Jakub Koumar | Články / Recenze | 05.03.2013
Kakapo aka Jakub Pech vydal první dlouhou desku a hned s ní chce zachránit jeden ohrožený živočišný druh. Nový Zéland je domovem spousty pozoruhodných živočichů. Jedním z nich je nenápadný nelétavý papoušek, o jehož existenci nemá asi spousta z nás nejmenší ponětí a jehož druh je na pokraji vyhynutí. Kakapo je překrásné stvoření. Jeho pohnutý osud je důkazem toho, jak tvrdý, ale také rozmanitý je svět kolem nás.
A rozmanitá je i hudba, kterou původem pouliční umělec Kakapo rozehrává. Aby nezůstal pouze ve veřejném prostoru, projevil se o vánocích roku 2011. První CD s příhodně apokalyptickým názvem Divné vánoce a poslední nový rok předpovědělo konec světa špatně. Za to však názorně ukázalo, jakým směrem se bude Kakapo ubírat. Beze strachu z kakofonií se vrhl do sférického shoegazu, krautrocku, minimalismu i droneových prvků. Na malém prostoru rozehrál bohatou džungli zvuků s opakujícími se fragmenty melodií. Dokázal, že umí navodit atmosféru disharmoniemi i nekompromisními nájezdy noiseu po vzoru Bena Frosta.
Apokalyptičnost hudebníka s ptačí maskou neopustila ani letos, když hned v lednu vydal první dlouhohrající desku Homo Relicto. „Člověk odcházející“ si dobře pamatuje silný závěr Divných vánoc a nebojí se svůj odchod započít stejně monumentálně. Úvodní Preminiscence rozehrává napínavý a gradující minimalismus, následně se ale hudební jazyk orientuje především na kytarový základ. Kytara coby nositel ducha stojí za delší zmínku. Jakub Pech alias Kakapo nástroj ovládá a deska se několikrát rozdýchává díky jiskrným a zapamatovatelným motivům. Skladbu Růst z úst poznáte hned po prvním poslechu, V lese se zas opírá o jazzové motivy, Karamelín nabídne poblázněný kontrapunkt. Vše je zahráno čistě, legato citlivě a přesně, šest strun zvoní a deska jimi dýchá a je jedno, jaký zvuk si Pech vybral za stěžejní. Akustický, kvákadlo nebo jiskřivá nálada telecasteru prohnaná přes bůhvíjaké efekty. Ty mají kolikrát špinavý charakter, který dodává soundu šmrnc, a když mluvíme o preciznosti, je potřeba vyzdvihnout i výslednou kvalitu „podomácku“ dělaného masteringu.
Ostatní nástroje nabízejí bez nadsázky všechno možné. Slyšíme rozličné dechy, haldu perkusí, flétny, smyčce či klavír. Zapojí se ambientní plochy i zvuky vody nebo šum lesa. Všechno se pojí dohromady do mystického jazzu. Jazzových motivů a nálad je požehnaně, i když někdy jsou až příliš přímočaré. Chvilku jsou kompozice pestré a bohaté, a najednou jako by už nebylo co objevovat. Nezmění to ani přítomnost hostů, flétnisky Mariany Zilynské nebo literáta Jana Duhajského. (Ten přispěl skvělým textem do vokální hříčky Už asi těžko.)
Celková atmosféra a promyšlenost skladeb zůstala na půl cesty. Zatímco předchozí EP se podařilo díky krátké stopáži zaplnit nápady, Homo Relictus se více roztahuje a tím trpí. Některé písně jsou krásně vybarvené a bohaté (např. hutné Bytosti nebo rozmanitá Sbohem a díky za satori), jenže stopáž je nahnaná i kousky, které možná mohly ještě vyčkat. U takto koncipovaného projektu bych se taky nezlobil za větší katarzi (závěrečný verš: „Starý svět umírá, nový se narodí“ tento účel rozhodně nenaplňuje). Když se začne vybarveným a gradujícím minimalismem a skončí nemastně a neslaně, řeknete si, že nahrávka mohla být klidně až o čtyři skladby kratší.
Homo Relicto nese plno dobrých nápadů, potěší citem pro neotřelou melodii nebo snovými abstraktními texty. Často zasazuje jazzovou náladu do neotřelých poloh a zároveň se od jazzu úplně odvrací. Postrádá ale nějaký opravdu zásadní moment nebo jasnější směr. Podobně jako nebohý Kakapo nedokáže vzlétnout a zazářit ve slunečním svitu. Možná právě v tom je jeho krása, ale i riziko nepřežití.
Kakapo – Homo Relicto (self-released, 2013)
www.kakapo.bandcamp.com
Viktor Hanačík 17.04.2024
Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.
Martin Šinkovský 14.04.2024
I když autoři textu opakovaně tvrdí, jak složitě se jejich práce vysvětluje a obhajuje, skutečností je, že základní pravidla a kompetence jsou jednoduché a logicky vyvoditelné.
Matej Žofčín 09.04.2024
Od konceptu zdanlivo upustil, upustil aj od unikátného frázovania, ostali len spievavé refrény a téma lásky, ktorá je však omnoho plytkejšia ako na debute.
Tereza Bartusková 01.04.2024
Deska vypráví nejen o lásce, ale i o smutku nebo touze po nedosažitelném, vděčnosti, a především o minulosti, nad kterou čas od času lpíme všichni.
Veronika Vagačová 29.03.2024
Dvaja interpreti známi zo svojich vlastných projektov v rámci alternatívnej scény sa nedávno spojili pri albume Decision Paralysis.
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.