Články / Reporty

A jsou to fakt TY Rival Sons?

A jsou to fakt TY Rival Sons?

Zuza Kolouchová | Články / Reporty | 26.06.2013

„Na Sedmiččce??? A jsou to fakt TY Rival Sons?“ nevěřila jsem, když mi kamarád řekl o nečekaném koncertu kapely, která v poslední době hraje na obrovských festivalech, v halách pro tisíce lidí a v pompézních divadlech. Jenže v Čechách je samozřejmě nikdo moc nezná. V mém případě díky bohům za to – atmosféra, která vznikla ve strahovském klubu, se podle mě už nebude opakovat. Ty kluci míří do rockových výšin a čertví, kdy ještě budou ochotni hrát pro sto padesát lidí.

Asi před dvěma lety jsem psala recenzi na jejich album Pressure & Time. Bylo to v době, kdy Led Zeppelin pro mě byl jen název tátových vinylů, se kterými jsme si hrála v dětství. Proto jsem brblala proti retro vlnám, které mě sice docela baví, ale proč nedělat něco nového a jinak. Možná je to s hudbou jak s chutěmi – to, co jste nemohli pozřít v dětství, nyní milujete, a to, co vám přišlo jako dinosauří záprd, teď nábožně posloucháte a táhlé zvuky kytar vás přivádějí k extázi.

Na Sedmičku jsem se v neděli došourala po náročném týdnu, kdy se zapíjelo narození několika dětí, úmrtí Filipa Topola, úmrtí několika vztahů anebo se pilo prostě proto, že je sobota. V hlavě jsem měla jen jednu potřebu, a to udělat si čistý a radostný výplach rokenrolem. Teď vám prozradím závěr – povedlo se to na jedničku. Strahovské koleje zalité zapadajícím sluncem, nezničitelní fotbaloví hráči v obřích klecích, studenti válející se všude po trávě, odpadky kolem laviček a před Sedmičkou nenápadný hlouček lidí, kteří vždycky vypadají značně nepatřičně a nevhodně na tohle místo. Mezi nimi nenápadně postává a popíjí Jay Buchanan. Možná Rival Sons hrají pro vyprodané stadiony, tady ale byli normální. Což dosvědčilo i to, co Buchanan řekl během koncertu – začínali jsme jako kapela v malých klubech a teď hrajeme v obrovských halách, ale je super si zase zahrát v takovýmhle klubu.

Hlavní a ústřední postavou Rival Sons je právě Jay. I kdybych vynechala fakt, že ho obklopuje aura podobná Jimu Morrisonovi, tudíž je něco jako nadsamec, jeden by se zbláznil jen z toho, co říká – s mluvením to sice mezi písněmi nepřehání, ale když už něco řekne, tak se lámou další a další srdce. Ve chvíli, kdy věnoval píseň svému synovi, který ho nutí stát se lepším člověkem, se do něj podle mě zabouchli i všichni chlapi. No a ten hlas! I Plant by mu chvílemi mohl závidět. Když k tomu připočítám to, že zpíval bos, občas vypadal, jako že se zmítá v nějakých hudbou vyvolaných křečích (jednou opravdu upadl a svíjel se na zemi), nemůžete mít nikomu za zlé, že ostatní členy kapely, sic vynikající hudebníky, moc nevnímáte. A je to škoda, protože Rival Sons jsou složeni z mistrů: na basu Robin Everhart, na kytaru poněkud vystajlovaný Scott Holiday a na bicí Mike Miley.

Už dlouho jsem neslyšela tak vyvážený koncert. Od prvního úderu Mileyových paliček odstartovala do puntíku fungující show. Jedna dlouhá vlna, která je přerušovaná jen dlouhými kytarovými sóly, kdy zpěvák pokorně odchází z podia. Klidné a tiché pasáže se po pár vteřinách ticha proměňují ve vichřici, je jen hudba a vše ostatní je nepodstatné. Alespoň pokud se nezaměříte na slova písní. Často se jedná o velká poslání jako v případě skladby Manifest Destiny Pt. 1, vzpomínající na šílené zabíjení indiánů v 19. století. Jindy jsou to klasické songy o lásce, úžasný zážitek Jaye Buchanana v tranzu, když napřahuje ruce a se zavřenýma očima zpívá Look at my eyes, don’t even know who I am, that’s how I spend all my worthless time on the floor, waiting for you to tell me I’m a man. Možná lehce patetická Soul, která nabádá k tomu, abychom neztráceli čas snahou být někým jiným a nedělali to, co po nás chtějí ostatní. Máte jen jeden život a jednu duši. A mezi tím písničky o holkách, slunci, životě. Genitální Keep on Swinging – hey, hey I keep my head down but I keep on swinging, mi v hlavě bude znít ještě dlouho.

Po koncertu jsem na schodech potkala propoceného Buchanana, už se na něj vrhaly holky pro podpis. Není divu, že tolik chlapů chce být rockovým zpěvákem – má to tolik výhod. Život mě naučil, že bych neměla být naivní, ale pořád nějak věřím, že Rival Sons to kvůli chlastu, chlebíčkům a holkám nedělají.

Info

Rival Sons (usa)
23. 6. 2013, Strahov 007, Praha

foto © Ondřej Toman

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Mezi Smetanou a music clubem (Bez ambicí)

Michaela Šedinová 09.09.2020

Ve skvělém prostředí – venkovní Smeták stage stála u Smetanova domu a vnitřní v industriálním klubu Kotelna.

Setkání v sadu: Sedmá pečeť, rok nejtemnější (Pelhřimovy 2020)

Václav 04.09.2020

Posledních několik let jsem měl pochybnosti o přínosnosti celé akce. Proč dělat něco, čeho je v Čechách nyní dosti. Hluboce jsem se mýlil.

Něco nadčasového (Tata Bojs & Filharmonie Brno & „mladí Mozarti“)

Adéla Polka 04.09.2020

Funguje to. Nenásilně a vkusně.

Darkshire v jeskyni skrývá budoucnost

Vadim Petrov 01.09.2020

Nová vlna dnb. Tady nejde o formality v rámci jednoho žánru, ale o estetiku nastupující generace.

„Tam, odkud jsme, krásně zpívají ptáci, a vzduch je naplněný hudbou.“ (Vivat vila)

Michal Pařízek 30.08.2020

Malé akce jako festival Vivat vila jsou strašně potřebné a důležité, tady i díky komunitnímu přesahu, nejde jen o hudbu.

Když se rozestoupilo nebe (Jednota Kalvárie)

Jakub Šíma 25.08.2020

Cestou z Úštěku do Blíževedel nespouštím oči z kalvárie, kterou na obzoru nejde přehlédnout. Majestátně se vypíná mezi okolními kopci a i ze vzdálenosti několika kilometrů.

Dobršská brána 2020: Pánubohu pod okny

Jan Starý 19.08.2020

Ondřej Bezr označil „brněnský Trutnov“ za „jednu z mála akcí, které se letos konají“. To je hodně daleko od pravdy.

Vybraná slova po B: Hviezdne noci Bytča

David Čajčík 19.08.2020

„Vedeli ste, že Bytča je podľa jedného sociológa najtypičtejšim malomestom na Slovensku?“ Ne tak úplně. Smack my Bytča!

Filmová nakládačka (Letní filmová škola)

Aneta Kohoutová 15.08.2020

„Pojď, je to takovej temnej ruskej film, co má asi sto padesát tři minut, prej je to hodně intenzivní a drsný.“ Čil a dril.

Mistři krásných splínů (Letní filmová škola)

Aneta Kohoutová 13.08.2020

Vzpomíná, jak při návštěvě Ruska někdo odmontoval kliku z pokoje Františka Vláčila, aby se nemohl dostat ven, nebo vypráví o hrůzách poválečných odsunů...