Články / Reporty

Kalamáry Vary: Příliš krotký Býk zmizel za Horizontem

Kalamáry Vary: Příliš krotký Býk zmizel za Horizontem

Jaroslav Kejzlar | Články / Reporty | 03.07.2019

Při třetí návštěvě karlovarského filmového festivalu se na kolonádě už nepovažuji za úplného zelenáče. Poprvé jsem přestal používat Google, abych vůbec našel Lázně III nebo divadlo Husovka a vyhnul se při tom tlumení zvuku u navigace, která do trapného ticha halasila, že můj cíl je vlevo. Na projekce dorážím víceméně intuitivně a i taková drobnost mi ušetří dost času. Ten pak můžu využít například k prozkoumávání hotelu Thermal, jehož četná zákoutí, nečekané koridory a v nich spousty lidí na malém prostoru působí jako narychlo spíchnutá brutalistní únikovka do ráje DJs, ciderů a veškeré myslitelné osvěžující i úmorně podbízivé pouliční zábavy.

Nebylo proto příhodnější volby než začít letošní filmovou přehlídku debutem ruského režiséra Borise Akopova Býk (soutěž Na východ od Západu) o těžkostech přerodu Ruska ze Sovětského svazu v moderní federativní republiku. Ve snímku odehrávajícím se na konci 90. let, kdy v ošuntělém a předchozím režimem zanedbaném prostředí začíná bujet kapitalismus, se několik mladých lidí pokouší o únik z pekla ovládaného mafií i pouličními gangy a zároveň doufá, že je čeká „lepší budoucnost“, kterou jim vedení země po rozpadu SSSR slibovalo. Akopov sice poskytuje zajímavý náhled ruské nátury a doznívání chaotické éry prezidenta Jelcina, v jejíž kritice jsou cítit trpkost a křivda, nedaří se mu ale přesvědčivě pracovat s ústředními postavami. Jejich počínání často působí jen jako hra na drsňáctví, na romantiku, lhostejnost nebo bezstarostnost a příliš výplně mezi jednotlivými zvraty pak filmu ubírá na tempu, které by mu velmi slušelo.

Vary jsou samozřejmě taky ozvěnou Berlinale a Cannes. Úspěšné filmy z těchto festivalů jsou většinou sázkou na jistotu, a proto těžko ignoruji svou zvědavost a mám chuť je vidět rovnou tady a ne až v české distribuci. Jednou z letošních canneských must see záležitostí je islandsko-dánsko-švédský Bílý bílý den, tady uváděný v nesoutěžní sekci Horizonty. Pečlivě budované drama Hlynura Pálmasona je zážitkem především pro pozorné cinefily. Při vyprávění příběhu osamělého vdovce, který hledá pravdu o své ztracené milované, využívá Pálmason minimalismus maximálním způsobem a vytváří vzájemně se prostupující obrazové a zvukové vrstvy v nenápadných, běžných situacích. Po všech stránkách mistrně zrežírovaný film vyniká taky skvělými výkony Ingvara Sigurðssona a Ídy Mekkín Hlynsdóttir v titulních rolích dědečka a jeho vnučky.

Příjemnou bolest hlavy jsem si odnesl z další projekce v sekci Horizonty, v Berlíně oceněného německého snímku Narušitel systému. Civilní, energický film s originálně znázorněnými běsy v hlavě ústřední protagonistky ponoří diváka do každodenní rutiny při péči o nezvladatelné dítě. Režisérka Nora Fingscheidt neukazuje prstem na viníky, což bývá při zpracování podobných témat běžné, a nevynáší jednoznačné rozsudky nad lidmi, kteří rozhodují o osudu nesvéprávných. Komplexně popisuje těžkosti jejich úkolu a klade otázku, do jaké míry je možné nést za svého bližního odpovědnost. Do prázdna vyznívající snaha vychovatelů i rodinných příslušníků a jejich následná bezradnost jsou v kombinaci s upřímností hlavní hrdinky natolik odzbrojující, že nenechají chladným kdejakého cynika. Velice silný a soustředěně zrežírovaný film.

Přes osvědčené festivalové radosti letos není možné se postsovětským tématům vyhnout a nechat je tiše dřímat ve zdech Thermalu. V hlavní soutěži totiž láká především bulharsko-řecký snímek Otec, který slibuje podívanou prošpikovanou kompoty, džemy a složitě fungující sociální péčí po pádu komunistického režimu. V dokumentární soutěži pak Dálava karlovarského matadora Martina Marečka zachycuje složitou a strastiplnou cestu otce a syna do současného Ruska, jejichž shledání s rodinou brání strach z neznámého a pevná pravoslavná víra. Dělat si legraci z ruského spojení s Karlovými Vary se prostě nevyplácí – člověk nikdy neví, kdy ho dožene.

Info

54. MFF Karlovy Vary
28. 6. - 6. 7. 2019 Karlovy Vary
fb festivalu

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dvakrát tři na Contempulsu (Trio Catch, Poing)

Jan Starý 03.12.2019

Během celého bloku fascinovalo nejen to, jak precizně jsou hráčky sehrané, ale i souznění, které se dá občas zachytit u jazzových nebo rockových kapel.

Méně světla (Boy Harsher)

Michal Smrčina 02.12.2019

Vidím trika Nitzer Ebb, gotiky z krypt mísící se s klasickým techno výkvětem v černém, vidím chlapce v béžových rolácích...

Oběd u ďáblovy bábinky (Ghost)

Jiří Vladimír Matýsek 02.12.2019

Švédský fenomén Ghost hrál u nás už dvakrát, nikdy to ale nebylo pořádně. S plnohodnotnou show dorazili až nyní, do moderních, chladných prostor O2 Universa.

Chaos, který nikdy nenastal (Amnesia Scanner)

Natálie Zehnalová 02.12.2019

Stojíme kolem dokola nevelkého pódia, sestávajícího ze třech oddělených platforem situovaných tak, aby se na představení dalo dívat i z vrchních pater majestátní budovy Kraftwerku.

Iba plakať v tmavých kútoch (The Paper Kites)

Jonáš Sudakov 27.11.2019

Pri akustických častiach nabádal barmanov, aby robili tie najtichšie drinky v ich živote a fanúšikov zas povzbudzoval, aby sa pripojili k spevu, iba keď poznajú slová...

Contempuls 2019: Formy pro emoce (Ascolta, Satoko Inoue)

Jan Starý 26.11.2019

Kombinování médií je velkým tématem dneška, jen výjimečně je ovšem takto dotažené, smysluplné a působivé.

Nedělní chvilka s Kadebostany

Adéla Poláková 26.11.2019

Zpěvačka Kristina Jakovleva se upřeně dívá do dálky a přísný výraz skupiny podtrhuje podsaditý pozounista Ross Butcher svými výraznými sóly.

Zralá romantika Marka Lanegana

Akana 22.11.2019

Kapela zvolnila s táhlou Bleeding Muddy Water, která připomněla, jak lehce se v Laneganově tvorbě prolíná postpunkový odkaz s temně bluesovou romantikou amerických dálav.

Tell me it’s love, tell me it’s real (Cigarettes After Sex)

Dominik Polívka 22.11.2019

„Vždycky sem si myslel, že to zpívá ženská,“ baví se ve frontě před klubem Roxy mladý pár, jeden z mnoha toho večera.

Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Adéla Poláková 21.11.2019

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.