Let the motherfucking kids dancing

Taky hned na všechno skočím. Tisková zpráva k pražskému koncertu Sunshine slibovala jakýsi "návrat ke kořenům" a i když se oficiální vizuály tvářily jako standardní show v rámci Karmageddon Tour, získala jsem dojem, že tam musím jít a že s sebou musím vzít i lidi, se kterými jsem se na koncertě Sunshine v Roxy v březnu 2005 seznámila. Hey I know your name! Historie mé afinity k Sunshine je bohužel mnohem propletenější a má několik momentů/období, ke kterým bych se vzhledem k síle studu nerada vracela ("VOOODKAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!! NOOOOOOOOOOOOOW!!!"); pro pochopení tónu a vyznění reportu postačí, že jsem Sunshine až do vydání Moonshower & Razorblades, včetně, měla na žebříčku opravdu vysoko. V roce 2005 jsem je viděla, na různých festivalových a klubových pódiích, náhodou i cíleně, v Česku i na řadě míst jinde v Evropě, 13× (sic).

V Akropoli je natřískáno. Fronta tam, fronta támhle, fronta na záchod a fronta na půl deci portského za pade na baru. Očekávala jsem přehlídku trendy oblečků, polaroidových legín a plátěných tašek, ale asi jsem se ještě vzpamatovávala z šoku z jednotně bizarního outfitu davu na Serje Tankiana minulý týden v Lucerně. Nedá se ovšem nepostřehnout, jak naše trio nevkusně potetovaných a nezúčastněně vyhlížejících třicátníků (nejvtipnější z nás má dokonce tričko At the Drive-In) rapidně zvedá věkový průměr osazenstva foyer.

V létě 2009 jsem šla, spíš legrační náhodou než z upřímného zájmu, na křest alba MGKK Telepathy do Roxy a na bloček jsem pak v nehezkém afektu napsala příspěvek nazvaný Keep the motherfucking fucking WHAT!?, což byla parafráze na tehdejší motto Keep the motherfucking kids dancing. Aspoň jsem měla dost soudnosti, abych to v podobném duchu nepublikovala veřejně, resp. oficiálně v Lidových novinách, ale stejně je mi moje nesmiřitelnost po letech k smíchu. Chuck Ragan zrovna začal hrát country, koncertem roku pro mě byli Saint Vitus na Roadburnu a nejvíc jsem tehdy poslouchala Shellac a Morrisseyho - stanete se fašistou dřív, než řeknete borůvkovej koláč.

Entrée je stylové. Z mlhy a dramatického světla reflektorů přichází na pódium v kulise výrazného vizuálu čtveřice hudebníků. Jejich siluety jsou dost podobné těm z roku 2005, přibylo možná jen pár vrásek - a baskytaristu Michala aka Amáka, t. č. v publiku resp. na baru Akropole, nahradil Pavel aka Tuzex Christ. Po hudební stránce je, odvážím se říct, úplně šumák, kdo hraje v Sunshine na basu, snad jen Amák se u toho uměl správně hýbat. Ale Tuzex je zase mladší. 1:1. Karel zahřímá pozdrav - už se nikdy nezbavím dojmu, že správně to má být anglicky - a Sunshine příjemně zhurta a příkladně sebevědomě vykopnou písničkou, kterou neznám. Pochopitelně jsem v klubu jediná (jedna ze tří), ale kupodivu pořád nemám pocit, že bych si spletla dveře.

Sunshine u mě vždycky platili za jednu z nejlepších koncertních kapel. Byla v tom energie a dynamika a vztek a alkohol a sex. Nemusím sledovat frontmana v uválené košili a pohodlných šortkách, abych uvěřila, že je to upřímné, a nepotřebuju češtinu, abych si texty mohla vykládat po svém. (Přestože jsem dodneška přesvědčená, že ve skladbě What You've Got Karel slovem "priceless" myslí ve skutečnosti "worthless".) A energie Sunshine zůstala. Kay už neleze na každý bar a stožár a pokud vím, odposlech otočil na výšku jen jednou, ale serióznost, kterou bych při absenci akrobatických kousků očekávala, je nahrazena jakousi hiphopovou/graffiti/witchcraft šik stylizací, což odpovídá i některým pasážím v aktuálních skladbách a vizuálům obecně. Asi s tím nemám problém jako v roce 2009.

Upřímně, déle než polovinu koncertu se nechytám. Poslední tři desky jsem slyšela jen párkrát a nedůsledně, poznávám některé refrény, výrazné hity, které nejsem s to správně pojmenovat, vidím nadšené reakce, ale všechno mi splývá. Zvuk kytary a barva vokálu byly vždycky poznávacím znamením, v Akropoli jsou příčinou zaměnitelnosti a pocitu, že motivy většiny skladeb už jsou jen kopie kopie z kopie. Tempo ale nepolevuje a nemalý kotel je u vytržení. Funguje to dokonale, tam, kde to fungovat má. K (ne)avizovaným návratům, když pominu tracky z desky Dreamer, které nepovažuju za návrat, natož ke kořenům, nakonec přece došlo, jen by k nim došlo asi i bez zmínky v tiskové zprávě: Victoria's Secret Blackmail, What You've Got ("Life is priceless/ on that we're clear"), hitovka Victimisanothernameforlover a Lower than Low, kterou nevím, jestli hráli, nebo se mi v její melodii jen neprojektují staré vzpomínky. A - v té chvíli už překvapivě - také stařičkou Velvet Suicide, zahranou s grácií a sympatickou skromností.

Z ochozu klubu sleduju samu sebe v druhé nebo třetí řadě. Tmavovláska s obrovským výstřihem neúnavně opisuje pěstí každý riff a v hlubokých záklonech zpívá všechny ty zásadní tečky na koncích řádků. Má tam kamarády, do kterých strká a nechává se shrhávat do kotle a do konce večera bude mít slepené řasy a rozmazané oční stíny a bude jí to jedno, protože tohle za to prostě stálo. Najednou jsem nedokázala pochopit, proč a koho bych měla přesvědčovat o opaku.

Věřte mi, že z neschopnosti napsat "normální report z koncertu Sunshine" není nikdo víc nešťastný než já. Ani mi nestojí za to najít někde na internetu playlist. Necítím se stará ani nijak zvlášť chytrá, nebyl to žádný mystický ani v pravém slova smyslu nostalgický zážitek, byl to jen super koncert kapely, kterou jsem kdysi, před sedmi lety, už někde viděla. A jde jim to pořád skvěle.