Články / Rozhovory

Johana Hořejší, Simeon Hudec, Zdeněk Kříž (Krajinou přílivu): Chtělo by to promyšlenější postupy

Johana Hořejší, Simeon Hudec, Zdeněk Kříž (Krajinou přílivu): Chtělo by to promyšlenější postupy

Jarmo Diehl | Články / Rozhovory | 07.08.2020

Nezávislá občanská iniciativa Krajinou přílivu vznikla v roce 2014, aby se věnovala pořádáním akcí pro veřejnost – od výstav přes koncerty po budování komunitních záhonů. Se svou aktivitou začínali v Praze na Rohanském ostrově, dnes svůj program realizují hlavně v Libni v prostoru Synagogy na Palmovce. „V roce 2018 jsme došli k tomu, že chceme fungovat dlouhodobě a založili jsme spolek. Jeho ambicí je aktuálním způsobem prostředkovat povědomí o konkrétních tématech, způsobu práce s informacemi a podpora humanistických hodnot. Kromě vlastního programu nám přijde důležité ukázat to, že i malé individuální iniciativy mohou v malém přispět ke kultivaci společnosti,“ říkají členové sdružení Krajinou přílivu, z nichž se nám dále rozhovořili Johana Hořejší, Simeon Hudec a Zdeněk Kříž.

Co bylo na začátku a proč jste si založili spolek? Není i tahle platforma omezující?
Johana: Začali jsme pořádáním jednotlivých akcí před šesti lety a došlo nám, že nás to baví a rádi bychom se tomu věnovali dlouhodobě. Založení spolku pak bylo logickým krokem. Chtěli jsme, aby jednotlivé akce měly společnou záštitu a nebylo to již jen ve smyslu „Simeon a Johana zvou na soukromou událost“. Přibrali jsme do týmu Zdeňka a registrovali spolek. Dalším důvodem bylo i to, že forma spolku má výhody při shánění financí prostřednictvím grantů. Tahle platforma zvyšuje kredibilitu jak pro veřejnost, tak pro spolupracující subjekty a podporovatele. Zároveň je sjednocujícím prvkem pro pořádání akcí různých forem a témat. Jsou to teprve dva roky, co fungujeme jako spolek a oficiálně je členů spolku málo. Je to ale záměr, chceme pracovat raději v menší, ale aktivní skupině, která dokáže efektivně spolupracovat. Asi i proto jsme zatím na různá omezení, která s sebou spolková činnost může nést, nenarazili.

Kolik vás je? A co děláte v civilním životě?
Simeon: Při založení spolku v roce 2018 jsme byli tři, teď máme registrované čtyři členy. Zároveň nám ale s akcemi pomáhá několik dalších přátel, které bychom rádi oficiálně zaregistrovali jako další členy. Součástí našeho týmu už vlastně jsou. Rozdíl před a po založení spolku není ani tak v počtu lidí, kteří nám s programem pomáhají, prakticky nebo obsahově, jako v přístupu. Zjednodušeně řečeno my všichni, kteří se na akcích podílíme, to bereme víc vážně.

Johana: Pracuji jako produkční v kulturní sféře různého zaměření. Aktuálně pro organizaci Praha 14 kulturní, konkrétně ve volnočasovém kulturním centru Plechárna Černý Most.

Simeon: Dělám dlouhá léta na vrátnici Husova domu a jako šéf kulisáků v Divadle X10. Hudba mě sice neživí, ale věnuji se také svojí kapele Meccaverius Society.

Zdeněk: Já už dlouhá léta šéfuju zmíněné vrátnici a jsem zároveň jeden z těch kulisáků, kterým šéfuje Simeon. Je zajímavé, jak jsou naše životy provázané. Jsme relativně malá skupina lidí, která je spolu schopna a ochotna fungovat. Navzájem se podporujeme a o pracovní úkoly se dělíme. Náš spolek lze tak vlastně vidět jako logický vývoj komunity lidí, kteří spolupracují napříč různými platformami, a vznikem spolku tak etablují oficiální rámec, který jim umožňuje další rozvoj.

Od počátku jste byli lokálně vymezení, Rohanský ostrov k vám patřil odjakživa? Proč zrovna on?
Johana: Lokálně jsme zaměření spíše na Prahu 8 než Rohanský ostrov, tam jsme s akcemi pouze začínali. Na Praze 8 bydlíme, takže k ní máme logicky blízko. Aktuálně působíme hlavně v prostoru Synagogy na Palmovce, kam nás ke spolupráci přizval Václav Špale ze Sdružení Serpens. Jejich spolek tam kulturní akce pořádal již od 90. let – výstavy, divadla, koncerty. Snažíme se vlastním způsobem navazovat na jejich předchozí činnost a udržovat kulturu v synagoze živou.

Rohanský ostrov byl takový rozjezd. Dělala jsem tenkrát diplomovou práci na téma tzv. nové divočiny a Rohanského ostrova. Má svou specifickou estetiku, která vlivem nové výstavby mizí. S kamarádem fotografem Richardem Hodonickým jsme se rozhodli připravit o Rohaňáku výstavu a zachytit podobu místa před tím, než se celý promění. Výstavě předcházely dvě benefice a spolupráce s Přístavem 18600. A pak už vznikl spolek.

Zdá se, že Karlín je živá kulturní čtvrť: Kasárna, Invalidovna a jistě toho bude víc. Jak se na tahle oživení díváte v kontextu gentrifikace?
Johana: Kasárna, Invalidovna a pro nás i Přístav 18600 jsou zajímavé lokace a fandíme jim. Zažili jsme začátky všech projektů, s našimi akcemi jsme startovali v Přístavu v době, kdy oni sami začínali. Přejeme jim, aby tyto unikátní prostory dále rozvíjeli, rádi tam občas zajdeme na pivo. Rozvoj Karlína, nejen ten kulturní, je podle nás dán kombinací několika faktorů. Asi nejdůležitějším je pochopitelně jeho proměna po povodních v roce 2002. Do jeho obnovy se investovalo spousty prostředků a i vlivem toho začal být Karlín vnímán jako rozšířené centrum Prahy. Změnil se asi i přístup radnice, která byla po letech více nakloněná vzniku nových společensko-kulturních center. K tomu se nakonec přidali schopní a zajímavě smýšlející lidé, kteří rozjeli jednotlivé projekty.

Otázka gentrifikace je komplikovaná a i mezi námi není snadné najít shodu v tom, co si o ní myslet. Já gentrifikaci Karlína moc pozitivně nevnímám. Investice do čtvrti prodloužila životnost jednotlivých staveb a dala možnost vzniku spousty podnikům, které by tam dříve prosperovat nemohly. Zároveň je ale čím dál méně dostupná pro lidi s nižším nebo středním příjmem, kteří tvořili převážnou většinu obyvatel Karlína minimálně před povodněmi. Podél Sokolovské to ještě jde, ale místa, kde vznikly velké novostavby plné kanceláří, jsou takovými samostatnými ostrovy jen pro ty, kteří tam pracují, a narušuje to celkovou konzistenci. Karlín je rozhodně stále zajímavou čtvrtí, ale jsem ráda, že bydlíme kousek dál v Libni. Je taková ušmudlanější, ale pořád se tam dá zajít na pivo do třiceti korun a pro mě má určitě větší genius loci. Nedá se popřít, že by to na Palmovce, kde pořádáme program v místní synagoze, nebylo občas náročné. Člověk potká hodně zvláštní lidi. Třeba takové, kteří nám vyprávějí o tom, jak jim někdo tajně vyměnil prsty na nohou nebo že jsou správci podzemí a pod Vltavou jsou postavené celé bloky baráků z těžítek. To patří k lokálnímu koloritu.

Co se děje v Libni, jsou tam další spolky a komunitní aktivity? Nějak si nedovedu představit – coby nePražák –, jak se chovat k tak velkému městu. Vnímáte ho v kontextu, vyhledáváte určité čtvrtě nebo se zdržujete jen v té, kde bydlíte?
Simeon: V Libni je několik aktivních menších spolků, které se věnují nejen kultuře, ale i různým dalším společenským tématům. Minulý rok vznikla kromě jiného iniciativa k (sic dočasnému) obnovení života v Löwitově mlýně. Podílelo se na tom několik místních spolků, hlavně spolek Probouzíme. Další zajímavým projektem je komunitní centrum a zahrada Kotlaska, které vzniklo před pár lety. Provozuje ho organizace Rubikon pomáhající lidem překročit jejich trestní minulost. Dává jim možnost podílet se na něčem smysluplném a prospěšném, poskytuje služby v oblasti dluhového i pracovního poradenství. My jsme kromě spolupráce se Sdružením Serpens, respektive Václavem Špalem aktuálně v kontaktu se spolkem 8jinak. Společně plánujeme projekt na tento podzim. Myslím, že spolupráce mezi spolky v různých oblastech je velice důležitá, ať už se povede na jednom projektu, v dlouhodobějším horizontu nebo jen coby sdílení zkušeností.

Na Prahu se dívám z různých stran, bydlel jsem totiž na Praze 6, na Praze 3 a teď na Praze 8. Každá městská část i čtvrť má svoje specifika a zároveň řeší mnohdy rozdílné problémy. Brát Prahu jako celek se touto optikou moc nedá. Tím, že naše bydliště i aktivity spolku jsou ukotveny v Libni, tak se pohybujeme nejvíce tady. Není to ani tak nezájmem o to, co se děje jinde, jako spíš tím, že den má jen 24 hodin a týden 7 dní. Stíhat všechno se prostě nedá. To ale pochopitelně neznamená, že bychom z Libně nevytáhli paty. Rádi si zajedeme do zmiňovaného Karlína, na Žižkov, Smíchov, do centra, Dejvic nebo Holešovic. Nejčastěji za přáteli nebo kulturou.

Gentrifikace – v tomto ohledu se nabízí Žižkov a nadšenecky dělané akce typu Žižkovská noc, které se paradoxně můžou obracet proti původním obyvatelům. Otázka pak je, jak být vlastně aktivní, jak pěstovat kulturní komunity, aniž by to s sebou neneslo přirozený zájem developerů? A mají smysl akce jako večerní hostina se stolem přes celý Karlův most? Kde vidíte záchytné body po Praze, které vyvíjejí pro vás inspirativní činnost?
Simeon: Vytváření či pěstování kulturních komunit s sebou zájem developerů přímo nést nemusí. Je jasné, že na některých místech může být kulturní život pro developery dobrým indikátorem toho, že je ve čtvrti nějaký potenciál rozvoje. Bude to ale jen jeden z mnoha důvodů, proč se k novým stavebním projektům rozhodnou. Nemyslím si, že by gentrifikaci čtvrti mohla nějak zásadně ovlivnit akce, která se koná jednou ročně. Negativním aspektem, na který asi narážíš, je fakt, že Žižkovská noc jednorázově přivede hromadu lidí do míst, která na to nejsou zvyklá. Zrovna v tomto případě bude úskalí akce spojené celkově s počtem lidí. Kapel, podniků a hlavně návštěvníků je hodně, organizátorů je podle mě málo. To je pak spojené třeba s nedostatečnou komunikací s místními. Nicméně to jsou všechno věci, se kterými se dá pracovat. Že je Žižkov a dříve zmiňovaný Karlín vnímán jako rozšíření centra Prahy, je podle mě u živé a dynamické metropole přirozené. Oproti tomu akce typu hostina na Karlově mostě moc kulturní a společenský smysl nemají. Tedy alespoň my ho v tom moc nevidíme.

Míst a aktivit, které nás v Praze baví, je docela dost. Z organizací, které nejsou zaměřené jen na kulturu, ale třeba sociálně, nám přijdou skvělé Jako doma, kteří pomáhají ženám bez domova, Green Doors, zaměstnávající lidi s psychickými obtížemi, nebo Bistro Střecha. Samostatnou kapitolou by pak byly originální „občerstvovací podniky“ – letos nás mrzí, že nebude otevřen Long Island v Libni, odnož Přístavu 18600. Nějaké sympatické místo zanikne, jiné snad zase vznikne.

Jaké „společensko-kulturní akce různého zaměření” vás zajímají? Můžeme to vymezit, vyznačit celé rozpětí?
Johana: Vyznačit celé rozpětí by bylo dost složité, protože se to během let různě proměňuje a rozšiřuje. Spíš by se to dalo rozdělit do několika oblastí. První by byly akce, které se zaměřují na okrajová témata – ať už environmentální nebo historická. Takže třeba nová divočina, o které jsem se zmiňovala – příroda, která bují na místech, kde ji lidé nečekají a nestarají se o ni. Nebo téma zaniklé židovské čtvrti v Libni, o které se málo ví a mluví. Zajímavé a inspirativní osobnosti jako třeba český humanista Přemysl Pitter, který se těsně po konci 2. světové války staral o děti bez ohledu na jejich původ. Druhá linie jsou akce také trochu vzdělávací, ale s problematikou obecně známou, jako jsou významná výročí – dělali jsme výstavu věnující se roku 1968 a 1989. Zatím poslední oblastí jsou ty čistě kulturní akce – umělecké výstavy, hudební koncerty, autorská divadelní představení. Některé akce si připravujeme obsahově sami, jiné jsou hlavně o spolupráci s dalšími tvůrci, kteří nám přijdou zajímaví a rádi s nimi iniciujeme program.

Zaštiťujete se tím, že chcete zprostředkovat povědomí o konkrétních tématech, podporovat humanistické hodnoty. Které to v dnešním světě jsou? Jak jste politicky orientovaní a je to pro vás podstatné?
Johana: Zaštiťovat se podporou humanistických hodnot může pro někoho znít ambiciózně a budit očekávání nějakých velkých akcí. Nejsme sociální pracovníci, historici ani filosofové, ale snažíme se po našem v malém připomínat témata, osobnosti a problematiky, které jsou podle nás důležité. Třeba historickou paměť. Jak bychom mohli čekat, že se lidé poučí z minulosti a nebudou opakovat chyby svých předků, když o historii nebudou nic vědět? Sami jsme prošli vzdělávacím procesem na střední škole a víme, že ne vždy to stačí. Kolikrát výuka končí u druhé světové války. Když někdo netuší, jak fungoval třeba populismus, manipulace a omezování lidských svobod dříve, bude i méně všímavý k tomu, když se s ním setká dnes. Chceme připomínat svědky doby, kteří svou činností a životem byli humanisti jako třeba zmiňovaný Přemysl Pitter. On pracoval v době, která byla hrozně náročná, plná předsudků a nenávisti a dokázal těsně po válce spřátelit děti vracející se z koncentračních táborů a německé děti, o které se nikdo starat nechtěl. To, že vůbec celý projekt záchrany dětí realizoval, je malý zázrak.

A politická orientace? Pro nás osobně jistě důležitá je, do programu ji ale promítat moc nechceme. Dělení politiky na levicovou, středovou a pravicovou je podle nás už vyprázdněné. Orientujeme se hlavně podle toho, jak kultivovaným způsobem jsou schopni jednotliví politici a strany komunikovat, a podle oblastí, kterým se věnují. Nás pálí hlavně sociální, environmentální a kulturní problematika.

Říkáte, že “i malé individuální iniciativy mohou v malém přispět ke kultivaci společnosti”. To je blízké i Full Moonu, ale zároveň to zní kapku idealisticky, jako fráze z grantové žádosti. Jak se takový obsah naplňuje?
Johana: Myslím, že když chce člověk dělat (nejen) v dnešní době trošku víc než se jen starat sám o sebe a své nejbližší, tak k tomu trocha idealismu patří. I profesionálové, kteří se věnují pořádání akcí pro veřejnost, narazí na to, že se jim nepovedlo program udělat tak, jak chtěli. Že jim přišlo málo lidí nebo ti, kteří dorazili, jsou přehnaně kritičtí. Vždycky bude někdo vědět lépe, jak udělat výstavu, jak sehnat peníze, někdo, kdo více rozumí tématu. S tím vším se samozřejmě jako malá organizace setkáváme. Není to pro nás ale důvod s naší aktivitou přestat. Třeba výstavy na téma roku 1968 nebo 1989 – nejsme historici, nefungujeme jako ti „vědoucí“, kteří chtějí návštěvníky z nějaké výše poučovat. Sami se na přípravě akcí o tématech učíme a vlastně jsou takovou výzvou, jak se my a návštěvníci programu můžeme společně dozvědět něco nového. To, co teď řeknu, asi idealisticky působit bude, ale jedna z motivací je inspirovat ostatní k tomu, aby se sami do něčeho pustili. Ukázat, že i když nemáte peníze, super odborné znalosti nebo desetiletí praxe, můžete se do něčeho pustit a může to mít úspěch a hlavně přesah pro lidi, kteří se akcí účastní. Asi jedinou podmínkou je, aby to člověka bavilo, udělal si na to čas a věřil tomu, co dělá. Kultivace společnosti může znít jako fráze, pro nás frází není. Lze se o ni pokoušet i v malém měřítku.

Jak hodně je kultivovaná česká společnost?
Simeon: To je těžká otázka, v poslední době se ukazuje, že zájem o druhého a ohleduplnost v rámci nastalé koronavirové krize stále patří do české společnosti a je to dobře. To ke kultivované společnosti totiž bytostně patří. Solidarita k druhému. Horší je to se solidaritou ven, mimo hranice České republiky. Dalším zajímavým aspektem jsou nekonfliktní a mírumilovné obří demonstrace, které probíhaly zejména minulý rok. Tam bych mluvil také o kultivovanosti, která je určitě pozitivní devízou české společnosti. Jinou otázkou je takzvaná ztráta elit a autorit, zejména těch morálních. Tím nemyslím elity politické, které v dnešní době určitě nejsou vzorem kultivovanosti a ani se o to nesnaží. Myslím, že česká společnost spoustu svých osobností (má je) spíše nebere či nebere vážně. Česká společnost moc kultivovaná není. V některých oblastech máme tedy co dělat, abychom se jako společnost kultivovali, a v některých oblastech máme co předávat dál, nejen do evropského společenství.

Co vás nejvíc pálí na životě v Praze?
Dostavba okruhu a výstavba metra D… Toho se možná ani nedožijeme. Teď vážně. V současnosti nás pálí, jak bude vypadat Palmovka a její okolí. Rádi bychom se podíleli na participaci v rámci našich malých možností. Také developerské projekty, které často vznikají bez respektu k okolní zástavbě či krajině. Chápeme, že je zahušťování města určitou alternativou k tomu, aby na periferiích vznikala sídelní kaše. Chtělo by to ale promyšlenější postupy, jejichž jediným záměrem nebude jen na výstavbě vydělat.

Bude se těchto problematik týkat i něco z vašeho podzimního programu?
Johana: Program letošního podzimu bude mít dvě hlavní linie, problematiky města a kultivovanosti občanské společnosti se ale tentokrát moc týkat nebude. První linií jsou autorské projekty – hudební, divadelní a vizuální. Moc se těšíme na spolupráci s Matoušem Hejlem, skladatelem contemporary music, se kterým dáváme dohromady hudební kompozici složenou přímo pro prostor Synagogy na Palmovce. Uvedení výsledného hudebního díla proběhne pod názvem Hledání synagogy 15. a 17. září. Vizuální projekt chystáme se spolkem 8jinak a light designérem Adamem Širokým a začínat bude těsně před festivalem Signal, možná jako jeho doprovodný program. Autorské divadelní projekty plánujeme ve spolupráci se spolkem Kolonie, Chemickým divadlem, projektem Třetí prostor a Bohnickou divadelní společností.

Druhou linii programu pak budou tvořit akce se zaměřením na židovskou kulturu. V září budou mít návštěvníci možnost vidět díla malíře Ivana Bukovského, poslechnout si sefardské písně v podání Aidy Mujačič a v závěru října se mohou seznámit s osudy jedné židovské rodiny na představení Bohnické divadelní společnosti.

Všechny aktuální akce připravujeme ve spolupráci s dalšími subjekty, tak nám to dává smysl. Některým dáváme možnost představit vlastní hotové projekty, na jiných akcích se podílíme i na vytváření obsahu a formy. Práce je s tím pochopitelně více, ale zatím nás to dost baví.

Proč Krajinou přílivu?
Johana: Krajinou přílivu byl název prvních akcí ještě před založením spolku – benefičních koncertů a fotografické výstavy o Rohanském ostrově. Pro to místo je důležitá blízkost vody a krajina je asi nejblíže tomu, jak lokalitu popsat. Není to park ani „městská zeleň“. Když jsme název výstavy promýšleli, vzpomněli jsme si na film Terryho Gilliama a zapadlo to do sebe. Záhadná a zároveň pohádková estetika filmu je blízká brownfieldům, a tedy i Rohanskému ostrovu, který stále rádi navštěvujeme.

Info

Krajinou přílivu
facebook a web spolku

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Deset lásek ze Žižkova: Pavel Karous

redakce 19.09.2020

Deset tipů na to, čeho si při příští návštěvě všimnout, kam zajít na pivo a kde si zanadávat na necitlivou výstavbu od autora projektu Vetřelci a volavky.

Vstupní prohlídka: Sketchbook Quartet

redakce 15.09.2020

Sketchbook Quartet je vídeňský jazzový kvartet, jehož členové sdílí svěží pohled na hudební improvizaci a kreativitu. Jaké další indicie nám dali?

Moon Crew #30: Matěj Krč

redakce 14.09.2020

Brno meets Praha, hardcore straight edge meets ořechovka. Jubilejní díl Moon Crew odhaluje našeho letitého fotografa Matěje Krče.

Colin H. van Eeckhout (Amenra): Nikto si v poslednej dobe nesiahol na dno

Lucia Banáková 13.09.2020

Za dvadsať rokov existencie toho Amenra stihli pomerne dosť, vydali šesť albumov z cyklu Mass, založili kolektív spriatelených projektov a tak trochu i vlastné náboženstvo.

Pořadatelská: Martin Režný (Hlukovæ mysteria)

redakce 09.09.2020

Můžete ho znát jako organizátora, ale i hudebníka, preferuje hraní v improvizačních kolektivech, u Korobushka records vydává pod nickem Sakkikangas.

Pořadatelská: Antonín Kocábek (Kaštan – scéna Unijazzu)

redakce 08.09.2020

V Pořadatelské zve Tonda na řadu koncertů, které v Kaštanu proběhnou a samozřejmě taky na UniMoon!

Jiří Jirák (Indican): Je to o spolupráci kultur, ras a principů

Vojta Chmelík 05.09.2020

Jak se v Indican setkávají různé kulturní a hudební vlivy a jak pracuje s mystikou a intuicí? A jaké mají Indican cíle?

Petr Vyšohlíd (Meat-House Chicago I.R.A.): Nával invence se nedal zvládat aneb osudový střet hardcoreu s popartem

prof. Neutrino 03.09.2020

Při setkání na jedné královéhradecké pivní zahrádce jsme potkali Petra Vyšohlída - frontmana kultovní hardcoreové formace devadesátých let Meat-House Chicago I.R.A.

Dmitri Bezkorovainyi: Bělorusové nikdy nebyli tak jednotní a aktivní jako nyní

Michal Pařízek 01.09.2020

Dmitri pracuje jako hudební manažer a novinář v Minsku, je velkým podporovatelem běloruské hudební scény a právě on napomohl jejímu mezinárodnímu zviditelnění v posledních letech.

Pořadatelská: Ewelína Ai-Fen Chiu, Tereza Odehnalová, Daniel Vlček (Šamana ztráta)

redakce 26.08.2020

Víte, co se vznikne, když spojíte hudebníky z Ba:zel a promotérku z Mood? Festival v prostředí Prachovských skal s výběrovým, převážně elektronickým line-upem.