Články / Rozhovory

Jiří Kotača (Cotatcha Orchestra): Bigbandová scéna zažívá renesanci

Jiří Kotača (Cotatcha Orchestra): Bigbandová scéna zažívá renesanci

Anna Mašátová | Články / Rozhovory | 07.01.2021

Jiří Kotača Stojí v čele šestnáctičlenného bigbandu Cotatcha Orchestra, se kterým nedávno vydal dobře hodnocené album Bigbandová elektronika. Mladý kapelník a trumpetista má však v diskografii také rok starou desku Journeys s projektem Alf Carlsson/Jiří Kotača Quartet, studia v Brně, Rotterdamu nebo Barceloně, často koncertuje v zahraničí. Co mu přinesla letošní krize, co musí zvládat kapelník nebo jaký je stav bigbandové scény hodnotí v následujícím rozhovoru.

Jaký je podle vás stav české big bandové scény? Při vyslovení spojení big band se asi většině lidí vybaví spíše dávné časy než stále živá scéna…
Myslím, že to podobně funguje i u jazzové hudby obecně. Společnost v tom širším měřítku vnímá často jazz jen jako hudbu Louise Armstronga. Jenomže improvizovaná hudbu je už někde jinde a má mnohem víc podob, než měla v prvních dekádách jejího vzniku. Dnes je těžké říct, co je jazz a co už jazz není. Podobné je to i s jinými žánry, dnešní hudba je mix mnoha vlivů podobně, jako je to s naší globalizovanou společností, a tudíž i její kulturou. Co se týče české bigbandové scény, zažívá malou renesanci. V posledních necelých deseti letech vzniklo pár zajímavých těles, které se snaží jít vlastní cestou, přináší zajímavou autorskou hudbu a některé se snaží kombinovat i různé hudební světy. Uvidíme, jak s touto scénou zahýbou další, snad už pokoronavirové roky. Také bych si přál, aby došlo k větší podpoře velkých jazzových či improvizačních těles, myslím, že by si to zasloužila. Přece jenom v klasické hudbě je podpora orchestrů mnohem více institucionalizovaná. Toto u nás chybí.

Ty sám pocházíš z hudební rodiny, jaká byla tvoje cesta k muzice?
Nepocházím, nicméně taťka je amatérský klarinetista, který nás s bráchou k hudbě vedl. Protože hrajeme oba na dechové nástroje, naše začátky vedly přes moravskou dechovku.

Proč trumpeta? Jaké jsou výhody a nevýhody nástroje?
Na moment, kdy jsem se rozhodl pro trumpetu, mám silnou vzpomínku. V předškolním věku jsem začínal na zobcovou flétnu, na kterou mi to moc nešlo a ani mě to nebavilo, narozdíl od bráchy. Ten po několika letech přestoupil na klarinet, já to pak zkusil taky a po pár tónech, které se kupodivu, byť v nevalné kvalitě, přece jen ozvaly, jsem si řekl, že ani klarinet mě nezajímá a že si dokončím poslední rok flétny a přestanu. O pár měsíců později se mě otec ještě naposledy zeptal, jestli nechci zkusit něco jiného, že pak už mě nebude nutit na nic. Napadly mě bicí, ale už tehdy jsem si prozíravě uvědomil, že bych se s nima musel pořád tahat. Dalším nástrojem, na který jsem si vzpomněl, byla trumpeta. Po prvním tónu se otočil můj vztah k hudbě a hraní obecně, který byl do té doby vlažný.

Studoval jste v zahraničí, v Rotterdamu, proč tam? V čem se lišila výuka od české?
Nizozemská scéna je dost rozvinutá, spousta skvělých muzikantů a učitelů, zároveň tam žije dost cizinců. Na Rotterdam padla volba z několika důvodů. Trumpetu tam učí výborní kantoři - Jarmo Hoogendijk, který byl žákem Woodyho Shawa, Wim Both z WDR Big Bandu a Jan van Duikeren. Dalším důvodem bylo poměrně široké zaměření jazzové katedry, kde je výuka tradice v rovnováze s moderní improvizovanou hudbou. Navíc ve stejné budově bylo oddělení argentinského tanga, indické a turecké hudby, katedra flamenca, latinské hudby a také popové oddělení a bylo tak možné snadno studovat i další žánry, vše pod jednou střechou. Velkou výhodou taky bylo, že výuka probíhala výhradně v angličtině, nevýhodou vítr a déšť. Jinak výuka probíhá obdobně jako v České republice. Na katedrách jazzu na JAMU a HAMU působí veskrze mladší pedagogové s bohatými zkušenostmi ze zahraničí a je to vidět i na jejich výuce na českých univerzitách. V Rotterdamu i Barceloně, kde jsem studoval, je ale větší výuka hry v ansámblech.

Ovlivnili vás skandinávští trumpetisté jako Arve Henriksen nebo Nils Peter Molvaer?
Nils Peter Molvaer určitě, svého času jsem jej poslouchal často. K Arve Henriksenovi jsem se dostal docela nedávno a nemám jeho hudbu detailně prozkoumanou. Ale to, co jsem slyšel, se mi líbilo. Mám rád, když se využívají všechny možné barvy, které nástroj nabízí, a když si z toho trumpetisté vytvoří svůj vlastní jazyk.

Právě jste s Cotatcha Orchestra vydali album Bigbandová elektronika, jedná se tedy o kapelní debut, který vznikl šest let po založení. Proč tak dlouho?
Nerad dělám věci jen proto, aby byly, a nechci je uspěchat na úkor kvality. Kapelu jsem navíc zakládal jako mladé ucho a nejprve jsem chtěl co nejvíc hrát. Moje idea byla, že budeme hrát bigbandovou muziku, která nás bude bavit a kterou tu nikdo nedělá. Prostě jsem si chtěl zahrát i jiné bigbandové fláky, než jen Basieho, Millera a další známé swingovky, které hraje hodně kapel. Postupem času se začaly nabalovat nové spolupráce s lidmi jako Vincenc Kummer nebo Ilja Reijngoud a začaly vznikat ucelené tematické programy. Často ve spolupráci se zahraničními hosty, kterými byli kromě výše zmíněných například Mar Vilaseca nebo Géraldine Schnyder. Čas, kdy jsem začal přemýšlet nad albem, přišel asi tři roky nazpět. Posledních několik let děláme tři programy ročně, projekt, který dnes nazýváme Bigbandová elektronika, měl kořeny v mém magisterském projektu na JAMU, postaveném na hraní autorských kompozic se mnou jako sólistou. Postupem času se měnil a začal být víc propojený s elektronikou. O albu jsem začal uvažovat v té době a Bigbandová elektronika mi přišla jako ideální projekt, který by se měl zakonzervovat ve studiové podobě. Trvalo to, ale myslím, že výsledek stojí za to.

Ve stejný čas, jako vyšla Bigbandová elektronika, byla představena nová deska Lenky Dusilové, která na desce Bigbandová elektronika hostuje. Poslouchal jsi Řeku?
Samozřejmě. Pár kousků jsem slyšel už v létě, deska je výborná. Krásná hudba, která je hodně barevná a na které se podíleli skvělí muzikanti. Lenka stále objevuje, což se mi líbí. Myslím, že je to jedno z nejpovedenějších tuzemských alb letošního roku.

Co vás ještě zaujalo z letos vydaných alb?
Z české scény Dagmar Voňková, jejíž hudbu jsem objevil teprve nedávno, Marián Friedl a jeho 11 podob lásky nebo Purple Is the Color s albem Epic. Z té zahraniční například Christian Scott s albem Axiom nebo Dinner Party od Roberta Glaspera, Terrace Martina a 9th Wondera nebo nové album Lianne La Havas.

V Cotatcha Orchestra jste kapelníkem, v čem tkví role šéfa big bandu?
Kapelník je stmelujícím prvkem a hybatelem, a to často ve všech ohledech. Obecně by to měl být člověk, který má vizi, umí pro ni lidi kolem sebe nadchnout a umí ji zrealizovat se vším, co k tomu patří.

Jak probíhá tvorba a zkoušky Cotatcha Orchestra? Sladit diáře šestnácti hudebníků asi není snadné, navíc u vás působí cizinci…
Snadné to rozhodně není, ale jde to. Už několik let zkoušíme výhradně před koncerty a to obvykle dva dny. Vyžaduje to dobrou připravenost muzikantů i hudebního materiálu.

Cítíte, že zastoupení různých národností big band obohatilo?
Myslím, že jo. Každý hráč se zkušenostmi z jiného prostředí kapelu obohatí, přinese nové úhly pohledu na interpretaci, zkoušení a tak dále.

Jak prožíváte pandemii? Tvoříte? Stihl jste letos nějaký koncert?
Tento rok byl šokem, výzvou a zároveň i příležitostí k zastavení a zamyšlení se nad uplynulými léty a dosavadním bytím. Uvědomil jsem si, jak se věci, o kterých si myslíme, že stojí na pevných základech, mohou zhroutit jako domeček z karet a utvrdil se ještě víc v tom, že je třeba umět improvizovat nejen na nástroj. Krize vždycky odhalí pravdu a tato mimo jiné ukázala, jakou pozici má kultura ve společnosti… Tento rok měl vlastně zhruba šest měsíců. V zimě ještě před první vlnou a potom v létě jsem stihl zahrát poměrně dost koncertů, za což jsem byl rád, jenže utrum přišel o trochu dřív, než jsem čekal. Rozhodně to byl rok, který nepřál mezinárodním spolupracím. Na druhou stranu jsem měl o něco víc času, než bylo původně plánováno, na práci kolem alba Cotatcha Orchestra a taky jsem trošku víc tvořil, začal cvičit na piano a podobně. A zpomalil svůj poměrně hektický život.

Bigbandová elektronika nese také název Bigband Electronics, vyšla totiž v zámoří. Jaká je spolupráce s Parma Recordings, vydavatelstvím, které má ve stáji i nominanty na Grammy?
Parma Recordings je vydavatelství, na jehož čtyřech labelech vychází hudba. Je to zajetá firma, která vydává ročně na české poměry hodně nahrávek. A funguje dobře. Spolupráce s vydavatelstvím, které pracuje s velkými jmény je samozřejmě příjemná. A těší mě, že jsme s nimi pod jednou střechou.

Nezvažujete propojení s nějakým DJem? Případně nechat Bigbandovou elektroniku zremixovat?
Možností, jak dál posunout projekt, je docela dost. I tyto varianty mě napadly, ale mám v hlavě jiné plány. Bigbandová elektronika už dostala tvar a teď bych ji hlavně chtěl hrát živě. Uvidíme, co přinese další rok. Už teď má koncertování s tímto projektem půlroční skluz…

Info

Cotatcha Orchestra
web kapely

foto © Jonatan Jan

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Douška vydavatelská: Agrose

redakce 02.03.2021

Dvě nahrávky během dvou měsíců, to je slušný start na nový label. A to tím spíš, že přináší zcela nová jména i neoposlouchané žánrové hybridy.

Vysílač (Žižkovská noc): Dostat se mimo bubliny

su 22.02.2021

Dobří lidé z festivalu Žižkovská noc začali po přesunutí a následném zrušení festivalu v v loňském roce pracovat na podcastu Vysílač.

Simona Blahutová: Od Igráčka k Hitlerovi a zase zpět

prof. Neutrino 15.02.2021

Rozhovor s výtvarnicí a absolventkou AVU, zabývající se historickými událostmi v dobách Třetí říše či za studené války, je o smyslu hrdinství i opravdovosti umění.

Olaf Olafsonn: Experimenty jsou mi blízký

Anna Mašátová 03.02.2021

Olaf Olafsonn z kapel Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip, The A-Bomb a dalších, rozezněl novým projektem rotundu sv. Petra a Pavla na Budči. Popovídali jsme si s ním.

Rudi Rus: Metal tu bude navždy

Ondra Helar 29.01.2021

Rudi Rus, dvoumetrový obr se sametovým, hlubokým hlasem, napsali s Pištou Vandalem z Čad knihu, která se otáčí kolem patnácti let metalu ve Slovenském rozhlase. Rozhovor.

David Pešek, Amrit Sen (SANANIM): Pečovat o sebe hudbou

Jarmo Diehl 26.01.2021

Organizace na pomoc závislým vydala benefiční kompilaci. Přispělo přes sto kapel, přispějete i vy? Rozhovor.

Nejlepší texty Full Moonu 2020. Julie Hrnčířová: Ráda vymýšlím příběhy

su 08.01.2021

Sochař a fotograf Richard Wentworth prohlásil, že cigaretová krabička, podpírající nohu od stolu může mít v sobě větší sílu než sochy Henryho Moorea... Rozhovor.

Nejlepší texty Full Moonu 2020. Libuše Jarcovjáková: Sednu na náměstí a čekám, co přijde

Michal Pařízek 08.01.2021

Její výstavu Evokativ vyhlásil britský deník The Guardian výstavou roku, většina snímků přitom vznikla před několika desítkami let. Talent a dílo Libuše Jarcovjákové v rozhovoru Michala Pařízka.

Nejlepší texty Full Moonu 2020: K uzdravení potřebujeme jen mír (Aigel)

Maria Pyatkina 07.01.2021

Právě zážitky ze soudní síně, komunikace s orgány a návštěv milovaného v cele daly vzniknout projektu Aigel, který přinesl do ruského undergroundu nová ostrá témata.

Nejlepší texty Full Moonu 2020: Tomáš Tkáč: Akordů máš sedm - a dva jsou na píču

Lukáš Grygar 06.01.2021

"Tomáše jsem potkal v jeho pětadvaceti, teď si ke třicetinám nadělil druhou sólovou desku a navrch debut dvojice Něco něco, kterou tvoří s Alžbětou Trusinovou." Grygar zpovídá Tkáče.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace