Články / Reporty

Kayo Dot na onom světě

Kayo Dot na onom světě

keša | Články / Reporty | 21.04.2015

Vila na pražské štvanici, parádní flek, vyprodáno všech 123 lístků. První Nod Nod, sázka na jistotu, tolikrát slyšeno, a přesto neomrzí. Nášup jako nikdy. Křišťálově čistý zvuk, Veronika řve o něco víc než obvykle, mrazení i pod černou mikinou. Nejlepší koncert Nod Nod!

Blackové divadélko zvané Botanist, které si s sebou Kayo Dot vozí, jen potvrzuje Driverův zvrácený pohled na hudební estetiku. Pět chlápků v kápích s čelovkama, místo kytar dva dulcimery, do kterých mlátí železnýma klíčema, zpěvák pumpující harmonium, dvanáctistrunná basokytara a bubeník, ten s obyčejnou soupravou. Až se oči nasytí, efekt upadá. Nepřesvědčivý řev omrzí, ničím zajímavé výkony zbývajících muzikantů nezaujmou. Zpívající ptáčci mezi jednotlivými skladbami jsou spíš k pousmání. Postrádám atmosféru těžkou jako hlína, bio black.

?Alos, to je one woman šamanšou. Dredy po zem, zmalovaná půlka obličeje evokuje zranění z nedávné autonehody. K tomu jí napomáhej zkreslená kytara, místo trsátka kus plastu, mikrofon nalepený na hlasivkách a hromada cingrlátek. Vila se mění v teepee, hrdelní zpěv a noise jdou dohromady. Rozhodně zajímavá poDIVAná, ale doma si to nepustím.

Driver a spol. odstartují pěkně zostra And He Built Him a Boat, pak Zlida Caosgi z předposledního alba Hubardo. Nářez, Toby umí pěkně zablackovat, takový úvod jsem fakt nečekal, dívám se kolem, co na to ostatní. Osmdesátky se odrazí v The Mortality of Doves z poslední desky Coffins on Io a zůstávají na místě téměř do konce setu. Kytarista a bubeník na jedné polovině pódia nasazují oldskul brýle, druhá půlka v čele se zpívajícím basákem Tobym Driverem a občasným saxofonistou zůstává navážno. Na kompostu Kayo Dot hnije nejhorší hudební dekáda dvacátého století. Tu a tam vyleze zvuk King Crimson, na povrch se dere basa Simona Gallupa z The Cure, zazní i prvoplánový cajdák jak od Michaela Boltona. Dané vlivy nejsou vyloženě citovány, zůstává prostor pro vlastní interpretaci a dotažení nahozených nálad jako v povídkách Raye Bradburyho. Jde tu o vážný příběh, nebo nám to kapela servíruje s nadsázkou? Permanentní nejistota. Před koncem ještě jedna vzpomínka na Hubardo v Passing the River. Definitivně se zavírá až písní Spirit Photography, kterou mohli klidně napsat Bohren & der Club of Gore, kdyby měli bpm nastavené o polovinu rychleji.

Kayo Dot nejsou kapelou na první dobrou, ani na druhou a třetí… Ale pokud na jejich hru přistoupíte, odměnou je pozvání do komplikovaného světa, ve kterém se budete cítit v nejistotě. A v ní to všechno dřímá. Nedokážu posoudit, zda má tato kapela tak geniální koncept, nebo jsem si ho jen domyslel. Mám je totiž nejraději na (onom) světě.

Info

Kayo Dot (us) + Botanist (us) + ?Alos (it) + Nod Nod
16. 4. 2015 Vila Štvanice, Praha
foto © Zdeněk Němec

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.