Kdo je tady šéf? – Za Grantem Hartem (1961–2017)

Nemám rád nekrology. Kdo má. (Snad kromě těch lidí, který tyhle typy textů živí, všichni víme, o kom je řeč.) To je jeden z důvodů, proč na ně ve Full Moon příliš často, respektive vůbec, nenarážíte. Zpráva z dnešního rána o úmrtí někdejšího bubeníka Hüsker Dü Granta Harta zasáhla se zcela nečekanou silou, výjimky jsou třeba.

Koncert Granta Harta před sedmi lety na Sedmičce neviděl skoro nikdo. Těžko říct, co jsme tehdy udělali špatně, bylo jasné, že člen z Hüsker Dü jednak musí hrát na Sedmičce (kde taky jinde) a pak že na něj prostě MUSÍ přijít úplně všichni, kdo se na kopci během posledních dvaceti let otočili. Nepřišli. Dvaadvacet platících byl nově nastavený a dlouhá leta platící smutný rekord Scrape Soundu. Nechápali jsme to, ale po koncertě nám to bylo úplně jedno. Pamatuji si, jak byl Todd z Unkilled Worker Machine, kteří tehdy Hartovi předskakovali (myslím, že to byl jeden z jejich prvních koncertů vůbec), před vystoupením nervózní. Nakonec odehráli skvělý set, Grant jim vřele poděkoval a potěšeně se podepisoval na alba Hüsker Dü, která si Todd s sebou přinesl. Grant hrál v Berlíně den před Prahou pro pět set lidí, tady sotva pro třicet. Ale každý z nich si ten devadesátiminutový koncert bude pamatovat napořád. Hrálo se dlouho přes desátou, postarší hipík s akustikou čaroval. Bývalý bubeník, chápete?

Grant Hart byl jeden z nejmilejších muzikantů, se kterými Scrape Sound přišel do styku. Přijel vlakem s kytarou a malým kufrem, téměř neustále kouřil a od první chvíle sypal jednu historku za druhou. Mluvil v podstatě nepřetržitě. Vyprávěl o Hüsker Dü, vzpomínal na první koncert v Praze (s kapelou Nova Mob), povídal o svém domě a kočkách a z rukávu tahal spoustu zaručeně pravdivých drbů, třeba na Dava Grohla, který se ten večer asi moc nevyspal. Pábitel jako vystřižený. Když jsme jeli ze Sedmičky autem na Vinohrady k jeho hotelu, tak před Jiráskovým mostem najednou říká, „Hele, tady teď bude někde ten kostel, kde se schovávali ty parašutisti, co zabili Heydricha, že jo?“ Došla nám řeč a Vašek málem naboural. U chrámu Cyrila a Metoděje jsme museli zastavit, Grant si ho bedlivě prohlížel, zkoumal pamětní plaketu a dlouho mlčel. Pak z něj vypadlo, že jeho otec, se kterým si podle všeho moc neseděl, bojoval ve Druhé světové válce v Evropě s americkou armádou, a právě příběh o atentátu na Heydricha mu vyprávěl. V kontextu Američanů, kteří Prahu považují za nejhezčí město v Jugoslávii, to byl téměř neuvěřitelný zážitek. Zbytek cesty k hotelu se spíše mlčelo, tedy až Grantovu hlášku, že si sám zaplatí hotel. Což jsme dlouho důsledně odmítali, aby se posléze ze zadního sedala ozvalo: „Hele, kluci, jako dobrý a děkuju moc, ale kdo je tady šéf, sakra?“

Před dvěma lety se začalo, nejdříve opatrně a pak už s téměř jistotou, mluvit o reunionu Hüsker Dü, moc dobře, že k němu nikdy nedošlo. Nedávno byla oznámena kompilace nevydaných nahrávek z prvních let skupiny, trojalbum Savage Young Dü vychází sice až v listopadu, ale od minulého týdne je jeho kompletní stream online. A zní fantasticky. Podruhé a naposledy jsem se s Grantem potkal před pár lety v Berlíně, hrál tehdy v klubu Heimathafen Neukölln, spolu s Dodos, a kdo ví proč společně s místním orchestrem. Bylo to turné k jeho (dnes už definitivně) poslednímu a vynikajícímu albu The Argument, koncert se úplně nepovedl. Spojení rozevlátého písničkáře s poněkud komisním zvukem orchestru příliš nefungovalo. Šel jsem Granta krátce pozdravit, ale ukázalo se, že to nemá smysl. Pouze jsem zpovzdálí pozoroval, jak v zástupu fanoušků hlasitě rozkládá a máchá rukama a koulí očima, naprosto ve svém živlu. Takhle ho uvidím napořád. Jako šéfa.

Striktně osobní top 5:

Hüsker Dü – Don't Want to Know If You Are Lonely

Hüsker Dü – The Girl Who Lives on Heaven Hill

Grant Hart - You're the Reflection of the Moon On the Water¨

Grant Hart – Morningstar

Nova Mob – Shoot Your Way to Freedom