Články / Reporty

Jumpdafuckup!

Jumpdafuckup!

Jana Michalcová, David Čajčík | Články / Reporty | 31.01.2016

Na druhý deň ráno pravdepodobne väčšina publika skončila bez hlasu a so svalovicou na krku z metania vlasmi (uši nebolia!), čo by stručne vystihlo, o čom bol koncert. Nechýbalo nič, čo je známe zo záznamov koncertov, a všetko bolo dopredu pripravené, ale slovo stereotypnosť to obchádza zďaleka. Vypredané hlasili takmer do všetkých sektorov, z ktorých dovidieť na pódium, už tri týždne pred koncertom, na čo sa spustila priekupnícka olympiáda. Výherca si mohol lístok na stánie kúpiť za dvojnásobnú cenu. Pár dní na to sa spustil predaj druhej vlny a na stánie bolo zrazu voľno. Zaťať zuby a odpustiť si pivo.

O2 Aréna také pogo asi ešte nezažila, tisícky ľudí v publiku dokonale reagovali na tempo kopáku. Keď sa zdvihlo nad 140 bpm (čo nie je pri Slipknot raritou), bolo to znamenie k moshpitu. Všetko šlapalo skvele. Na plátne zatiaľ prebiehali absurdné prírodné zábery, k čomu sedí slovenské príslovie "Kto sa bojí, nech nechodí do lesa". Z otočných vysokozdvižných vozíkov sledovali šialený dav Chris Fehn a Shawn "Clown" Crahan, posledný povodný člen kapely. Basy z perkusií sú nočná mora reprákov a fanúšikovia ich milujú a o dvadsať rokov mladší nováčik za bicími dôstojne nahradil Joeyho Jordisona, pričom jeho predchádzajúce hranie v punkrockovej kapele Against Me! pôsobí minimálne úsmevne. Frontman Corey Taylor si každou vetou získaval ďalšieho člena do svojej metalovej rodiny a bez nadmerného moralizovania sa hral s davom ako s bábkami: Tak čo urobíte, keď poviem "jump the fuck up"? Tisícky vyskočili a pekelný tanec pokračoval ďalej. Aréna vrela nadšením, ale Slipknot ďalej prihadzovali do kotla. A pokiaľ by sa nerozsvietili svetlá, tak by šialenstvo pokračovalo do rána.

Od úvodnej The Negative One až po prídavok Spit It Out bolo jasné, že Slipknot musí prísť znova, pretože fanúšikov nezasýtili, skôr im spravili ešte väčšiu chuť.

Šest let uplynulo, než Slipknot znovu nasadili masky na české půdě. Nekompromisní metalové divadlo se odehrálo na půdě kompromisů – v O2 aréně. Ke všeobecné spokojenosti nezpůsobilo oddělení zón na stání jakýkoliv úbytek zón pro pogo. Ověřit lze stěží, ale je dost možné, že svatostánek megakoncertů zažil největší moshpit ever. Rychle, dokola, dopředu, dozadu... sednout. JUMPDAFUCKUP! Scénografie tak akorát: tři výtahy, velká obrazovka, rampa. Chyběly ohně, ohňostroje, dokonce i konfety. Videa promítaná na obrazovku si většinou na kontinuitu nehrála - od abstrakce a geometrie po naturalistické makra vyšťárávání kdovíčeho z kdovíkoho. Ani jeden záběr na kapelu, na masky. Jak (ne)prodat svou image po dvaceti letech. Sympatické.

Setlist preferoval desku Iowa, která slaví patnáct let, a samozřejmě poslední .5: The Gray Chapter. Ta se k překvapení většiny ukázala být mimořádně silným albem mainstreamového metalu kapely, od které se toho již tolik nečekalo. Zda tím do druhé dekády vykročila natolik sebejistě, že nebude navždy spojována jen s dekádou minulou, ukáže až další deska. Na koncertě zamrzel fakt, že estráda našláplých věcí málokdy sklouzla k melodii (čestnou výjimku tvoří nejlepší song šedé kapitoly – Devil in I), a tím upozadila vlastnost, kterou Slipknot přece jen vyčnívají mezi ostatními aréna metaly, a tou je kvalita zpěvu Coreyho Taylora. Boční projekty frontamany nemusíte mít v lásce, ale co se Corey ve Stone Sour naučí, ve Slipknot jako když najde.

Ne vždy můžeme na koncertě vidět takové upřímné nadšení v očích publika. Radost, že ten očekávaný večer konečně přišel. Od propocených čtrnáctiletých kluků, kteří každý oddych na kraji kotle berou jako osobní prohru, po usměvavé čtyřicátníky, kteří přišli zavzpomínat. Na lepší časy? Hleďme dopředu. Kvalita koncertu se často pozná podle kvality supportu. Suicidal Tendencies mluví za vše.

Info

Suicidal Tendencies (us) + Slipknot (us)
27. 1. 2016, O2 Arena, Praha

foto © Vojtěch Kubec

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.