Jakub Peřina | Články / Reporty | 26.01.2016
Když před pár týdny ohlásila svůj line up barcelonská Primavera, zachytil jsem legrační komentář: „Radiohead, PJ Harvey, Suede, Dinosaur Jr, Mudhoney, The Chills a Psychic TV? To mám 90´s flashback?“ V Čechách moc devadesátkových déjà vu nezažíváme, ta doba tady byla natolik specifická, že doteď nedošlo ani na sepsání nějakých výraznějších reflexí (Ondřej Štindl by se měl činit, byla by ostuda, kdyby ho předběhl Samir Hauser). Ne že bych osobně s 90´s měl nějaké velké zkušenosti. Asi nejblíž jsem jim byl během pár setkání, na které jsem si vyrazil s exmanželkou Petra Stanka z Majkláčů. Totiž v 94´ jsem šel do první třídy, ode mě „chce se mi brečet - kytary, Bunkr, nejlepší léta... doprdele, nějak nám to uteklo“ neuslyšíte. Tak doufám, že vás nevyděsím - jako toho chlápka, co mě onehdy zastavil na ulici a rozčíleně ukazoval na moje triko s Marcem Bolanem a ptal se, jak je to jako možný, že toho přece nemůžu znát-, když teď napíšu, že Prouzu jsem měl vždycky rád.
Na rovinu - Prouza je pro mě Tomáš Hampel a první dvě desky (1990, 1992). Hampelovy texty ke mě mluví podivně přitažlivým hlasem, můžu to zkusit nazvat třeba jako nervní balancování mezi odstupem a naléhavostí. „Kdyby se mi chtělo/ kdyby bylo kam/ to by bylo jiný/ to by bylo fajn“ nebo „Dnes nemám náladu do práce jít, lehnu si raději a pak se uvidí“ zní v Hampelově podání plném protikladů (apatie vs. nasrání, fatálnost vs. nihilismus) neodolatelně i po těch pětadvaceti letech. Důležitá zpověď kluka svého věku. Kapela sice vycházela z gothic rocku, byla ale víc než jen kopírka svých vzorů. Osobitý zvuk, chytře udělané klipy. Prostě kluci, kterým jste TO mohli věřit. Těžko říct, proč to u pozdějších českých kytarovek bylo už stále vzácnější (vlastně i tehdejších, viz celá česká shoegazeová vlna). Konec bohužel přišel brzy. Aspoň že kolem Hampela po jeho „zmizení“ vznikl krásný mýtus. Na netu se dočtete, jak jeden říká „Hampel je někde v Praze“, druhý „Hampel je v léčebně“ a třetí „ten už bude na jiné polokouli“. Pro mě zůstává Hampel v textech, ve kterých toho možná řekl méně, než bychom od něj chtěli, ale sám za sebe asi přesně tolik, kolik potřeboval.
Problém Prouzy v roce 2016 je to, že působí spíš jako kapela, která hraje covery Prouzy. Dvě nové desky Prouzy (2007, 2013) po jejich comebacku na mě moc nefungují, ale nechám jim tu „upřímnost“ a „syrovost“ , které tam občas vykouknou. Mohlo to dopadnout i hůř, obnovit po patnácti letech kapelu s jedním původním členem určitě není sranda. Ten večer v Malostranské besedě se ale klidně mohl odehrávat v hospodě Na Slamníku. Rozdíl by nikdo nepoznal ve zvuku (pub rock debilně nahlas) ani v image (kšiltovky, fakt?). Cucal jsem zvětralé pivo a trpělivě čekal, kdy mi zaměnitelná kapela bez charismatu konečně zahraje něco od Prouzy, a když to pak hrála, napadaly mě při tom akorát trapná přirovnání k vytouženému sexu, který přišel o dekádu později, než měl. U pódia se celý koncert zmítala mladá holka v džísce. Bya to ten typ tanečnice, která konkrétní kapelu ani tak moc nepotřebuje, tancuje prostě na cokoliv, na co to jen trochu jde. Koukalo se na ní ale hezky a taky jsem si při pohledu na ni vzpomněl, že za rohem je Blue Light. „Pojďte do toho, chlapi!“ vykřikla takhle před jednou nadšená pamětnice a v ten moment mi definitivně došlo, že i kdyby se Tomáš Hampel zázračně objevil, v téhle Prouze by už vystupovat nemohl.
Prouza
23. 1. 2015, Malostranská beseda, Praha
foto © Sylva Rödlová
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...