Články / Rozhovory

Jonathan Wilson: Objevování něčeho speciálního

Jonathan Wilson: Objevování něčeho speciálního

Veronika Miksová | Články / Rozhovory | 23.08.2019

Jonathan Wilson, ten Jonathan, co produkoval všechny desky Father Johna Mistyho a který hrál v Praze s Rogerem Watersem? Původní plán byl osobní setkání a všechno k tomu směřovalo. Ale přílišné nadšení škodí, a tak jsem absolvovala čtyři stokilometrové cesty kvůli hlídání děcka, abych nakonec rozhovor s nadmíru sebevědomým i talentovaným hudebníkem a producentem vedla později telefonicky. Povídali jsme si o desce Rare Birds, temných stránkách Instagramu i přílišné romantizaci jeho podílu na restaurování hudební „scény“ kolem losangeleské čtvrti Laurel Canyon.

Vydals několik sólových desek, jako producent stojíš za celou řadou nahrávek (Father John Misty, Conor Oberst nebo Roy Harper), k tomu se ti připisuje lví podíl na vzkříšení scény kolem legendárního Laurel Canyonu. Jak to všechno zvládáš a co tě na tom baví?
V Laurel Canyonu už deset let nežiju, takže tyhle věci nejsou moc aktuální, ale jak říkáš. V době, kdy jsem tam žil, se u mě doma hudebně odehrávalo dost z toho, co teď hudební publicisti nálepkují jako revitalizace Laurel Canyonu. Scéna v tradičním smyslu to ale nikdy nebyla, ani za mě, ani v dávné minulosti. Produkce je něco, co mě baví a věnuju se tomu neustále. Mám za sebou řadu fantastických projektů, na které jsem náležitě pyšný. A na vlastních věcech pracuju v podstatě od svých třinácti. Na to se teď soustředím asi nejvíc, i když samozřejmě dělám i na projektech s jinými lidmi, což je někdy za odměnu, jindy to trochu drhne.

Tvůj otec měl kapelu a tvůj dědeček byl baptistický pastor. Jaké to bylo dětství?
Popsal bych ho jako nadmíru muzikální, všude kolem byla spousta hudebních podnětů. Z dědovy strany se valila spirituální hudba, gospel a další, čeho byl jako kazatel součástí, otec se dodnes účastní jamů všude možně. Neustále jsem na něco hrál, motal se kolem hudebního vybavení, kupoval další a další nástroje, obchodoval se zesilovači. Věnuju se tomu zkrátka mnohem déle než řada lidí z branže, se kterými dělám. Jsem hudbou a vším kolem posedlý.

Tvá poslední deska Rare Birds vyšla v únoru, a přestože má skoro sedmdesát minut, nikdy nezačne nudit. Připomněls mi tím minulou desku Father Johna Mistyho Pure Comedy, která na tom byla podobně. Co tě k tomu vedlo v době, která zrovna nepřeje soustředěnému poslechu?
Šlo mi o jiný zvuk, který je v ostrém kontrastu s tím, co dnes můžeš slyšet. Přijde mi, že se to zvrtlo, že hudebníci najednou pojímají desku jen jako nějakou show. Nakonec z toho často vznikne pár osekaných singlů se stopáží dvě až čtyři minuty, bez jakékoliv nadčasové hodnoty. Dnes mají všichni za to, že posluchač víc jak čtyřminutové písně neakceptuje. Je to byznys, čemuž rozumím, ale chtěl jsem to pojmout jinak.

K desce jsi uvedl: „Není to koncepční album, spíš ozdravná záležitost, omlazení, smíření se se sebou samým, s ostatními...“ A skutečně, z desky smíření přímo sálá.
Nechtěl jsem tentokrát koncepční desku ve smyslu třeba The Wall. Písně jsem vybíral a tvořil na poněkud logičtějších základech. V podstatě jsem asi deset dvanáct písní musel vyhodit, ačkoliv byly dobré a v mých očích by obstály. Nehodily se ale tolik do puzzle, které mělo stvořit závěrečný obrázek. Proto mi to taky trvalo tak dlouho (čtyři roky, pozn. aut.). Svým způsobem to byla jakási osobní terapie, během které jsem se vyrovnával s určitými emocemi a složitými pocity a nakonec je přetavil do díla.

Před časem jsi byl jako kytarista na turné s Rogerem Watersem. Jak jste se vy dva dali dohromady?
Seznámili jsme se přes mého kamaráda, producenta Nigela Godriche. Zavolali mu od Rogera, jestli by nechtěl produkovat desku Is This the Life We Really Want? a že potřebují kytaristu. Pozvali mě do studia, kde jsem přehrál několik písní a jim se to zamlouvalo. No a pak jsem se často účastnil jamů, byl jsem při tvorbě celé desky a mohl ovlivnit její směřování a zvuk, což bylo skvělé. Je to nádhera slyšet na desce své nápady. Co jsem tak úplně nečekal, bylo pozvání na tour k desce. Překvapilo mě to, protože to nebylo zrovna něco, co jsem v tu dobu chtěl dělat se svým životem, ale některé věci se neodmítají.

Na jakém základě si vybíráš hudebníky, kterým produkuješ desky?
Většinou to ke mně nějak dopluje samo. Ta hudba musí mít určitý výraz, opravdovost a nekašírovanost. Musí mě přitahovat její poselství nebo alespoň muzikálnost. Určitě to není tak, že bych si řekl, aha, to je někdo slavný, u toho musím být. Musí to zajímat i mě. Někteří přijdou a čekají, že z laciné sračky udělám hit, ale na to kašlu a říkám jim ne. Musí mě to zkrátka bavit, musím být přesvědčený, že ta muzika je skvělá. Pak už nezáleží na tom, jestli je tomu člověku dvacet, čtyřicet nebo je jednou nohou v hrobě.

Vím, že už je to pasé, ale mohli bychom se přece jen ještě vrátit k tvému období ve čtvrti Laurel Canyon? Vznikala tam spousta skvělé hudby a je to svým způsobem dosti magické místo.
Nehledej v tom nic moc romantického. V Laurel Canyon žil tehdy jeden z mých nejlepších kamarádů a o hudební historii místa jsem toho moc nevěděl. Neměl jsem ani tušení, že tam žili The Doors, Joni Mitchell nebo Frank Zappa. Přestěhoval jsem se tam v roce 2005 z New Yorku a ke svému štěstí jsem se dostal k místu, kde jsem mohl hrát, aniž by to rušilo sousedy. Zařídil jsem si to tam jako studio a prostor na jamování s přáteli, stejně jako jsem to dělával od dětství. Kolem byla spousta volného prostoru, bylo to fakt cool. Bylo to bláznivé hippie místo, kde jsem žil se svou hippie holkou, obklopen jejími přáteli v hippísáckých oblečcích. Často jsem tam hrával s Chrisem Robinsonem z Black Crowes, bývalým bubeníkem Pearl Jam Davem Krusenem nebo členy kapely Toma Pettyho a mnoha dalšími. Setkávali jsme se každou středu a tvořili něco jako domovní kapelu. (smích) Vznikaly i písničky, ale to všechno bylo ještě před Instagramem a podobnýma hovadinama. Nikdo to tenkrát nezneužíval, nefotil na svůj podělaný telefon a nedával na síť. Pro ty, kteří se toho účastnili, to bylo něco výjimečného. Žádná soutěž nebo tak. Jamovali jsme v mém nahrávacím studiu. Chtěl jsem, aby to tak zůstalo, proto jsem taky odmítl cokoliv z toho nahrát a vydat. Když přijela do města nějaká kapela, doneslo se jim občas mé jméno a dorazili ke mně, přespali, zajamovali a tak. Žádná scéna ve smyslu hudební komunity. Bylo to místo, kde jsem žil. Je pravda, že ke konci mého pobytu v Laurel Canyon přijel do L. A. i Josh (Father John Misty), tak jsme se my dva poprvé setkali.

Moc se mi líbí obal tvé desky Rare Birds. Je to takový lehký úlet, ty na trůně, labuť sedící na melounu, dva cvičenci jógy, tarotové karty na stole, antické sloupy.
Dělala ho má dívka Andrea Nakhla. Věnuje se malbě a umění, je úžasná. Snažil jsem se evokovat to, co slyšíš na desce, neměl to být nějaký pokus o retro nebo nápodobu obalů desek z 80. let. I když někdy to tak možná vyznívá. Měla volnou ruku, dobře mě dobřená. Vznikly stovky konceptů, překreslování, až z toho vyšel ten pravý.

Proč zrovna tenhle název? Má co dělat s londýnskou progrockovou kapelou Rare Bird z konce 60. let?
Vidíš, tu zrovna neznám. Byl to pracovní název a taky název jedné z písní desky. Líbí se mi idea objevování nějakého vzácného ptáka, objevování něčeho speciálního a zvláštního. I ve smyslu celého vesmíru.

Info

Jonathan Wilson
web interpreta

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Douška vydavatelská: Nona Records

redakce 13.11.2019

Matěj Kotouček z labelu Nona Records po třech letech fungování v symbióze podpory klubových akcí a vydávání experimentálního elektra migruje do Prahy.

Pojď ven s Dominikem Zezulou

redakce 06.11.2019

Na co se teď nejvíc těší textař, zpěvák, polovina post-hudby a zakladatel projektu Děti mezi reprákama Dominik Zezula?

Kevin Morby: Udělat víc lidí šťastných než nešťastných

Jakub Peřina 31.10.2019

Smutný pohodář Kevin Morby míří poprvé do Prahy a v rozhovoru prozrazuje, s jakými pocity psal svou novou desku Oh My God. Tedy mimo jiné.

Jana Bitterová: Obrazovka působí jako magnet

Anna Mašátová 24.10.2019

Jeden večer, dvě města, dva divadelní prostory propojené současným tancem, hudbou a technologiemi. Proč? To nám řekla autorka projektu.

Thorsten Quaeschning (Tangerine Dream): Máme plány pro nejrůznější myslitelné situace

Petr Ferenc 18.10.2019

Thorsten Quaeschning se ocitl v pozici vedoucího skupiny, kterou nezakládal; vznikla deset let před jeho narozením a nezůstal v ní žádný z původních členů. Rozhovor, koncert záhy.

Vstupní prohlídka: Sunset Sons (uk/aus)

redakce 16.10.2019

Singl Heroes od britsko-australských indie rockerů Sunset Sons si odbyl ostře sledovanou premiéru v Beats1 show rádiové persony jménem Zane Lowe. Kde se vzali, kdo to je?

Mueran Humanos: Následovat svoje posedlosti

Michal Pařízek 10.10.2019

Skupina, která nese v názvu sousloví Lidi chcípněte, by jistou dávku chladnokrevnosti oplývat měla. A argentinští Mueran Humanos jí oplývají. Rozhovor.

Nick Murphy: Nedělám hudbu pro sebe, ale pro jiné

Maria Pyatkina 04.10.2019

Před pražským koncertem jsme si povídali o umělcově službě lidstvu, cestovatelských zážitcích a Muprhyho houževnaté povaze.

Aneta Kohoutová (Nábřeží saunařů): Hrozná zodpovědnost, ale zároveň i neuvěřitelná svoboda

Jarmo Diehl 30.09.2019

Nábřeží saunařů, akce, která se odehraje v Hradci v závěru tohoto týdne. Co od ní čekat, jestli přijít nahý a hladový, co chystá NUUK do budoucna?

Vstupní prohlídka: Stolen (chn)

redakce 26.09.2019

Kapela Stolen z čínského města Chengdu existuje přes deset let, evropskému publiku se letos představí jako předkapela ikon New Order.