apx | Články / Reporty | 20.08.2012
Vyrazit na trutnovský festival chce odvahu, zvlášť, pokud jste oblečení ještě z průvodu Prague Pride a posledním hudebním festivalem, který snesete, je barcelonská Primavera. Je v tom trochu rozmazlenosti, vděčnost batikovaných vtipů a něco zkušeností z minulých let, ale taky občasná potřeba obyčejné lidské slušnosti, kdy by v okruhu dvou metrů neustále někdo nemočil u stromu/uprostřed louky/u keřů/u laviček/u koše a pak se odmotal zpátky ke stánku s nějakou vyšší pravdou. Jasně, jasně, jasně, vím. Přijedu se podívat na Johna Calea a zase vypadnu. All my arguments are invalid.
Před Johnem Calem hráli samozřejmě Plastici, ale publikum se v pauze rozptýlilo: fronta na bývalého člena Velvet Underground se nekonala. Moderátor ještě před koncertem požádal o spolupráci publika při fotosession s transparentem Freedom for Pussy Riot, což byl i vzhledem k celému anti-sovětskému ladění akce asi nejméně oportunistický projev podpory v posledních dnech, a oznámil "malé překvapení". Tím nakonec nebyl Lou Reed, ale složení hostů pro společnou fotku: Cale, Pilarka, Hanák, Lábus, Vokatá, Brabenec, Rychlík, Věchet a nejstarší návštěvnice festivalu Dáda Fajtlová. A bylo to vlastně hezké, i když pravda a láska zrovna v této kauze prohrávají.
John Cale. Když si na chvíli odmyslím fanouškovství, aktuálně podpořené fantastickou biografií Victora Bockrise What's Welsh for Zen (2000), jako ženská jsem ze sedmdesátiletého Velšana na větvi. Neuvěřitelné charisma, bezprostřední elán, jiskra v očích (kamarád, který by na Trutnov ani na Calea nikdy nejel, by řekl: kujónství) a upřímný, lišácký úsměv. O kvalitě produkce a nezapomenutelnosti vystoupení si žádný fanoušek netroufne pochybovat, ale skutečné zážitky tvoří i jiné atributy než ty, o jejichž výjimečnosti jste přesvědčeni dávno před koncertem. "Bylo na něm vidět, jak je tam jen pro hudbu. Vůbec ne pro sebe," vzpomínal jiný kamarád, který Calea viděl poprvé a bohužel neušel konfrontaci s nedávným pražským koncertem Lou Reeda, se slzami v očích. A slzy v očích jsou věrohodným ukazatelem síly jakéhokoliv zážitku.
Povahu Caleova vystoupení předznamenával jeho aktuální singl I Wanna Talk 2 U (ve spolupráci s Danger Mousem - snad proto samotná písnička nakonec nezazněla) z nadcházející desky Shifty Adventures in Nookie Wood a nedávné EP Extra Playful. Jinými slovy: špatné zprávy pro ty, kteří očekávali Fragments of a Rainy Seasons II, a dobré pro ty, co rádi rokenrol. Osmdesátková psychedelie nejsoučasnějšího možného zvuku (tm) par excellence. Sympaticky skvěle sehraná, mladá kapela, hodina a půl hraní, tucet skladeb a až na jedinou výjimku žádná úlitba minulosti. Ještě teď dýchám zhluboka.
Když Cale otevřel písní Captain Hook, po první lince I lost my memory today... jsem se musela otočit na nebatikované kamarády s výrazem TYVOLE. Tak dobře by nezněl snad ani playback. Co bylo mnohem méně uvěřitelné, Cale si skvělou hlasovou kondici uchoval celý koncert - a že si nevybíral žádné odrbané utahovačky, naopak: z rozdivočené Extra Playful zvládl Catastrofuk, Bluetooth Swings a Hanging, všechny s náramným drajvem a plnějším, rockovějším aranžmá, úplná novinka Cry byla tak chytlavá, že jsme stihli druhý refrén v singalongu. Satellite Walk dvakrát po sobě? Není prablém. Laskominy v podobě Praetorian Underground, Helen of Troy a Dirty Ass Rock 'n' Roll? So go on, go on, go on, darling, go on!
Když hrál v České republice naposledy - na jaře 2006 u příležitosti vydání poslední studiové blackAcetate, koncerty otvíral vděčnou Venus in Furs; trutnovská Waiting for the Man se zdála být zcela zbytečnou. Pomineme-li, že je samozřejmě skvělá. Přes velmi suchou hlášku "You probably know this song..." ale Cale i kapela vypadali, že ji hrát chtějí. Vůbec to vypadalo, že hrát chtějí, což, ať to zní sebebanálněji, není u harcovníků v důchodu vždycky pravidlem (ahoj, Lou!). John Cale, oblečený velmi příhodně festivalově (uválené triko, jeté džíny, nacpané do ledabyle rozeplých hipsterských polokanad a rozjuchané stříbro na hlavě), nezdržoval průpovídkama a plynule přebíhal od kláves Kurzweill k elektrické kytaře, užíval si jamy, minisóla nechával Dustinu Boyerovi a dokonce předváděl originální pohybové kreace a variace, u kterých jsme se dodnes neshodli, jestli to byla ironie nebo důsledek upřímné radosti z hraní.
John Cale nejenže nasadil laťku nemálo letošním festivalovým favoritům, ale předčil i legendární Trutnov 2004, kdy Lemmy dostal kelímkem s pivem při God Save the Queen. Nadšenější, než byla naše skromná neokorálkovaná skupinka, vypadal z celého areálu už jen John Cale. A možná ještě opilá, mladší sestra indiánka, která se mi v průběhu koncertu snažila vyhrnout šaty. That's my woman, my woman/ that moving on shuffle side to side/ that sure can turn me on!
foto (c) Kryštofotí
Minka Dočkalová 21.01.2021
Umělci z Brna uspořádali vernisáž „pro nikoho“. Ve veřejném průchodu domu na Údolní nainstalovali velkoformátové grafiky.
Aneta Martínková, su, Jakub Béreš, David Čajčík 18.01.2021
Přesun kultury na síť pokračuje. V online prostředí proběhl během minulých pár dní i největší a nejrespektovanější evropský showcase festival.
Veronika Mrázková 14.10.2020
"Za Hitlera se pálily knihy, dnes se na Facebooku skrývají nevhodné komentáře." Co je nevhodné? Hned první večer došlo na českou premiéru kusu Brave New Life.
Jiří Vladimír Matýsek 11.10.2020
Může mít jazz punkovou energii? Může unést do jiných dimenzí? Může uspávat? Drtit sonickou stěnou? Samozřejmě. All That Jazz!
Jiří Vladimír Matýsek 09.10.2020
Navzdory okolnostem i letos - už po šestadvacáté - kráčí Hradcem Králové jazz. Tentokrát se táže: Kam směřujeme? Otázka vskutku aktuální...
Michaela Šedinová 09.09.2020
Ve skvělém prostředí – venkovní Smeták stage stála u Smetanova domu a vnitřní v industriálním klubu Kotelna.
Václav 04.09.2020
Posledních několik let jsem měl pochybnosti o přínosnosti celé akce. Proč dělat něco, čeho je v Čechách nyní dosti. Hluboce jsem se mýlil.
Adéla Polka 04.09.2020
Funguje to. Nenásilně a vkusně.
Vadim Petrov 01.09.2020
Nová vlna dnb. Tady nejde o formality v rámci jednoho žánru, ale o estetiku nastupující generace.
Michal Pařízek 30.08.2020
Malé akce jako festival Vivat vila jsou strašně potřebné a důležité, tady i díky komunitnímu přesahu, nejde jen o hudbu.