Jindy než v neděli, prosím: The Antikaroshi

Neděle se nejspíš podepisuje na účasti. Při zvukovce Kuře prohlásil, že to je moc chytrá kapela, že přijde málo lidí. Ten Kuře! Budějičtí Microvomit si tak postavili aparatury přímo do rohu tanečního parketu, připadal jsem si jak u někoho v obýváku. Ne že bych znal lidi, co mají bicí v obýváku, ale na kapelu si div můžete sáhnout, přišla vaše správná parta, pivo v ruce, všichni jsou stejně a dobře naladěni. Microvomit mezitím v šeru Sedmičky pošlapávají a hlučí. Jediný maják života je stroboskop v kopáku bubeníka, který se za chvíli odporoučí (stroboskop). Bubeník se může utlouct, v prostojích vrství činely jako by to byly palačinky, a zase je sundává. Zbylá dvojice se ohýbá nad nástroji a krabičkami, loudí prvotřídní noise. Zprvu tam stojíte a nevíte, jak se v tom vyznat, za tři minuty se přistihnete, jak nevědomky kývete hlavou i nohou. Jak to začalo, tak to končí. Chlapi dohlučí, rozpačitě poděkují za nadšený potlesk a uklízejí. Na Zu jsem nebyl, ale nedivím se, že tam sklidili takový ohlas.

The Antikaroshi je chytrá hudba ve chvíli, kdy ji musíte někomu vysvětlit. Berou si to nejlepší z math rocku a post-punku a balí to do přístupnějšího indierockového obalu. Ve skladbách zpívají, nebo křičí. Řežou do toho, nebo si je můžete pustit na procházku po Petříně. A takoví sympaťáci. S téměř třičtvrtěhodinovým programem začínají, zvuk jim jde na ruku. Krom ozkoušených šlágrů vkládají do setlistu i novinky z neexistující desky, která má vyjít na podzim, a co měl Strahov tu čest slyšet, dost se přitvrdí. Nemáte šanci se nudit, když kapela střídá houpavé mathrockové skladby se řvaním a tvrdými riffy. „Můžeme vám zahrát ještě jeden z nový desky. Kvůli němu jsem si koupil tadycten whammy pedal.“ U Blow se na chvíli musí zastavit, protože se v té matice sami ztratí, ale nedělají si z toho hlavu. Na konci vyzvídají, jak se komu co líbilo, vzpomínají na Beroun. Tak snad zase příště, jindy než v neděli.