Michal Pařízek | Články / Sloupky/Blogy | 04.07.2016
Obvykle rušná třída T. G. Masaryka patřila hodinu po půlnoci pouze několika ztraceným duším. Liduprázdno, klid a ticho, neblaze proslulý první festivalový víkend skončil, osamocené pracovní pondělí se na nočním programu podepsalo. Projekce amerického snímku Bestie bez vlasti, jednoho z avizovaných hitů festivalu, nebyla kupodivu ani zdaleka vyprodaná. Cary Fukunaga vede diváky znovu doprostřed plochého kruhu, tentokrát do nepřehledné občanské války v Nigérii. Na ponuré existenciální hlášky tentokrát nedošlo, reálné případy bývají obyčejně daleko temnější. Netřeba dobarvovat.
Kniha nigerijského doktora a sociologa Uzodinmy Iwealy vyšla již v roce 2005, příběh z prostředí dětských vojáků bojujících v jedné z mnoha afrických občanských válek Caryho Fukunagu fascinoval. Na filmu pracoval déle než sedm let a kromě režie a kamery je podepsán také pod scénářem. Možná právě v něm tkví jediné slabší místo fantasticky natočeného snímku. Příběh chlapce jménem Agu, jehož osud strhne vír válečného konfliktu, je krutý a bezútěšný, s několika brutálními scénami, ale přece jen působí poněkud učesaně. Jakoby se režisér na poslední chvíli zalekl síly reality, finále samotné je pak snad až spielbergovské. Se vším dobrým i špatným, co si pod tímto „termínem“ dokážete představit.
Ovšem vizuálně jde o jeden z nejpůsobivějších snímků posledních let, Fukunaga svoje oko ukázal kromě podobně zásadní první série Temného případu také na skvělém debutu Sin Nombre, který byl představen v programu karlovarské přehlídky v roce 2009. Nádherné obrazy ovšem nejsou pouze efektní, vytváří dokonale propracovanou atmosféru a v podstatě jsou součástí pointy snímku. Zásadní kontrast nevinnosti a přirozenosti velkolepé přírody s krutou realitou v rukou člověka. Naléhavosti snímku pomáhá také Fukunagův vytříbený smysl pro detail, někdy snad až příliš doslovný, ale vždy důsledně pracující pro celek.
Bestie bez vlasti je úžasným filmovým zážitkem, který rozhodně patří na velké plátno. Vtipným paradoxem budiž fakt, že ho do kinosálů uvádí Netflix, americký distributor streamovaných médií, mnoha filmaři pasovaný do role strašáka, který klasický film jednou zahubí. Stejnojmenná knižní předloha, a tedy i film samotný, si vypůjčili název z alba nigerijské legendy Fela Kutiho, a když jsme u hudby, tak Dan Romero (pamatujete na Beasts of the Southern Wild?) působivost fantastických obrazů dokonale podtrhuje. Rovnou do černého.
Během necelých 36 hodin hned tři italské epizody – tragédie národního týmu, rozjíveně devadesátkovská sociální sonda Nezlob od režiséra Claudia Caligariho a lyrická filmová báseň Krásná a ztracená. Každá poloha má něco do sebe, živelnost a vášeň nezapřel Vittorio a Cesare z římského předměstí ani nešťastník Zaza. Taky vždycky u italského filmu dostanete chuť na červené víno? Ale dost, Chianti nechme stranou, dnes totiž ještě bude pokračovat včerejší francouzská nakládačka. Do Varů právě dorazil Jean Reno.
51. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
1. - 9. 7. 2016, Karlovy Vary
www.kviff.com
Michal Pařízek 19.04.2024
Tohle je Šejkr Sharpe edition, ne snad tedy úplně komplet, ale vlastně nakonec ano. V pořadu zazní hned několik ukázek z programu plus jedna motivační na závěr směřuje taky na…
Michal Pařízek 05.04.2024
O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…
Zuzana Valešová 30.03.2024
Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.
Michal Pařízek 22.03.2024
„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.
Ondra Helar 19.03.2024
Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.
Michal Pařízek 08.03.2024
Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.
Michal Pařízek 23.02.2024
„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.
Andraž Kajzer 13.02.2024
Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.
Michal Pařízek 09.02.2024
Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...
Michal Pařízek 26.01.2024
„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.