Články / Recenze

John Frusciante jako symbol lehkosti

John Frusciante jako symbol lehkosti

Tereza Tůmová | Články / Recenze | 26.02.2013

Je únor, od zářijovýho vydání Fruscianteho novýho alba nějakej čas. Pouštím si to zas a přemejšlím, jak jsem při prvním poslechu zoufala, že život je na konci tunelu, kterej nekončí světlem, ale dírou s pádem o pár levelů níž. Zajímavý, jak se vzpomínky lehce otisknou a přenesou pomocí hudby, z pohledu dneška to bylo báječný období a při poslechu PBX Funicular Intaglio Zone se začínám radovat. Frusciante jako symbol lehkosti. Miluju ten jemně odrbanej charakteristickej hlas. Představuje uvolněnost člověka, kterej našel po všelijakym opojení a sebedestrukci směr života a přetavil hudbu v prostor pro nekonečně nadšený experimentování a ukojení touhy po svébytnym vyjádření.

Trvalo to pár let, než si, jak sám říká, ošahal všechny programy, který mu dneska umožňujou syntézu přístrojový techniky s lidskym elementem, tolik ovlivněnym popem a rockem z doby o dekádu a dvě dřív. Zkušenosti kombinovaný s rytmem osmdesátkovýho acid houseu, vliv přátelství a spolupráce s Omarem Rodríguez-Lópezem, to dalo vzniknout „progressive synthpopu“. Po tříleté pauze od desky Empyrean se loni v červenci objevilo EP Letur-Lefr, spíše navazující na předcházející tvorbu, odlehčeně naléhavé a přímočařejší. Jako můstek slouží volně stažitelný song Walls and Doors.

Přestože album PBX Funicular Intaglio Zone vznikalo během několika měsíců a střídá styl se stylem skladbu za skladbou a rychlé střihy v rámci songů, považuju ho za jedno z nejucelenějších poslední doby. Songy se přelévají neuvěřitelně svižně a stopáž ke třiceti sedmi minutám vyplní vyčerpávajícim rytmem bez zbytečností a monotónních vycpávek. Od začátku do konce se Frusciante drží jednoduchý linky směrem vpřed s pravidelnejma oscilacema klidu a naléhavejch výbuchů, který udržují pozornost a nutí sledovat expresi každýho jednoho beatu. Je to lepší než film.

Na cestě k vnitřnímu srovnání dochází k introspekci vztahů uvnitř sebe sama, stejně tak i interpersonálních, s nadějí na přijetí okolím si klade otázky a hledá cestu k osvobození. Občas uklouzne po hladký ploše tanečního rytmu až ke klišé typu „Respect who you are inside/ let your heart be your guide“ v songu Mistakes, ale zpátky si mě získá rozvahou a návratem ke starším deskám v závěru, „nothing disconects us/ not silence or time“. A nemůže mě nenadchnout introvertní prohlášení o mlčenlivosti ve světě zaplavenym žvástavejma kecama.

S nadšením vlastním cílevědomým muzikantům se schopností nahrát a vyprodukovat celou desku s minimální výpomocí mířím ke stejnýmu na druhý straně příjmu, Frusciante pro samotáře a sólo poslech s maximálním vtažením do klidnýho světa neustálých pochybností, burcujících k honbě za novym, neobjevenym a překvapujícim. Posledních pár tónů a terapie končí. Now, I can almost face myself.

Info

John Frusciante – PBX Funicular Intaglio Zone (Record Collection, 2012)
www.johnfrusciante.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vesmír ľudskej mysle (Pandorama)

Milan Hrbek 26.01.2020

Rozbiehajúci sa label Tabačka records z Košíc priniesol na slovenskú hudobnú scénu vskutku originálne a netradičné zjavy...

Ponor do minulosti i současnosti taneční scény (808 State)

Jaroslav Myšák 12.01.2020

808 State jsou na nové desce jednoznačně jistější v dříve prozkoumaných oblastech. Skladby, které nevybočují ze zavedených postupů, mají na desce kvalitativně navrch.

Agresívnejší, prieraznejší (Flash the Readies)

Radoslav Lakoštík 04.01.2020

Duna je neskrývane druhým postrockovým albumom skupiny Flash the Readies, ktorá si prešla za svoju existenciu zaujímavým vývojom.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Tři metry nad zemí (Kult: Vlasta Třešňák)

Akana 02.01.2020

Málokdo asi bude zpochybňovat, že jeho Zeměměřič je jednou z nejoriginálnějších a nejryzejších nahrávek našeho před- i porevolučního folku. Kult, texty z tištěného Full Moonu, to nej online.

Posmutnělý, ale konstruktivní (Pan American)

Tomáš Kouřil 29.12.2019

Diskografie Pan American je někde v půli mezi kytarovými mágy Labraford a téměř čistě ambientní dvojicí Anjou, v níž Marc Nelson také působí.

Cesta do zářivé mlhy (Michal Ajvaz, Města)

Jiří Zahradnický 25.12.2019

V knize není ani běžná veteš současné prózy – psychopati, devianti, masoví vrazi, ani drogoví dealeři. Ajvaz má letitou slabost pro...

Sluníčkové koláže Ariela Pinka

Bára Jurašková 19.12.2019

Po dvou řadových deskách – Pom Pom (2014) a Dedicated to Bobby Jameson (2017), vydává Ariel Pink první trojici ze série Ariel Archives.

Peneři prastrýčka Homeboye (Debut)

Honza Nosek 17.12.2019

Vladimír 518 to nakousl v podcastu Ladislava Sinaie – v určitou chvíli se člověk přestane cítit součástí scény a přestává si s ní rozumět.

Můžete bez obav zůstat (Chromatics)

Tomáš Kouřil 16.12.2019

Retro estetika je pro ně prostředkem, výraznou, ale ne omezující kulisou pro vyjádření něčeho hlubšího, než je záliba v syntezátorovém zvuku a neonových světlech.

Mrtvá kočička? (Tove Lo)

Tomáš Kouřil 15.12.2019

Zatímco před pár lety se bolestínsky vyzpívávala z prázdnoty, na nejnovější desce Sunshine Kitty je optimističtější.