Jaroslav Kejzlar | Články / Reporty | 07.07.2019
Ocenění jsou rozdána, kinosály se vylidnily a po desetidenním maratonu zbyla před branami potemnělého Thermalu už zase jenom spoušť odpadků. Konec festivalu je vždy poněkud hořko-sladký. V rámci ohlédnutí za jeho 54. ročníkem je teď příležitost zaměřit se na film, který ze západu Čech odjíždí s Křišťálovým glóbem pro celkového vítěze.
Marek Eben při závěrečném vyhlašování nejprve zavtipkoval o osmaosmdesátileté Jiřině Bohdalové a jejím nočním tanci v proslulém Becher baru. Pak opakovaně zval na podium porotu dokumentární soutěže, která v rozpacích stála už dobrou minutu za ním, a nakonec z jeho úst vzešla ta nejpodstatnější, pro mnoho diváků překvapivá zpráva, a to že nejlepším filmem se stalo drama Otec.
Ve snímku bulharské režisérské dvojice Kristina Grozeva a Petar Valčanov přijíždí Pavel na pohřeb své matky, kde se shledává se svým otcem Vasilem, jehož smrt velmi zasáhla. Oba protagonisté jsou naprosto rozdílní a nechtějí se jeden druhému přizpůsobovat. V jejich hádkách se postupně odrážejí nejen hořkosti rodinných vztahů, ale i složitá minulost dříve komunistického Bulharska. Pavel se kvůli otcově sebedestruktivitě, při níž se melodramaticky snaží vyrovnat se smrtí ženy, vydává za hranice vlastní trpělivosti. Film sám o sobě melodramatický není, je spíš komorním hledáním cesty k překonání komunikační bariéry uvnitř rodiny.
Otcovo ocenění je vlastně smysluplným vyústěním letošní přehlídky, na níž se objevilo velké množství mezigeneračních témat a filmů o těžkostech vztahů mezi rodiči a dětmi. O nesnázích rodičovství pojednává i další oceněný snímek, německá Lara, zaměřuje se na ně další zástupce Hlavní soutěže, slovensko-české drama Budiž světlo, ale taky snímek Caseyho Afflecka Světlo mého života, dokument Martina Marečka Dálava nebo úspěšný animovaný film Darii Kashcheevy Dcera.
Otec přitom po dobu festivalu neměl zrovna velké ohlasy a na novinářské projekci ani nezaplnil sál, přičemž věkový průměr osazenstva byl daleko přes šedesát let. Jde zkrátka o poctivě udělaný evropský film, který bez atraktivního prostředí a výraznějšího působení na divákovy city těžko zaboduje v konkurenci jiných taháků, teď se ale třeba spolu s jihokorejskou senzací, canneským vítězem Parazit pravděpodobně podívá do české distribuce. Bez Křišťálového glóbu by na to nejspíš neměl nárok.
54. MFF Karlovy Vary
28. 6. - 6. 7. 2019 Karlovy Vary
fb festivalu
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.