Články / Reporty

Kdosi mi říkal… (Priessnitz v Olomouci)

Kdosi mi říkal… (Priessnitz v Olomouci)

Shaqualyck | Články / Reporty | 05.12.2016

…že legendární jesenická sestava jede šňůru k nové desce. Možná naposled.

Beztíže vyšlo teprve v říjnu, ale lidi už samozřejmě znají všechny texty nazpaměť. Pamětníci, fanoušci i zvídavá omladina zmámená módní vlnou temné sudetské poetiky. Zájem slyšet nové songy naživo byl natolik eminentní, že oblíbený Jazz Tibet hlásil dlouho dopředu vyprodáno a kapela musela o den později přidat druhý koncert. Kultovní formace soustředěná okolo autorské dvojice Jaroslav Švejdík/Petr Kružík se v Olomouci neobjevila poprvé, jenže efekt prvního alba po deseti letech se vyjevil coby magnet, jehož přitažlivé síle zkrátka nešlo vzdorovat, tím spíš, má-li jít skutečně o nahrávku poslední, rozlučkovou.

Fronta venku, fronta uvnitř, na šatnu, na pivo, na vzduch. Za oknem mráz, uvnitř sauna, prodrat se dopředu dá zabrat. Start v duchu nepsané tradice krátce před půl devátou, avšak s netradičním předvojem, o který se postaral dokumentarista Bohdan Bláhovec v roli jednočlenné „předkapely bez kapely“. Jeho svérázně veršovaná slam poetry trefovala tu Babiše a EET, tu obamovské „Yes We Can!“ Proč právě on a proč právě takto? Tuto hlavolamku zkorprnělému publiku nikdo neosvětlil, nicméně s přibývajícími vteřinami se dostavilo kýžené uvolnění a první potlesk. Pak už pódium patřilo jen a jen precizně sehrané šestici.

fotogalerie z koncertu zde

„Na kraji města jsou staré továrny, hladové hangáry, slepé baráky. Tam nic nehledej, na nikoho nečekej…“ ryčná hitovka coby jistota na začátek. S vervou otevírá čerstvé album, pádně si poradila i s úvodem sobotního koncertu. Obecenstvo reagovalo jak na objednávku a s první sérií hbitých akordů se dalo do pohybu. Atmosféru vzápětí umocnily zvonivé riffy singlu Mrzáci. Samozřejmě došlo i na starší kousky (Nacht und Nebel, Tanečnice, Nebolí), rozervaná syrovost prvotiny Freiwaldau ale zůstala v nenávratnu. Priessnitz už jsou jinde, jejich tvorba dávno neodráží jen nepoddajnou krásu drsné krajiny s pohnutou historií, ale i zkušenost a přirozený vývoj životem lehce obroušených básníků, kteří si nepotřebují nic dokazovat. Vidí stejné věci, ale koukají na ně jinak. Dozráli. A protože dosud vědí, jak psát působivé melodie s nenapodobitelně osobitými texty, dokáže jejich hudba pořád chytit za srdce i za pačesy. Hlas, co u nás nemá srovnání, trubka, která se vloží do hry pokaždé v ten nejsprávnější moment.

Setlist pánové logicky vystavěli okolo aktuálního alba, na něž se mohou bez obav spolehnout. Tam na poli, Blikající dům, Až se probudíš – pokaždé v duchu všeobjímající melancholie, která umí hladit i fackovat. Projekce příjemné, leč zbytečné, žádný z refrénů podobnou berličku nepotřeboval, tím méně frivolní verše živelného fláku Žena, jenž strhl nabitý sál ke sborovému doprovodu. Ideální příprava na klasiku Dotkni se mě, která následovala. Zkušené uši rozeznaly oblíbenou baladu po pár tónech a dojatý Švejdík mohl bez výčitek zběhnout ke skelnici, neb za něj lidé celou tu nádheru odzpívali bez nejmenšího zaškobrtnutí. Sako putovalo na věšák a nesmělý prototyp antifrontmana s tabletem se konečně uvolnil a rozpovídal. Pokroucená pravačka vystřelující k nebi, nepřítomný pohled, soustředění. Jesenický Ian Curtis na sedativech. Z tklivé pohodovky Děláže se záhy vyklubal jeden z vrcholů večera, který se příjemně protáhl. Vedro dosáhlo tropických hodnot, přídavky sledují desítky dojatých obličejů z chodby chladného předsálí. Rozzářené tváře lesknoucí se potem a slzami stěští. „Ještě můžete?“ ozvalo se už poněkolikáté z pódia. Odpověď byla nasnadě. Kdykoliv.

Info

Priessnitz
03.12.2016, Jazz Tibet Club, Olomouc

foto (c) žakelýna

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Blues Alive: Neobyčejní a obyčejní

Jiří Vladimír Matýsek 16.11.2019

Blues is life, blues is alive (and well). A taky může nabývat spousty podob.

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...

Hádanky z Utrechtu #3: Chicago rulez!

Michal Pařízek 10.11.2019

Hudebně někde mezi free jazzem, gospelem a zuřivým art punkem, nasazením i napětím nepříliš daleko od Algiers například? Silná slova ze silného místa.

Poslouchat až do rána (Becca Stevens)

Karolina Veselá 10.11.2019

Největší obdiv ale putoval k hlavní hvězdě večera. Mezi Beccou Stevens z nahrávek a tou, co stála na pódiu, nebyl jediný slyšitelný rozdíl.

Hádanky z Utrechtu #2: O hvězdách a světle

Michal Pařízek 09.11.2019

Zajímalo by mě, zda v té době už věděla, že o pár hodin později ve vloženém a do poslední chvíle utajeném slotu vystoupí taková hvězda jako Björk.

Dřevo a témbr: Michael Gordon na Strunách podzimu

Jan Starý 08.11.2019

Na festivalu Struny podzimu se každoročně najde i pár událostí, které jdou nad rámec preciznosti a dobrého vkusu k něčemu skutečně zásadnímu...

Hádanky z Utrechtu I.: Las reinas

Michal Pařízek 08.11.2019

La Bruja del Texcoco může zavánět queer burleskou, ale takové je Mexiko – trocha šuntu a šarlatánství protřepaná s kouzelnou nadsázkou. Mexiko v Utrechtu.