Články / Rozhovory

Jiří Kotača (Cotatcha Orchestra): Bigbandová scéna zažívá renesanci

Jiří Kotača (Cotatcha Orchestra): Bigbandová scéna zažívá renesanci

Anna Mašátová | Články / Rozhovory | 07.01.2021

Jiří Kotača Stojí v čele šestnáctičlenného bigbandu Cotatcha Orchestra, se kterým nedávno vydal dobře hodnocené album Bigbandová elektronika. Mladý kapelník a trumpetista má však v diskografii také rok starou desku Journeys s projektem Alf Carlsson/Jiří Kotača Quartet, studia v Brně, Rotterdamu nebo Barceloně, často koncertuje v zahraničí. Co mu přinesla letošní krize, co musí zvládat kapelník nebo jaký je stav bigbandové scény hodnotí v následujícím rozhovoru.

Jaký je podle vás stav české big bandové scény? Při vyslovení spojení big band se asi většině lidí vybaví spíše dávné časy než stále živá scéna…
Myslím, že to podobně funguje i u jazzové hudby obecně. Společnost v tom širším měřítku vnímá často jazz jen jako hudbu Louise Armstronga. Jenomže improvizovaná hudbu je už někde jinde a má mnohem víc podob, než měla v prvních dekádách jejího vzniku. Dnes je těžké říct, co je jazz a co už jazz není. Podobné je to i s jinými žánry, dnešní hudba je mix mnoha vlivů podobně, jako je to s naší globalizovanou společností, a tudíž i její kulturou. Co se týče české bigbandové scény, zažívá malou renesanci. V posledních necelých deseti letech vzniklo pár zajímavých těles, které se snaží jít vlastní cestou, přináší zajímavou autorskou hudbu a některé se snaží kombinovat i různé hudební světy. Uvidíme, jak s touto scénou zahýbou další, snad už pokoronavirové roky. Také bych si přál, aby došlo k větší podpoře velkých jazzových či improvizačních těles, myslím, že by si to zasloužila. Přece jenom v klasické hudbě je podpora orchestrů mnohem více institucionalizovaná. Toto u nás chybí.

Ty sám pocházíš z hudební rodiny, jaká byla tvoje cesta k muzice?
Nepocházím, nicméně taťka je amatérský klarinetista, který nás s bráchou k hudbě vedl. Protože hrajeme oba na dechové nástroje, naše začátky vedly přes moravskou dechovku.

Proč trumpeta? Jaké jsou výhody a nevýhody nástroje?
Na moment, kdy jsem se rozhodl pro trumpetu, mám silnou vzpomínku. V předškolním věku jsem začínal na zobcovou flétnu, na kterou mi to moc nešlo a ani mě to nebavilo, narozdíl od bráchy. Ten po několika letech přestoupil na klarinet, já to pak zkusil taky a po pár tónech, které se kupodivu, byť v nevalné kvalitě, přece jen ozvaly, jsem si řekl, že ani klarinet mě nezajímá a že si dokončím poslední rok flétny a přestanu. O pár měsíců později se mě otec ještě naposledy zeptal, jestli nechci zkusit něco jiného, že pak už mě nebude nutit na nic. Napadly mě bicí, ale už tehdy jsem si prozíravě uvědomil, že bych se s nima musel pořád tahat. Dalším nástrojem, na který jsem si vzpomněl, byla trumpeta. Po prvním tónu se otočil můj vztah k hudbě a hraní obecně, který byl do té doby vlažný.

Studoval jste v zahraničí, v Rotterdamu, proč tam? V čem se lišila výuka od české?
Nizozemská scéna je dost rozvinutá, spousta skvělých muzikantů a učitelů, zároveň tam žije dost cizinců. Na Rotterdam padla volba z několika důvodů. Trumpetu tam učí výborní kantoři - Jarmo Hoogendijk, který byl žákem Woodyho Shawa, Wim Both z WDR Big Bandu a Jan van Duikeren. Dalším důvodem bylo poměrně široké zaměření jazzové katedry, kde je výuka tradice v rovnováze s moderní improvizovanou hudbou. Navíc ve stejné budově bylo oddělení argentinského tanga, indické a turecké hudby, katedra flamenca, latinské hudby a také popové oddělení a bylo tak možné snadno studovat i další žánry, vše pod jednou střechou. Velkou výhodou taky bylo, že výuka probíhala výhradně v angličtině, nevýhodou vítr a déšť. Jinak výuka probíhá obdobně jako v České republice. Na katedrách jazzu na JAMU a HAMU působí veskrze mladší pedagogové s bohatými zkušenostmi ze zahraničí a je to vidět i na jejich výuce na českých univerzitách. V Rotterdamu i Barceloně, kde jsem studoval, je ale větší výuka hry v ansámblech.

Ovlivnili vás skandinávští trumpetisté jako Arve Henriksen nebo Nils Peter Molvaer?
Nils Peter Molvaer určitě, svého času jsem jej poslouchal často. K Arve Henriksenovi jsem se dostal docela nedávno a nemám jeho hudbu detailně prozkoumanou. Ale to, co jsem slyšel, se mi líbilo. Mám rád, když se využívají všechny možné barvy, které nástroj nabízí, a když si z toho trumpetisté vytvoří svůj vlastní jazyk.

Právě jste s Cotatcha Orchestra vydali album Bigbandová elektronika, jedná se tedy o kapelní debut, který vznikl šest let po založení. Proč tak dlouho?
Nerad dělám věci jen proto, aby byly, a nechci je uspěchat na úkor kvality. Kapelu jsem navíc zakládal jako mladé ucho a nejprve jsem chtěl co nejvíc hrát. Moje idea byla, že budeme hrát bigbandovou muziku, která nás bude bavit a kterou tu nikdo nedělá. Prostě jsem si chtěl zahrát i jiné bigbandové fláky, než jen Basieho, Millera a další známé swingovky, které hraje hodně kapel. Postupem času se začaly nabalovat nové spolupráce s lidmi jako Vincenc Kummer nebo Ilja Reijngoud a začaly vznikat ucelené tematické programy. Často ve spolupráci se zahraničními hosty, kterými byli kromě výše zmíněných například Mar Vilaseca nebo Géraldine Schnyder. Čas, kdy jsem začal přemýšlet nad albem, přišel asi tři roky nazpět. Posledních několik let děláme tři programy ročně, projekt, který dnes nazýváme Bigbandová elektronika, měl kořeny v mém magisterském projektu na JAMU, postaveném na hraní autorských kompozic se mnou jako sólistou. Postupem času se měnil a začal být víc propojený s elektronikou. O albu jsem začal uvažovat v té době a Bigbandová elektronika mi přišla jako ideální projekt, který by se měl zakonzervovat ve studiové podobě. Trvalo to, ale myslím, že výsledek stojí za to.

Ve stejný čas, jako vyšla Bigbandová elektronika, byla představena nová deska Lenky Dusilové, která na desce Bigbandová elektronika hostuje. Poslouchal jsi Řeku?
Samozřejmě. Pár kousků jsem slyšel už v létě, deska je výborná. Krásná hudba, která je hodně barevná a na které se podíleli skvělí muzikanti. Lenka stále objevuje, což se mi líbí. Myslím, že je to jedno z nejpovedenějších tuzemských alb letošního roku.

Co vás ještě zaujalo z letos vydaných alb?
Z české scény Dagmar Voňková, jejíž hudbu jsem objevil teprve nedávno, Marián Friedl a jeho 11 podob lásky nebo Purple Is the Color s albem Epic. Z té zahraniční například Christian Scott s albem Axiom nebo Dinner Party od Roberta Glaspera, Terrace Martina a 9th Wondera nebo nové album Lianne La Havas.

V Cotatcha Orchestra jste kapelníkem, v čem tkví role šéfa big bandu?
Kapelník je stmelujícím prvkem a hybatelem, a to často ve všech ohledech. Obecně by to měl být člověk, který má vizi, umí pro ni lidi kolem sebe nadchnout a umí ji zrealizovat se vším, co k tomu patří.

Jak probíhá tvorba a zkoušky Cotatcha Orchestra? Sladit diáře šestnácti hudebníků asi není snadné, navíc u vás působí cizinci…
Snadné to rozhodně není, ale jde to. Už několik let zkoušíme výhradně před koncerty a to obvykle dva dny. Vyžaduje to dobrou připravenost muzikantů i hudebního materiálu.

Cítíte, že zastoupení různých národností big band obohatilo?
Myslím, že jo. Každý hráč se zkušenostmi z jiného prostředí kapelu obohatí, přinese nové úhly pohledu na interpretaci, zkoušení a tak dále.

Jak prožíváte pandemii? Tvoříte? Stihl jste letos nějaký koncert?
Tento rok byl šokem, výzvou a zároveň i příležitostí k zastavení a zamyšlení se nad uplynulými léty a dosavadním bytím. Uvědomil jsem si, jak se věci, o kterých si myslíme, že stojí na pevných základech, mohou zhroutit jako domeček z karet a utvrdil se ještě víc v tom, že je třeba umět improvizovat nejen na nástroj. Krize vždycky odhalí pravdu a tato mimo jiné ukázala, jakou pozici má kultura ve společnosti… Tento rok měl vlastně zhruba šest měsíců. V zimě ještě před první vlnou a potom v létě jsem stihl zahrát poměrně dost koncertů, za což jsem byl rád, jenže utrum přišel o trochu dřív, než jsem čekal. Rozhodně to byl rok, který nepřál mezinárodním spolupracím. Na druhou stranu jsem měl o něco víc času, než bylo původně plánováno, na práci kolem alba Cotatcha Orchestra a taky jsem trošku víc tvořil, začal cvičit na piano a podobně. A zpomalil svůj poměrně hektický život.

Bigbandová elektronika nese také název Bigband Electronics, vyšla totiž v zámoří. Jaká je spolupráce s Parma Recordings, vydavatelstvím, které má ve stáji i nominanty na Grammy?
Parma Recordings je vydavatelství, na jehož čtyřech labelech vychází hudba. Je to zajetá firma, která vydává ročně na české poměry hodně nahrávek. A funguje dobře. Spolupráce s vydavatelstvím, které pracuje s velkými jmény je samozřejmě příjemná. A těší mě, že jsme s nimi pod jednou střechou.

Nezvažujete propojení s nějakým DJem? Případně nechat Bigbandovou elektroniku zremixovat?
Možností, jak dál posunout projekt, je docela dost. I tyto varianty mě napadly, ale mám v hlavě jiné plány. Bigbandová elektronika už dostala tvar a teď bych ji hlavně chtěl hrát živě. Uvidíme, co přinese další rok. Už teď má koncertování s tímto projektem půlroční skluz…

Info

Cotatcha Orchestra
web kapely

foto © Jonatan Jan

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nela Klajbanová (LITR): Nechceme suplovat existující formáty

Jarmo Diehl 24.09.2021

Tradiční olomoucká událost nabízí to nejzajímavější ze světa nezávislé knižní tvorby a zaměřuje se na autorské a umělecké publikace a my se ptáme její šéfky.

Filip Kršiak (Elbe Dock): Ústí (do) Evropy

Viktor Palák 20.09.2021

Přijedou i Buchty, elita jódlování a tvůrci nejlepších domácích dokumentů. Rozhovor s ředitelem Filipem Kršiakem o cestě z velkoměsta do města – a do Evropy.

VickiKristinaBarcelona: Milujeme blešáky

Adéla Polka 17.09.2021

Skupina jako by se svým vzezřením přenášely při vystoupení do trochu jiné doby. Třicátá léta, New York, špinavé pajzly, vajgly a chlast. A Tom Waits.

Peter „Ryby“ Rybár: Pravý underground je charita

Richard Kutěj 07.09.2021

Jak funguje slovenský undergroundový label, kterému se daří držet krok se světem, jak vypadaly devadesátky na dark elektronické scéně? Nejen o tom je tento rozhovor.

Tomm Prochazka (Dirty Old Dogs): Umět nechat odejít to krásné

Jiří Přivřel 31.08.2021

O inspiracích a tvůrčím procesu, který vedl ke vzniku alba, jsme si povídali s frontmanem Tommem Prochazkou.

Filip Kubelka (Fraj): Absentuje tu tradícia navštevovať festival tohto typu

Jarmo Diehl 24.08.2021

Znáte slovenský region Gemer? Dobrá příležitost, jak ho poznat, se naskytne tento víkend, kdy se v Rimavské Sobotě odehraje festival Fraj.

February: Každá kapela si myslí, že je žánrově rozteklá

Michaela Šedinová 20.08.2021

Skupina February vydává své druhé album. Jejich hudba se pochopitelně vyvíjí – na nové desce si zkouší prvky math-rocku.

Pořadatelská: Pavel Trčka (Fujaré)

redakce 19.08.2021

Fujaré je dobrovolná občanská aktivita, Fujaré to baví, Fujaré se zajímá o svět, Fujaré nemá vlastní prostor, Fujaré je neziskovka.

Ivan Bierhanzl (Ostravské dny): Nejde o výdrž s dechem, ale sluchem

Jarmo Diehl 16.08.2021

Ostravské dny nejsou jistě tak masovou záležitostí, jako třeba Colours, ale jejich publikum je zasvěcené. O festivalu i dalších věcech promluvil Ivan Bierhanzl.

Milan Tesař (Radio Proglas): Naslouchat a reagovat

Michal Pařízek 02.08.2021

Centrum world music v Brně? Může být. S Milanem Tesařem o nové scéně Maratonu hudby, důležitosti hudebních cen i pozitivním efektu covidu na rádio.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace