Kalamáry Vary: na Tísňovou linku se dovolal Don Quijote

Festival vrcholí, čas bilancovat, co mě letos nejvíc dostalo a co naopak zklamalo. V době psaní tohoto textu ještě čekám na večerní projekci snímku Blackkklansman od Spikea Leeho a trestuhodně jsem propásnul rumunský film Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři, což je podle odevšad se linoucích hlasů letos nejlepší zástupce v hlavní soutěži. I tak mám z čeho vybírat.

Možná je to trochu paradoxní, ale letos jsem se bavil hlavně u filmů, které příliš nevybočují a nepřinášejí nic moc inovativního, přesto jejich tvůrci mistrně ovládají svoje řemeslo a chápou konkrétní žánr. Romain Gavras si ve světě vydobyl renomé pro skvělé hudební klipy nebo reklamy. Do Varů přivezl svůj druhý celovečerní film Svět je tvůj (uvedený v sekci Horizonty), který s nadsázkou popsal jako „Star Wars, akorát bez vesmírných lodí“. Ve výsledku je tahle dvouhodinová, nekorektním humorem nabitá jízda „něco jako francouzská akční komedie“, akorát víc adrenalinová a popravdě mnohem vtipnější. Králem se v ní stává dezinformačními weby zblbnutý gangster v podání Vincenta Cassela, který se tu objevuje v jedné ze svých nejpřekvapivějších rolí.

Dánský režisér Gustav Möller dostal thrillerem Tísňové volání (sekce Jiný pohled) do kolen především diváky – v jejich hlasování mu patří místo v elitní desítce. Není divu, příběh odehrávající se v uzavřeném prostoru kodaňské tísňové linky na začátku sevře a do poslední vteřiny nepustí. Möller výborně pracuje s představivostí publika a rozvíjí úměrné množství zápletek, z nichž každou využívá pro prokreslení a plastičnost hlavní postavy. Ano, nejde o nic originálního, Tísňová linka stylem hodně připomíná třeba film Noční jízda (2013). Jenže všechno, co se v průběhu nabitých 85 minut stane (nebo spíš zazní), má efekt na budoucí rozuzlení, žádná věta nepřijde nazmar. A tenhle storytelling já hodně oceňuji.

Nezklamal mě ani Terry Gilliam. Svůj (jak se po dlouhou dobu zdálo) prokletý projekt o potulném rytíři představil po právních tahanicích na jaře v Cannes, Vary ho hrály v sekci Horizonty. Muž, který zabil Dona Quijota je chaotický film, který zapadá do režisérova portfolia. Působí jako váza, kterou mnohokrát rozbijete, pak ji s láskou poslepujete dohromady, ale voda z ní už nadobro protýká. Jonathan Pryce a Adam Driver jsou ale v hlavních rolích fantastičtí a Gilliam tohle prolínání reality a omamného snu smíchal tak dokonale, že vůbec nemám problém uvěřit některé z postav (nebo členů štábu) zešílení. Bavil jsem se.

Naopak mnohem víc jsem čekal od filmu Scotta Coopera Nepřátelé (Horizonty) – kritikami ceněný meditativní western o tom, jak hrůzy bojů mezi americkými vojáky a Indiány nadobro poznamenaly obě strany. Užíval jsem si pomalé tempo, syrovost a jako pokaždé fantastického Christiana Balea, který by svým charismatem utáhl i tříhodinový film o nehybném šutru. Ale ta nekonečná přehlídka laskavostí, velkorysých gest a milých úsměvů od jednoho tábora ke druhému mě otupila a po čase začala štvát.

Kdyby se uděloval titul „nepochopený umělec“, musel by si ho z letošní přehlídky (a dokonce hlavní soutěžní sekce, kde byl uvedený) odnést režisér Peter Brunner. Jeho drama Do noci je hysterické, sebelítostivé a neodpustitelně spoléhá na divákovu empatii, podobně jako jeho hlavní hrdina Norman. Nepochopitelně rozbitý příběh nedrží nic pohromadě a vyprávění postrádá strukturu i srozumitelnost, přičemž si Brunner pomáhá rádoby filozofickými vsuvkami, které bez většího opodstatnění vkládá svým postavám do úst. Do noci bohužel přesně reprezentuje ono rozbíjení tradic za každou cenu, ovšem bez jejich předchozí dobré znalosti.

S vidinou poslední půlnoční projekce, na které se ponořím do kultovního Predátora, se ale už pomalu těším na svou melancholickou chvilku. Až si dám ve dvě ráno jako loni poslední pivo u řeky pod Thermalem a po davech lidí zbudou zase jenom rozházené odpadky, dojde na to pravé slavnostní zakončení.