalu se neslo v podobném duchu jako jeho zahájení, jen s mnohem větší noblesou i pompou. Stoly i židle v bílém, rampy se světly, Zatrestband Petra Píši, starající se o slavnostní fanfáry při vyhlášení vítězných dokumentů, vyvýšená pódia pro minimálně pětici kamer. Jako by si režisér Vít Klusák řekl, že když sláva, tak pořádná. Když pak na závěr celý sál vestoje zapěl Česko-Slovenskou hymnu, bylo té okázalosti snad už příliš.
Příjemně s tím kontrastoval film Pepe, svrchovaný život, představující Josého Mujicu, přistěhovalce, partyzána a politického vězně, který to dotáhl až na post uruguayského prezidenta. Snímek je klidný, jakkoli divoký byl Mujicův život, jako by odrážel jeho ctihodný věk i důstojnost, s jakou zastával svůj úřad. Kouzlo dokumentu spočívá v tom, že neglorifikuje Mujicovu skromnost (přezdívalo se mu „nejchudší prezident světa“, pozn. ed.), ale je skromný sám o sobě.
Nakonec se pořadatelé ještě vytáhli se závěrečným rautem, a protože nejeden festivalový host si stěžuje na zdevastovanou mikroflóru antibiotiky, symbolický panák jednosladové whisky byl na místě. Festival roste do krásy, sluší se mu připít na zdraví.
Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava
25. – 30. 10. 2018
Jihlava
web festivalu
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.