Jakub Koumar, blueskin | Články / Reporty | 02.11.2018
Skončil 22. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. A ukázal, že nejen filmy, ale i hudební program dokáže uspořádat s dramaturgickou precizností, když představil například skvělé performance Davida Toopa s Lucií Štěpánkovou, Sonic Luz či experimentální projekt Jana Buriana ml. Společně s festivalem dospívají i návštěvníci a jejich děti, o které se nově postarali odborní lektoři a animátoři dětských programů i pozorný a milý personál ve výborně nachystané školce plné hraček, dílniček a samozřejmě i pohádek, z níž se ani dospělému nechtělo odejít. Pořadatelé dobře pochopili, že by bylo bláhové zásadně měnit zaběhnutý, funkční a velmi obsáhlý program, a proto jeho mezery pouze lehce pilují a soustředí se na nové nápady, jakou je Ji.hlava dětem. Skvělý tah, jak nabídnout dětem svou vlastní, jedinečnou festivalovou náladu, ale zároveň si třeba postupně začít vychovávat nové publikum. Ačkoli totiž do Jihlavy dorazilo rekordních 5200 návštěvníků, ambice jsou pořád veliké. A to je dobře. Závěrem vám přinášíme výběr filmů, které nás z letošní nabídky zaujaly nejvíce.
Vítejte v Sodomě (režie: Florian Weigensamer, Christian Krönes, Rakousko, 2018)
Africké elektronické smetiště pulzuje životem. Zatímco místní obyvatelé namáhavě likvidují rozbité přístroje z Evropy, aby z nich získaly veškeré znovu použitelné kovy, najdou si čas i na tanec, hip hop a posilování. Snímek poukazuje na sociální nerovnost, dětskou práci, ekologii i ekonomickou situaci, což dělá nenuceně, pouze zručným výběrem aktérů. Díky tomu je spíše „příjemný“ než naléhavý a spíše poutavý než šokující.
Rjúiči Sakamoto: CODA (režie Stephen Nomura Schible, Japonsko, USA, 2017)
Akademicky a konvenčně natočený film o experimentování, hledání a nalézání. Rjúiči Sakamoto hovoří o přirozenosti zvuku a přírody tak jasně a samozřejmě, že jeho hudební myšlení je průzračné jako voda z ledovců, jejíž zvuk nahrával pro skladbu Glacier. Přes mnoho poklidných, meditativních observací japonského skladatele při tvorbě zvuků i výpravách za nimi má dokument vysoké tempo, a to zejména díky nepřebernému množství vzpomínek na práci pro filmy. A jakmile se Sakamoto rozhovoří o své závažné nemoci, snímek se stane úvahou o smyslu života, aniž by byť na jedinou chvíli tlačil na pilu nebo upadl do patosu.
Timebox (režie Nora Agapi, Rumunsko, 2018)
Rumunský snímek režisérky Nory Agapi o jejím otci. Mapuje příběh vystěhování starého profesora a fotografa Ioana-Matei Agapiho z městského bytu. Agapi není běžný obyvatel, doma schraňuje své celoživotní fotografické a dokumentární dílo, za které získal i čestné občanství. Film je natočen s nesmírným citem a Agapi je se svými nejbližšími zachycen přes určité podivínství velice sympaticky, a přitom bez příkras či berliček. Timebox z uctivé vzdálenosti nahlíží do rodinných vztahů fotografa a jeho dcery, režisérky, ale i to stačí k vykreslení nálady a zejména povahy obou protagonistů.
Uzamčený svět (režie Karel Žalud, Česká republika, 2018)
Nejdelší film letošní Ji.hlavy, čínský Report, trval bezmála dvanáct hodin. Oproti tomu je vítěz sekce Česká radost se svými čtyřmi hodinami vlastně drobeček. Původně se jednalo o pětidílný televizní seriál, který režisér Karel Žalud přestříhal do podoby, která si pohrává s trpělivostí diváků. Z vlastní zkušenosti ale můžu říct, že těch 229 minut s obyvateli a zaměstnanci teplické věznice uteče jako voda. Může za to především výběr hlavních protagonistů, z nichž se do hlavy nejvíce vryje postava vychovatelky Radky Pernerové. Dokumentarističtí bohové stáli při Žaludovi i při skládání dramaturgického tvaru. Jak jinak vysvětlit, že se jednotlivé příběhy ke konci skládají do uspokojivě vypointovaného příběhu?
Dobrá smrt (režie Tomáš Krupa, Slovensko, Česká republika, Rakousko, Francie, Švýcarsko, 2018)
Slovenský režisér Tomáš Krupa sleduje poslední fázi života Britky, která se rozhodne podstoupit na švýcarské klinice asistovanou sebevraždu. Stejně jako v případě Uzamčeného světa hraje i Krupovi do karet náhoda v podobě šťastné volby hlavní postavy. Dvaasedmdesátiletá Janette, která trpí pokročilou svalovou dystrofií, do procesu vzniku filmu aktivně zasahovala - slovy tvůrců řadu zachycených situací doslova inscenovala. Kromě toho, že se tak do filmu dostalo všechno podstatné, co odjezdu do Švýcarska předcházelo, projevilo se to i v prakticky nepostřehnutelné přítomnosti filmového štábu. Dlouhý potlesk, který se po filmu nesl sálem Domu kultury odborů, byl stoprocentně zasloužený.
Paměť těla (režie Jacky Goldberg, Francie, 2018)
V porovnání s výše uvedenými je francouzská Paměť těla mnohem nenápadnější. Autor Jacky Goldberg mluví o filmu jako o svém nejosobnějším a nápad na něj prý dostal ve sprše. Teprve později se seznámil s Američankou Finley, která se živí provozováním erotických show po telefonu a internetu. Tuto hlavní tematickou linku doplňuje boj o opatrovnictví nezletilého syna, který Finley svádí se svým bývalým manželem. Neméně významné je i téma přestálé rakoviny, které se do filmu dostává prostřednictvím skypového rozhovoru s kamarádkou protagonistky. Myšlenková bohatost snímku zajímavě kontrastuje s observační úsporností formální stránky. Goldberg tu prokázal mimořádný cit při rozhodování o tom, co z natočeného materiálu do filmu dát a co zamlčet, případně pouze naznačit.
Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava
25. – 30. 10. 2018
Jihlava
web festivalu
Michaela Šedinová 23.04.2024
Je sobota večer, ale sál kina Přítomnost je jako vždycky tak trochu v bezčasí. Loňská deska Jbal Rrsas tuniské producentky Deeny Abdelwahed je taky mezi časy a světy.
Marek Hadrbolec, Veronika Vagačová 21.04.2024
Slovenští bojovníci za sociálně spravedlivou společnost a postpunk smíchaný s rapem vzali během malé české tour útokem nejprve vyprodanou Prahu a druhý den Brno.
Alžběta Sadílková 21.04.2024
My promlouváme k prostoru, prostor promlouvá k nám. Součástí oslav 40. narozenin Atria Žižkov byl i víkendový dvojkoncert pod taktovkou Heartnoize promotion.
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.