Ji.hlavské vrcho.ly (MFDF Ji.hlava)

Skončil 22. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. A ukázal, že nejen filmy, ale i hudební program dokáže uspořádat s dramaturgickou precizností, když představil například skvělé performance Davida Toopa s Lucií Štěpánkovou, Sonic Luz či experimentální projekt Jana Buriana ml. Společně s festivalem dospívají i návštěvníci a jejich děti, o které se nově postarali odborní lektoři a animátoři dětských programů i pozorný a milý personál ve výborně nachystané školce plné hraček, dílniček a samozřejmě i pohádek, z níž se ani dospělému nechtělo odejít. Pořadatelé dobře pochopili, že by bylo bláhové zásadně měnit zaběhnutý, funkční a velmi obsáhlý program, a proto jeho mezery pouze lehce pilují a soustředí se na nové nápady, jakou je Ji.hlava dětem. Skvělý tah, jak nabídnout dětem svou vlastní, jedinečnou festivalovou náladu, ale zároveň si třeba postupně začít vychovávat nové publikum. Ačkoli totiž do Jihlavy dorazilo rekordních 5200 návštěvníků, ambice jsou pořád veliké. A to je dobře. Závěrem vám přinášíme výběr filmů, které nás z letošní nabídky zaujaly nejvíce.

JAKUB KOUMAR

Vítejte v Sodomě (režie: Florian Weigensamer, Christian Krönes, Rakousko, 2018)
Africké elektronické smetiště pulzuje životem. Zatímco místní obyvatelé namáhavě likvidují rozbité přístroje z Evropy, aby z nich získaly veškeré znovu použitelné kovy, najdou si čas i na tanec, hip hop a posilování. Snímek poukazuje na sociální nerovnost, dětskou práci, ekologii i ekonomickou situaci, což dělá nenuceně, pouze zručným výběrem aktérů. Díky tomu je spíše „příjemný“ než naléhavý a spíše poutavý než šokující.

Rjúiči Sakamoto: CODA (režie Stephen Nomura Schible, Japonsko, USA, 2017)
Akademicky a konvenčně natočený film o experimentování, hledání a nalézání. Rjúiči Sakamoto hovoří o přirozenosti zvuku a přírody tak jasně a samozřejmě, že jeho hudební myšlení je průzračné jako voda z ledovců, jejíž zvuk nahrával pro skladbu Glacier. Přes mnoho poklidných, meditativních observací japonského skladatele při tvorbě zvuků i výpravách za nimi má dokument vysoké tempo, a to zejména díky nepřebernému množství vzpomínek na práci pro filmy. A jakmile se Sakamoto rozhovoří o své závažné nemoci, snímek se stane úvahou o smyslu života, aniž by byť na jedinou chvíli tlačil na pilu nebo upadl do patosu.

Timebox (režie Nora Agapi, Rumunsko, 2018)
Rumunský snímek režisérky Nory Agapi o jejím otci. Mapuje příběh vystěhování starého profesora a fotografa Ioana-Matei Agapiho z městského bytu. Agapi není běžný obyvatel, doma schraňuje své celoživotní fotografické a dokumentární dílo, za které získal i čestné občanství. Film je natočen s nesmírným citem a Agapi je se svými nejbližšími zachycen přes určité podivínství velice sympaticky, a přitom bez příkras či berliček. Timebox z uctivé vzdálenosti nahlíží do rodinných vztahů fotografa a jeho dcery, režisérky, ale i to stačí k vykreslení nálady a zejména povahy obou protagonistů.

BLUESKIN

Uzamčený svět (režie Karel Žalud, Česká republika, 2018)
Nejdelší film letošní Ji.hlavy, čínský Report, trval bezmála dvanáct hodin. Oproti tomu je vítěz sekce Česká radost se svými čtyřmi hodinami vlastně drobeček. Původně se jednalo o pětidílný televizní seriál, který režisér Karel Žalud přestříhal do podoby, která si pohrává s trpělivostí diváků. Z vlastní zkušenosti ale můžu říct, že těch 229 minut s obyvateli a zaměstnanci teplické věznice uteče jako voda. Může za to především výběr hlavních protagonistů, z nichž se do hlavy nejvíce vryje postava vychovatelky Radky Pernerové. Dokumentarističtí bohové stáli při Žaludovi i při skládání dramaturgického tvaru. Jak jinak vysvětlit, že se jednotlivé příběhy ke konci skládají do uspokojivě vypointovaného příběhu?

Dobrá smrt (režie Tomáš Krupa, Slovensko, Česká republika, Rakousko, Francie, Švýcarsko, 2018)
Slovenský režisér Tomáš Krupa sleduje poslední fázi života Britky, která se rozhodne podstoupit na švýcarské klinice asistovanou sebevraždu. Stejně jako v případě Uzamčeného světa hraje i Krupovi do karet náhoda v podobě šťastné volby hlavní postavy. Dvaasedmdesátiletá Janette, která trpí pokročilou svalovou dystrofií, do procesu vzniku filmu aktivně zasahovala - slovy tvůrců řadu zachycených situací doslova inscenovala. Kromě toho, že se tak do filmu dostalo všechno podstatné, co odjezdu do Švýcarska předcházelo, projevilo se to i v prakticky nepostřehnutelné přítomnosti filmového štábu. Dlouhý potlesk, který se po filmu nesl sálem Domu kultury odborů, byl stoprocentně zasloužený.

Paměť těla (režie Jacky Goldberg, Francie, 2018)
V porovnání s výše uvedenými je francouzská Paměť těla mnohem nenápadnější. Autor Jacky Goldberg mluví o filmu jako o svém nejosobnějším a nápad na něj prý dostal ve sprše. Teprve později se seznámil s Američankou Finley, která se živí provozováním erotických show po telefonu a internetu. Tuto hlavní tematickou linku doplňuje boj o opatrovnictví nezletilého syna, který Finley svádí se svým bývalým manželem. Neméně významné je i téma přestálé rakoviny, které se do filmu dostává prostřednictvím skypového rozhovoru s kamarádkou protagonistky. Myšlenková bohatost snímku zajímavě kontrastuje s observační úsporností formální stránky. Goldberg tu prokázal mimořádný cit při rozhodování o tom, co z natočeného materiálu do filmu dát a co zamlčet, případně pouze naznačit.