Články / Reporty

Jihlavské blues (MFDF Ji.hlava)

Jihlavské blues (MFDF Ji.hlava)

blueskin | Články / Reporty | 31.10.2018

Za ty roky, kdy na jihlavský festival dokumentárních filmů jezdím, mám silné podezření, že metropole Vysočiny ve skutečnosti neexistuje. Že se jedná jen o každoročně pracně budovanou kulisu, v níž se svátek dokumentů odehrává. Závěrečný festivalový den se obvykle nese v duchu, který této teorii odpovídá - demontují se dočasné stavby, které ve městě vyrostly, přičemž se mezi dělníky proplétají viditelně unavení návštěvníci vyzobávající poslední položky programu přehlídky. Zatímco Inspirační fórum nabízí čerstvou sérii diskuzí, v projekčních sálech už běží pouze reprízy, například vítězných filmů v jednotlivých soutěžních sekcích.

Belgický snímek Volný pokoj (r. Alexandra Kandy Longuet) vyhrál v sekci Opus Bonum, která má reprezentovat aktuální tendence světové dokumentární tvorby. Formálně jde o tradiční observační dokument, jehož hrdiny je čtveřice obyvatel motelu kdesi v americké pustině. Motel je zároveň i metaforou pro životní situaci těchto vyděděnců - původně mělo jít o dočasný domov, ze kterého se však postupně stalo trvalé bydliště bez valné naděje na změnu. Fascinace nejrůznějšími outsidery je u dokumentaristů běžná, méně často se tuto fascinaci daří přetavit ve film, který je jak hluboce lidský, tak formálně vytříbený.

Poněkud matoucí zážitek přináší sledování dalšího vítězného filmu. Argentinský Portrét domácích (r. Joaquín Maito) vyhrál v sekci První světla zaměřené na výrazné celovečerní dokumentární debuty. Výrazný v tomto případě znamená spoléhající se na vlastní filmový jazyk. Unikátnost tohoto jazyka ale zároveň klade na diváka značné nároky a ztěžuje pochopení toho, co se snímek vlastně snaží říct. V jednu chvíli sledujeme kolonie polodivokých koček někde v Japonsku, následně si prohlížíme argentinské graffiti prorokující vzestup dělnické třídy, načež se prostřednictvím archivního filmu vydáváme na barcelonský hřbitov k hrobu Buenaventury Durrutiho. Spojnice mezi těmito obrazy poletují kdesi ve vzduchu a k jejich lapení je třeba mimořádné imaginace, které se mi bohužel jaksi nedostává.

Více komunikativní je (nesoutěžní) film Svědkové Putinovi. Ukrajinský režisér Vitalij Manskij v něm vypráví příběh vzestupu současného prezidenta Ruské federace. Manskij pro Vladimira Putina původně natáčel propagační dokumenty, teprve posléze začal získaný materiál skládat do díla, které odráží komplexnost Putinovy veřejné persony. Při sledování snímku se člověk nevyhne jistým sympatiím k novodobému diktátorovi, kterého Manskij sleduje z až neuvěřitelné blízkosti. Teprve když autor od objektu svého filmu poodstoupí a zaměří se na Putinovy vazby na další hybatele kremelského zákulisí, začínají původní pastelové barvy vykreslovaného obrazu nabírat temnějších odstínů.

Po pětidenním zápřahu jsou tři projekce během osmi hodin až až. Počasí je navzdory chvilkovému oteplení opět podzimní, čas opustit nakašírované kulisy neexistující Jihlavy a těšit se na další ročník festivalu. Podle závěrečné tiskové zprávy ten letošní navštívilo zase o něco více dokumentů lačných hlav. Stále tak platí neustále omílaný narativ o přehlídce, která ze skromných studentských začátků vyrostla v jeden z nejvýznamnějších domácích filmových festivalů. Navíc v takový, který svůj záběr neustále sympaticky překračuje - letos kromě tradičního Inspiračního fóra například i sekcí věnovanou virtuální realitě. Tak snad ta energie a nápady organizátorům ještě dlouho vydrží.

Info

22. MFDF Ji.hlava
25. - 30. 10. 2018 Jihlava

foto © Stefan Berec

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.