Jaroslav Kejzlar | Články / Reporty | 07.07.2019
Ocenění jsou rozdána, kinosály se vylidnily a po desetidenním maratonu zbyla před branami potemnělého Thermalu už zase jenom spoušť odpadků. Konec festivalu je vždy poněkud hořko-sladký. V rámci ohlédnutí za jeho 54. ročníkem je teď příležitost zaměřit se na film, který ze západu Čech odjíždí s Křišťálovým glóbem pro celkového vítěze.
Marek Eben při závěrečném vyhlašování nejprve zavtipkoval o osmaosmdesátileté Jiřině Bohdalové a jejím nočním tanci v proslulém Becher baru. Pak opakovaně zval na podium porotu dokumentární soutěže, která v rozpacích stála už dobrou minutu za ním, a nakonec z jeho úst vzešla ta nejpodstatnější, pro mnoho diváků překvapivá zpráva, a to že nejlepším filmem se stalo drama Otec.
Ve snímku bulharské režisérské dvojice Kristina Grozeva a Petar Valčanov přijíždí Pavel na pohřeb své matky, kde se shledává se svým otcem Vasilem, jehož smrt velmi zasáhla. Oba protagonisté jsou naprosto rozdílní a nechtějí se jeden druhému přizpůsobovat. V jejich hádkách se postupně odrážejí nejen hořkosti rodinných vztahů, ale i složitá minulost dříve komunistického Bulharska. Pavel se kvůli otcově sebedestruktivitě, při níž se melodramaticky snaží vyrovnat se smrtí ženy, vydává za hranice vlastní trpělivosti. Film sám o sobě melodramatický není, je spíš komorním hledáním cesty k překonání komunikační bariéry uvnitř rodiny.
Otcovo ocenění je vlastně smysluplným vyústěním letošní přehlídky, na níž se objevilo velké množství mezigeneračních témat a filmů o těžkostech vztahů mezi rodiči a dětmi. O nesnázích rodičovství pojednává i další oceněný snímek, německá Lara, zaměřuje se na ně další zástupce Hlavní soutěže, slovensko-české drama Budiž světlo, ale taky snímek Caseyho Afflecka Světlo mého života, dokument Martina Marečka Dálava nebo úspěšný animovaný film Darii Kashcheevy Dcera.
Otec přitom po dobu festivalu neměl zrovna velké ohlasy a na novinářské projekci ani nezaplnil sál, přičemž věkový průměr osazenstva byl daleko přes šedesát let. Jde zkrátka o poctivě udělaný evropský film, který bez atraktivního prostředí a výraznějšího působení na divákovy city těžko zaboduje v konkurenci jiných taháků, teď se ale třeba spolu s jihokorejskou senzací, canneským vítězem Parazit pravděpodobně podívá do české distribuce. Bez Křišťálového glóbu by na to nejspíš neměl nárok.
54. MFF Karlovy Vary
28. 6. - 6. 7. 2019 Karlovy Vary
fb festivalu
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.