Články / Reporty

Let the motherfucking kids dancing

Let the motherfucking kids dancing

apx | Články / Reporty | 02.11.2012

Taky hned na všechno skočím. Tisková zpráva k pražskému koncertu Sunshine slibovala jakýsi "návrat ke kořenům" a i když se oficiální vizuály tvářily jako standardní show v rámci Karmageddon Tour, získala jsem dojem, že tam musím jít a že s sebou musím vzít i lidi, se kterými jsem se na koncertě Sunshine v Roxy v březnu 2005 seznámila. Hey I know your name! Historie mé afinity k Sunshine je bohužel mnohem propletenější a má několik momentů/období, ke kterým bych se vzhledem k síle studu nerada vracela ("VOOODKAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!! NOOOOOOOOOOOOOW!!!"); pro pochopení tónu a vyznění reportu postačí, že jsem Sunshine až do vydání Moonshower & Razorblades, včetně, měla na žebříčku opravdu vysoko. V roce 2005 jsem je viděla, na různých festivalových a klubových pódiích, náhodou i cíleně, v Česku i na řadě míst jinde v Evropě, 13× (sic).

V Akropoli je natřískáno. Fronta tam, fronta támhle, fronta na záchod a fronta na půl deci portského za pade na baru. Očekávala jsem přehlídku trendy oblečků, polaroidových legín a plátěných tašek, ale asi jsem se ještě vzpamatovávala z šoku z jednotně bizarního outfitu davu na Serje Tankiana minulý týden v Lucerně. Nedá se ovšem nepostřehnout, jak naše trio nevkusně potetovaných a nezúčastněně vyhlížejících třicátníků (nejvtipnější z nás má dokonce tričko At the Drive-In) rapidně zvedá věkový průměr osazenstva foyer.

V létě 2009 jsem šla, spíš legrační náhodou než z upřímného zájmu, na křest alba MGKK Telepathy do Roxy a na bloček jsem pak v nehezkém afektu napsala příspěvek nazvaný Keep the motherfucking fucking WHAT!?, což byla parafráze na tehdejší motto Keep the motherfucking kids dancing. Aspoň jsem měla dost soudnosti, abych to v podobném duchu nepublikovala veřejně, resp. oficiálně v Lidových novinách, ale stejně je mi moje nesmiřitelnost po letech k smíchu. Chuck Ragan zrovna začal hrát country, koncertem roku pro mě byli Saint Vitus na Roadburnu a nejvíc jsem tehdy poslouchala Shellac a Morrisseyho - stanete se fašistou dřív, než řeknete borůvkovej koláč.

Entrée je stylové. Z mlhy a dramatického světla reflektorů přichází na pódium v kulise výrazného vizuálu čtveřice hudebníků. Jejich siluety jsou dost podobné těm z roku 2005, přibylo možná jen pár vrásek - a baskytaristu Michala aka Amáka, t. č. v publiku resp. na baru Akropole, nahradil Pavel aka Tuzex Christ. Po hudební stránce je, odvážím se říct, úplně šumák, kdo hraje v Sunshine na basu, snad jen Amák se u toho uměl správně hýbat. Ale Tuzex je zase mladší. 1:1. Karel zahřímá pozdrav - už se nikdy nezbavím dojmu, že správně to má být anglicky - a Sunshine příjemně zhurta a příkladně sebevědomě vykopnou písničkou, kterou neznám. Pochopitelně jsem v klubu jediná (jedna ze tří), ale kupodivu pořád nemám pocit, že bych si spletla dveře.

Sunshine u mě vždycky platili za jednu z nejlepších koncertních kapel. Byla v tom energie a dynamika a vztek a alkohol a sex. Nemusím sledovat frontmana v uválené košili a pohodlných šortkách, abych uvěřila, že je to upřímné, a nepotřebuju češtinu, abych si texty mohla vykládat po svém. (Přestože jsem dodneška přesvědčená, že ve skladbě What You've Got Karel slovem "priceless" myslí ve skutečnosti "worthless".) A energie Sunshine zůstala. Kay už neleze na každý bar a stožár a pokud vím, odposlech otočil na výšku jen jednou, ale serióznost, kterou bych při absenci akrobatických kousků očekávala, je nahrazena jakousi hiphopovou/graffiti/witchcraft šik stylizací, což odpovídá i některým pasážím v aktuálních skladbách a vizuálům obecně. Asi s tím nemám problém jako v roce 2009.

Upřímně, déle než polovinu koncertu se nechytám. Poslední tři desky jsem slyšela jen párkrát a nedůsledně, poznávám některé refrény, výrazné hity, které nejsem s to správně pojmenovat, vidím nadšené reakce, ale všechno mi splývá. Zvuk kytary a barva vokálu byly vždycky poznávacím znamením, v Akropoli jsou příčinou zaměnitelnosti a pocitu, že motivy většiny skladeb už jsou jen kopie kopie z kopie. Tempo ale nepolevuje a nemalý kotel je u vytržení. Funguje to dokonale, tam, kde to fungovat má. K (ne)avizovaným návratům, když pominu tracky z desky Dreamer, které nepovažuju za návrat, natož ke kořenům, nakonec přece došlo, jen by k nim došlo asi i bez zmínky v tiskové zprávě: Victoria's Secret Blackmail, What You've Got ("Life is priceless/ on that we're clear"), hitovka Victimisanothernameforlover a Lower than Low, kterou nevím, jestli hráli, nebo se mi v její melodii jen neprojektují staré vzpomínky. A - v té chvíli už překvapivě - také stařičkou Velvet Suicide, zahranou s grácií a sympatickou skromností.

Z ochozu klubu sleduju samu sebe v druhé nebo třetí řadě. Tmavovláska s obrovským výstřihem neúnavně opisuje pěstí každý riff a v hlubokých záklonech zpívá všechny ty zásadní tečky na koncích řádků. Má tam kamarády, do kterých strká a nechává se shrhávat do kotle a do konce večera bude mít slepené řasy a rozmazané oční stíny a bude jí to jedno, protože tohle za to prostě stálo. Najednou jsem nedokázala pochopit, proč a koho bych měla přesvědčovat o opaku.

Věřte mi, že z neschopnosti napsat "normální report z koncertu Sunshine" není nikdo víc nešťastný než já. Ani mi nestojí za to najít někde na internetu playlist. Necítím se stará ani nijak zvlášť chytrá, nebyl to žádný mystický ani v pravém slova smyslu nostalgický zážitek, byl to jen super koncert kapely, kterou jsem kdysi, před sedmi lety, už někde viděla. A jde jim to pořád skvěle.

Info

Sunshine
30. 10. 2012 Palác Akropolis, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Na maximum (Mighty Oaks)

Anna Kubínová 11.09.2021

Zatímco sérií prvních skladeb si tak trochu testují atmosféru a starají se především o to, aby se koncert rozběhl, postupně se uvolní.

Duchovní obroda barokem a jazzem (Svatováclavský hudební festival 2021)

Veronika Mrázková 09.09.2021

Blažíková má andělský hlas, je mistryní koloratur a strofické skladby rytíře Adama Michny z Otrokovic jsou v jejím podání přístupné a srozumitelné.

Zahradní slavnost aneb Sharpe 2021

Michal Pařízek 06.09.2021

Sharpe byl slavností, v níž se nadšení a zaujetí pořadatelů násobilo s radostí návštěvníků, což přineslo jiskřivý ohňostroj zážitků. Tady jsem doma, mohl bych být.

Strašidelnej zadek v podzemí: Spooky Butt 3

Minka Dočkalová 06.09.2021

Výstava uzavírá trilogii vyjadřující se k absolutní tělesnosti člověka. Instalací nejde projít, aniž by se nás bezprostředně dotkla. Je totiž o nás všech.

Setkání v sadu - Osmý světadíl. Být či nebýt. (Pelhřimovy 2021)

Václav 05.09.2021

Jedeme s otcem zakladatelem Bratrem Orffem, Lukášem Novotným, dva dny před zahájením a kocháme se výhledy po krajině...

Lázeňské dvojhránky 2021 (Maminka)

Veronika Havlová, Viktor Palák 01.09.2021

Céline Sciamma využila období korony k natočení intimní, křehké a trochu mystické miniatury, v níž, jak je u autorky zvykem, objevujeme svět z ženské perspektivy.

Pro tělo, duši i bránici (Respect Festival 2021)

Akana 31.08.2021

A protože zlověstné předpovědi o dešti a zimě se zdaleka nenaplnily, Respect byl opět kouzelným setkáním s pestrou hudbou a přátelskými lidmi, na jaké jsme už léta zvyklí.

Lázeňské dvojhránky 2021 (Ne!)

Veronika Havlová, Viktor Palák 31.08.2021

Tentokrát se Anna ujala i jedné ze dvou hlavních rolí v příběhu dvojice, která si během zhruba šesti let, co ji sledujeme, projde takovou vlastní vztahovou křížovou cestou.

KVIFF 2021: Na cestě a Memoria

Lukáš Masner 29.08.2021

Patrně mým největším favoritem letošního ročníku bylo iránské drama Na cestě sedmatřicetiletého debutanta Panaha Panahiho.

Lázeňské dvojhránky 2021 (Atlas ptáků)

Veronika Havlová, Viktor Palák 29.08.2021

Před třemi lety dostal Olmo Omerzu ve Varech za svůj film Všechno bude cenu za režii, teď se vrátil do hlavní soutěže s příběhem patriarchy...

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace