Jaroslav Kejzlar | Články / Reporty | 03.07.2019
Při třetí návštěvě karlovarského filmového festivalu se na kolonádě už nepovažuji za úplného zelenáče. Poprvé jsem přestal používat Google, abych vůbec našel Lázně III nebo divadlo Husovka a vyhnul se při tom tlumení zvuku u navigace, která do trapného ticha halasila, že můj cíl je vlevo. Na projekce dorážím víceméně intuitivně a i taková drobnost mi ušetří dost času. Ten pak můžu využít například k prozkoumávání hotelu Thermal, jehož četná zákoutí, nečekané koridory a v nich spousty lidí na malém prostoru působí jako narychlo spíchnutá brutalistní únikovka do ráje DJs, ciderů a veškeré myslitelné osvěžující i úmorně podbízivé pouliční zábavy.
Nebylo proto příhodnější volby než začít letošní filmovou přehlídku debutem ruského režiséra Borise Akopova Býk (soutěž Na východ od Západu) o těžkostech přerodu Ruska ze Sovětského svazu v moderní federativní republiku. Ve snímku odehrávajícím se na konci 90. let, kdy v ošuntělém a předchozím režimem zanedbaném prostředí začíná bujet kapitalismus, se několik mladých lidí pokouší o únik z pekla ovládaného mafií i pouličními gangy a zároveň doufá, že je čeká „lepší budoucnost“, kterou jim vedení země po rozpadu SSSR slibovalo. Akopov sice poskytuje zajímavý náhled ruské nátury a doznívání chaotické éry prezidenta Jelcina, v jejíž kritice jsou cítit trpkost a křivda, nedaří se mu ale přesvědčivě pracovat s ústředními postavami. Jejich počínání často působí jen jako hra na drsňáctví, na romantiku, lhostejnost nebo bezstarostnost a příliš výplně mezi jednotlivými zvraty pak filmu ubírá na tempu, které by mu velmi slušelo.
Vary jsou samozřejmě taky ozvěnou Berlinale a Cannes. Úspěšné filmy z těchto festivalů jsou většinou sázkou na jistotu, a proto těžko ignoruji svou zvědavost a mám chuť je vidět rovnou tady a ne až v české distribuci. Jednou z letošních canneských must see záležitostí je islandsko-dánsko-švédský Bílý bílý den, tady uváděný v nesoutěžní sekci Horizonty. Pečlivě budované drama Hlynura Pálmasona je zážitkem především pro pozorné cinefily. Při vyprávění příběhu osamělého vdovce, který hledá pravdu o své ztracené milované, využívá Pálmason minimalismus maximálním způsobem a vytváří vzájemně se prostupující obrazové a zvukové vrstvy v nenápadných, běžných situacích. Po všech stránkách mistrně zrežírovaný film vyniká taky skvělými výkony Ingvara Sigurðssona a Ídy Mekkín Hlynsdóttir v titulních rolích dědečka a jeho vnučky.
Příjemnou bolest hlavy jsem si odnesl z další projekce v sekci Horizonty, v Berlíně oceněného německého snímku Narušitel systému. Civilní, energický film s originálně znázorněnými běsy v hlavě ústřední protagonistky ponoří diváka do každodenní rutiny při péči o nezvladatelné dítě. Režisérka Nora Fingscheidt neukazuje prstem na viníky, což bývá při zpracování podobných témat běžné, a nevynáší jednoznačné rozsudky nad lidmi, kteří rozhodují o osudu nesvéprávných. Komplexně popisuje těžkosti jejich úkolu a klade otázku, do jaké míry je možné nést za svého bližního odpovědnost. Do prázdna vyznívající snaha vychovatelů i rodinných příslušníků a jejich následná bezradnost jsou v kombinaci s upřímností hlavní hrdinky natolik odzbrojující, že nenechají chladným kdejakého cynika. Velice silný a soustředěně zrežírovaný film.
Přes osvědčené festivalové radosti letos není možné se postsovětským tématům vyhnout a nechat je tiše dřímat ve zdech Thermalu. V hlavní soutěži totiž láká především bulharsko-řecký snímek Otec, který slibuje podívanou prošpikovanou kompoty, džemy a složitě fungující sociální péčí po pádu komunistického režimu. V dokumentární soutěži pak Dálava karlovarského matadora Martina Marečka zachycuje složitou a strastiplnou cestu otce a syna do současného Ruska, jejichž shledání s rodinou brání strach z neznámého a pevná pravoslavná víra. Dělat si legraci z ruského spojení s Karlovými Vary se prostě nevyplácí – člověk nikdy neví, kdy ho dožene.
54. MFF Karlovy Vary
28. 6. - 6. 7. 2019 Karlovy Vary
fb festivalu
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.