Kdo mi ukradl moje noty? (Ostravské dny 2021)

V Ostravě se od čtvrtka koná již jedenáctý ročník bienále hudby dneška, který si za svou dvacetiletou existenci vydobyl renomé prestižního a celosvětově uznávaného festivalu nabízejícího celou škálu hudebních zážitků. Od premiér mladých i zavedených autorů přes avantgardu, industriál, elektroniku, experimentální tvorbu, vystoupení špičkových sólistů i orchestrů po site specific performance a happeningy.

Festival vznikl z iniciativy energií neustále sršícího českého hudebního skladatele, dirigenta a flétnisty žijícího v New Yorku Petra Kotíka, který je jeho uměleckým ředitelem. Letos se odehrává během deseti dnů, jako obvykle jak na veřejně přístupných místech (Masarykovo náměstí, nábřeží řeky Ostravice), tak v několika kulturních centrech Ostravy (Divadlo Jiřího Myrona, Galerie výtvarného umění, Trojhalí Karolina ad.). Právě bezprecedentní prostorové možnosti k nacvičení a provedení soudobých děl uvádí Kotík jako jeden z hlavních důvodů, proč se festival koná právě ve slezské metropoli.

Na festival jsem vplula formou extrémního, ale nadmíru inspirativního pásma Dlouhá noc: 18 hodin - 1080 minut. Osmnáctihodinový maraton odstartoval na Masarykově náměstí kusem Alvina Currana Era Ora (On Wheels), hudbou pro dva klavíry, bicí v podání Bumbumband a Hornické kapely Stonava. Už zde bylo jasné, že se festival nebojí experimentů. Po celém náměstí se pohybovali žlutě odění bubeníci a do toho se plynule přemísťovali archaicky uniformovaní členové hornické kapely v kloboucích s bílými pery a uprostřed všeho za pomoci asistentů rotovaly dva klavíry, za kterými seděl sám skladatel Curran a další špička klavírní interpretace Dan Vandewalle. V prostoru zalitém odpoledním sluncem se odzbrojujícím způsobem mísily tóny skladby s dětskými výkřiky, zvuky provozu restaurací a zurčením fontán. Neskutečný zážitek a jedinečné využití veřejného prostoru v praxi.

Těch bylo během Dlouhé noci, zvlášť pro amatéra seznamujícího se se soudobou hudbou, tolik, že jejich výčet nedává smysl. Zmíním Trio pro housle, lesní roh a klavír maďarsko-rakouského skladatele Györgyho Ligetiho epochálně interpretované Ostravskou bandou. Mysteriózně zapůsobilo i představení Tanec/Hudba/Světla, kde se pět zkušených umělců (dva tanečníci a tři hudebníci) snažilo v divadelním sále Jiřího Myrona skrze imrovizaci nalézt společný jazyk a unikátní formu umělecké komunikace. Výjimečnému vyznění přispěl minimalistický a zároveň důmyslný světelný design Olafa Reutera. Ten vytvářel iluzi neustále se proměňujícího sálu.

Vrcholem pak byl ranní závěrečný kus maratonu, skladba Mortona Feldmana Why Patterns?, která během svého půlhodinového trvání nesměřuje k žádnému vrcholu, zato dokonale pracuje s dozvukem tónů a „opakováním” vzorců. Otevřenost formy skvěle korespondovala s následným brunchem, kde se hudbou opilí a mnohahodinovým poslechem znavení i excitovaní posluchači mohli občerstvit přímo po boku interpretů a skladatelů.

Celým festivalem vůkol vládla kultivovaná a zároveň uvolněná a inspirující atmosféra. Nic z toho nepůsobilo snobsky, natož pozérsky, vedle sebe se tu hudbou opájeli lidé několika generací, konzervativně odění posluchači se mísili s novou umělecky činnou generací, i prachsprostými nadšenci v ošuntělých tričkách. Nápomocné byly dovysvětlující anotace rozdávané spolu s denními programy, díky kterým jste mohli snáze „pochopit” kontext jednotlivých skladeb a děl.

Simultánně tu samou noc v Divadle „12“ probíhal dvakrát opakovaný tříhodinový blok věnovaný šedesáti letům existence hnutí Fluxus. V rámci něj se odehrála řada „extrémních” situací. Že se bude stříhat oděv na dívce až do naha, by jeden snad očekával, ale že si bude polonahý zakladatel festivalu Petr Kotík v rámci performance zapichovat jehly do těla?

Po desítkách skladeb jsem toho jako neškolený začátečník z následujícího sobotního minimaratonu elektronické hudby odehrávajícího se v ostravském Domě umění moc nezvládla. Nepřekvapivě působivá byla cinkrlátková hudební instalace The Vap Noise hudebního improvizátora a výtvarníka Petra Válka plná tikotu a otáček miniaturních DIY kinetických strojků. Vrcholně nepochopitelný, o to víc fascinující pak byla modro-růžově nasvícený trojset bratislavských digitálních čtvrttónových klavírů, o jejichž existenci jsem dosud neměla ani potuchu.

Jediný český světově proslulý skutečně inspirativní hudební podnik? Díky němu jsem v sobě znovu zažehla skomírající víru v nové a nevyčerpatelné možnosti hudby.