Články / Reporty

Kdosi mi říkal… (Priessnitz v Olomouci)

Kdosi mi říkal… (Priessnitz v Olomouci)

Shaqualyck | Články / Reporty | 05.12.2016

…že legendární jesenická sestava jede šňůru k nové desce. Možná naposled.

Beztíže vyšlo teprve v říjnu, ale lidi už samozřejmě znají všechny texty nazpaměť. Pamětníci, fanoušci i zvídavá omladina zmámená módní vlnou temné sudetské poetiky. Zájem slyšet nové songy naživo byl natolik eminentní, že oblíbený Jazz Tibet hlásil dlouho dopředu vyprodáno a kapela musela o den později přidat druhý koncert. Kultovní formace soustředěná okolo autorské dvojice Jaroslav Švejdík/Petr Kružík se v Olomouci neobjevila poprvé, jenže efekt prvního alba po deseti letech se vyjevil coby magnet, jehož přitažlivé síle zkrátka nešlo vzdorovat, tím spíš, má-li jít skutečně o nahrávku poslední, rozlučkovou.

Fronta venku, fronta uvnitř, na šatnu, na pivo, na vzduch. Za oknem mráz, uvnitř sauna, prodrat se dopředu dá zabrat. Start v duchu nepsané tradice krátce před půl devátou, avšak s netradičním předvojem, o který se postaral dokumentarista Bohdan Bláhovec v roli jednočlenné „předkapely bez kapely“. Jeho svérázně veršovaná slam poetry trefovala tu Babiše a EET, tu obamovské „Yes We Can!“ Proč právě on a proč právě takto? Tuto hlavolamku zkorprnělému publiku nikdo neosvětlil, nicméně s přibývajícími vteřinami se dostavilo kýžené uvolnění a první potlesk. Pak už pódium patřilo jen a jen precizně sehrané šestici.

fotogalerie z koncertu zde

„Na kraji města jsou staré továrny, hladové hangáry, slepé baráky. Tam nic nehledej, na nikoho nečekej…“ ryčná hitovka coby jistota na začátek. S vervou otevírá čerstvé album, pádně si poradila i s úvodem sobotního koncertu. Obecenstvo reagovalo jak na objednávku a s první sérií hbitých akordů se dalo do pohybu. Atmosféru vzápětí umocnily zvonivé riffy singlu Mrzáci. Samozřejmě došlo i na starší kousky (Nacht und Nebel, Tanečnice, Nebolí), rozervaná syrovost prvotiny Freiwaldau ale zůstala v nenávratnu. Priessnitz už jsou jinde, jejich tvorba dávno neodráží jen nepoddajnou krásu drsné krajiny s pohnutou historií, ale i zkušenost a přirozený vývoj životem lehce obroušených básníků, kteří si nepotřebují nic dokazovat. Vidí stejné věci, ale koukají na ně jinak. Dozráli. A protože dosud vědí, jak psát působivé melodie s nenapodobitelně osobitými texty, dokáže jejich hudba pořád chytit za srdce i za pačesy. Hlas, co u nás nemá srovnání, trubka, která se vloží do hry pokaždé v ten nejsprávnější moment.

Setlist pánové logicky vystavěli okolo aktuálního alba, na něž se mohou bez obav spolehnout. Tam na poli, Blikající dům, Až se probudíš – pokaždé v duchu všeobjímající melancholie, která umí hladit i fackovat. Projekce příjemné, leč zbytečné, žádný z refrénů podobnou berličku nepotřeboval, tím méně frivolní verše živelného fláku Žena, jenž strhl nabitý sál ke sborovému doprovodu. Ideální příprava na klasiku Dotkni se mě, která následovala. Zkušené uši rozeznaly oblíbenou baladu po pár tónech a dojatý Švejdík mohl bez výčitek zběhnout ke skelnici, neb za něj lidé celou tu nádheru odzpívali bez nejmenšího zaškobrtnutí. Sako putovalo na věšák a nesmělý prototyp antifrontmana s tabletem se konečně uvolnil a rozpovídal. Pokroucená pravačka vystřelující k nebi, nepřítomný pohled, soustředění. Jesenický Ian Curtis na sedativech. Z tklivé pohodovky Děláže se záhy vyklubal jeden z vrcholů večera, který se příjemně protáhl. Vedro dosáhlo tropických hodnot, přídavky sledují desítky dojatých obličejů z chodby chladného předsálí. Rozzářené tváře lesknoucí se potem a slzami stěští. „Ještě můžete?“ ozvalo se už poněkolikáté z pódia. Odpověď byla nasnadě. Kdykoliv.

Info

Priessnitz
03.12.2016, Jazz Tibet Club, Olomouc

foto (c) žakelýna

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.

Magické harmonie (Hackedepicciotto)

Jakub Koumar 17.02.2020

Uspořádat dobrý koncert je tak trochu alchymie, při níž se vždy musíte na něco spolehnout. Na co se spolehnul tenhle večer v Kaštanu?

Pomalý rozjezd, silný závěr – The Legendary Pink Dots

Vojtěch Podjukl 16.02.2020

V úvodu setu kazil dojem příliš hlasitý beat, basů mohlo být taky méně. Rozpačitě působily i prostoje mezi písněmi. Co bylo pak?

Žánrový cross mejdan s Indies Scope

Adéla Poláková 16.02.2020

Očekávaně dobře obstojí i DVA, které lze taky vidět po delší odmlce. Jejich světový hravý pop dokreslují animace Markéty Lisé... Oslava v Sonu byla opulentní.

Kytarovky vládnou všem aneb New Czech Indie Night

Maria Pyatkina 16.02.2020

„Grime vládne všem,“ tvrdíme v aktuálním Full Moonu, což možná platí pro Velkou Británii, ale v Česku vládnou kytarovky.

Všichni jednou umřeme (Hrubá hudba)

Adéla Poláková 13.02.2020

Beznadějně vyprodaný Kabinet Múz se pomalu plní. Zastoupeny jsou všechny věkové kategorie a ti starší si suverénně berou židle do předních řad.