Kdykoliv je čas, skládáme: Awali

Pod názvem Awali se skrývá hudební duo Tamary Shmidt a Aitchera Clarka. Za dva a půl roku společného fungování stihli Awali zveřejnit několik skladeb v konceptu Song of the Week, vydat EP a na konci února taky debutové album Between Significant. A pracují dál. Nespletu se, když řeknu, že neustále. Před pár dny jsme se potkali v holešovickém Kumbálu, kde jsme probrali, jak fungují a co mají v blízké budoucnosti před sebou...

Kromě klasické tvorby, kterou jste už stihli vydat, fungujete také v rámci vlastního konceptu Song of the Week, kdy máte čtyřiadvacet hodin na to, abyste udělali track. Jak dlouho na každém pracujete?
Tamara: Když jsme s tím začali, fungovalo to tak, že někdo z nás dostal nápad, třeba i v noci, a pak už to šlo samo. Obvykle trvá dvě tři hodiny nahrát všechny nástroje, pak se to už jen dotáhne. Není to tak, že bychom na tom pracovali celých dvacet čtyři hodin, ale během té doby by se to mělo udělat. Záleží taky na tom, kdy máme čas, protože jsme oba hodně vytížení. Většinou to je předtím, než jdu ráno do práce, nebo po práci, což je zase pozdě večer.

Slyšela jsem názory, že děláte velmi smutnou hudbu. Mně se to líbí, ale myslíte, že smutná hudba je pro každého?
Tamara: Každý to má jinak. Znám dva typy lidí: ty, kteří takovou hudbu rádi poslouchají, a ty, kteří ji zase poslouchají neradi. Protože jsou schopní upadnout do pořádné deprese. Podle toho, co jsem vypozorovala v okolí, ti, kteří mají rádi smutnou hudbu, ji vnímají tak, že se dotknou vlastního dna a od něj se odrazí. A pro toho, kdo se neumí podívat do očí svým strachům a smutku, je to asi těžké.

V jednom rozhovoru jste zmiňovali, že byste uvítali, kdyby se duo Awali rozšířilo o další hudebníky.
Tamara: Není jednoduché najít někoho, kdo s námi bude kompatibilní a profesionálně na takové úrovni, aby byl schopen na koncertech improvizačních kousků, které nemají žádnou striktní strukturu. A ještě k tomu nám sedl i lidsky.

Aitcher: Takhle jsme měli sraz s jedním muzikantem a ten byl takový dost… ostrý. Prostě profík. Jsou muzikanti, kteří berou hudbu jako možnost sebevyjádření, užívají si ji. A pak jsou muzikanti, kteří to berou jako povolání, věc jasně danou, kterou jim nalili ve škole do hlavy, a podle toho jedou. A neexistuje, že by neměli pravdu. To byl tenhle případ, a nám vyhovuje ta první varianta.

Tamara: Hudbu necítil tak, jak bychom chtěli.

Aitcher: On ji cítil jako teoretik, jako technickou věc, ale ne jako zdroj vyjadřování od srdce. Uměl hrát na cello, ale tam to končilo.

Takže hledáte cellistu?
Aitcher: Vyloženě ne. Klidně i někoho s kytarou, houslemi… Tamara: Některé nepublikované skladby, třeba I Know Why You Can’t Sleep, jsou instrumentální, ale všechny nástroje, které v ní jsou, jsme nahráli za pomoci kláves a počítače. Třeba elektrickou kytaru. Ta by naživo zněla jinak a mnohem líp a je škoda, že skladbu nemůžeme předvést živě, když hrajeme jen ve dvou. Není na to kapacita.

Jako trojice jste už fungovali, ale na křtu v Gridu jste hráli jen dva…
Aitcher: Cellista je momentálně pracovně ve Francii.

Tamaro, ty jsi předtím už skládala?
Tamara: Ještě když jsem chodila do hudební školy. S kamarádkou jsme tehdy složily čtyřruční skladbu, se kterou jsme se zúčastnily soutěže a dokonce ji vyhrály. Potom jsem pět let skládala s výborným kytaristou Andrejem Kučinskym. Měli jsme asi sedmdesát songů, které nikdy nevyšly, protože byl velký perfekcionista. Takže jsme nikdy nic nevydali a dokončené máme tak dvě tři písničky. V roce 2008, kdy jsem se přestěhovala do Prahy, jsem hledala někoho, s kým bych mohla hrát. Lidi na to buď neměli čas, nebo tím nežili. Hrála jsem dalších pět let s Jackem Morganem, se kterým jsme založili kapelu Artami. Byla postavená na kytaře, klávesách a zpěvu. Složili jsme spolu docela dost věcí a vydali jedno album. A pak jsem se potkala s Martinem.

Desku Awali jste si vydali sami. Obesílali jste vydavatelství?
Aitcher: Nějaký čas jsem tomu věnoval a obeslal úplně všechny labely, na které jsem si vzpomněl. Od padesáti procent z nich odpověď nepřišla, dalších padesát napsalo něco v tom smyslu, že to je dobrá hudba, ale že nemají v plánu vydávat desku někomu novému.

Tamara: Asi je dobré být pod nějakým vydavatelstvím, ale takhle fungujeme už nějakou dobu, máme zkušenosti s předchozími projekty a dokud člověk tvoří, hudebně se vyjadřuje a žije tím, nezajímá se vyloženě o výsledek. Jednoduše: skládáš, protože nemůžeš neskládat. Když tvoříme, jsme šťastní i bez labelu.

Bude následovat šňůra koncertů?
Aitcher: Koncerty budou, ale ještě jsme neměli dost času na to, abychom všechno připravili. I křest desky jsme plánovali po nocích a v ranních hodinách.

Tamara: Přesně, bylo to tak od šesti do deseti nebo od pěti do devíti ráno. (smích) A večer od deseti do dvou do rána. Ze křtu jsem nakonec neměla až tak dobrý pocit, právě kvůli tomu, že jsme neměli čas na přípravu. Bylo to zrovna období, kdy se toho dělo tolik, že člověk nestíhal pomalu ani dýchat. (smích)

Aitcher: Ale vzhledem k tomu, jak jsme fungovali, to dopadlo ještě hodně dobře.

Tamara: Obecně se lépe cítím ve zpívaných věcech, kdy se k lidem můžu dostat snáz, je tam větší spojení než u instrumentálních skladeb. Sice jsem klavír studovala sedm let, ale když víš, že nejsi profesionál, nemáš v tom stoprocentní jistotu. Spíš přemýšlíš, jestli je všechno na čas a tak… Když zpívám, tak mi to úplně vypne a zbude jen samotná flow. S tím se pojí i to, že třicátého června budeme vydávat zpívanou desku.

Co?
Aitcher: Máme ještě jeden nový projekt, Machines Alive. Ten mnohem víc směřuje do beatových věcí, techna, IDM, breaks, electra. EP se bude jmenovat Abandoned Soul. A na léto chystáme i další Awali. Bude tam více zpěvu a bude triphopovější než první EP.

Tamara: Máme věci tak na čtyři alba dopředu… (smích)

Děláte ve volném čase něco jiného?
Tamara: Ono je to tak naplňující, že kdykoli je čas, skládáme.

Co plánujete s Machines Alive? Živé hraní?
Aitcher: Určitě. Bude založené na improvizacích, název odkazuje na „živé mašinky“. Budeme mít vlastní hardware a naživo z něj kroutit. Samozřejmě to bude mít koncept, ale chceme, aby to bylo i spontánní.

Tamara: Já se na to těším, protože album, které jsme teď vydali, je takové, že při jakékoliv změně by se narušila melodika, ztratilo by to svoji myšlenku. U Machines Alive bude větší svoboda.

Ty jsi, Tamaro, někdy něco takového dělala?
Tamara: Ne, i když v rámci projektu, který jsem měla s Andrejem, jsme používali software a nástroje si nahrávali (kytaru, klávesy, housle, cella, beaty). Nový koncept od toho není příliš vzdálený, ale bude mít jiného ducha. Vždycky záleží na osobnostech, každý do toho vkládá sám sebe, a proto je hudba vždycky neopakovatelná.

V Gridu se vám o vizuální stránku staral Ondřej Ševčík. Budete s ním spolupracovat i dále?
Aitcher: Chystáme s ním letní křest další desky. Audiovizuální show.

Tamara: Taky nám z původního loga, které jsem kreslila já, udělal variaci, která je na albu. Krásně to vystihl.