Články / Reporty

Když dva jsou jako jeden (Kalle)

Když dva jsou jako jeden (Kalle)

Shaqualyck | Články / Reporty | 25.03.2015

Každý začátek je těžký, jenže Veronika s Davidem nejsou žádní zelenáči. Veena sice patří minulosti, nicméně o „jejich druhé kapele“ Nod Nod už se nějaký ten pátek hovoří jako o jedné z největších nadějí domácí scény, a tak o nějaké nevyhranosti nemůže být řeč, tím méně o rozpacích či přehnaném ostychu před publikem, jehož řady se pomalu ale jistě rozrůstají. Není se co divit, jejich nenápadně vydaný debut Live from the Room snese nejpřísnější měřítka a forma kapely roste koncert od koncertu. Zkušeností mají na rozdávání, přesto si počínají skromně a s pokorou, vystupují přirozeně, bez přehrávání a rozmáchlých gest, která se k jejich intimní hudbě ani nehodí. Sympatičtější hudební pár abyste pohledali.

Středa večer není kdovíjak příhodný termín, naštěstí je Olomouc městem, jehož obyvatelstvo dlouhodobě vykazuje sklony ke kulturnímu vyžití, nemluvě o početné studentské enklávě, takže když se ve čtvrt na devět ozvaly první tóny By All Accounts, byl potemnělý sál Divadla hudby zaplněn z dobrých dvou třetin. Gradace tohohle kousku neměla chybu, na ploše několika minut se před námi odehrál celý příběh. Davidova zastřená recitace vytvářela přesnou protiváhu k Veroničině procítěné vokální zpovědi, která zněla soustředěně, naléhavě a navzdory hlasivkám vyztuženým Vincentkou silně i čistě. Už na desce má tahle věc neuvěřitelný drive, ale naživo jde o zážitek natolik intenzivní, že už po otvíráku jsem byl zralý na ručník. Black Water? Nevím proč, ale automaticky mi naskočili Massive Attack. Zavřené oči, magická hra s efekty a umně splétané smyčky zvučných riffů. Tolik udělátek pod sebou hned tak někdo nemá. V My Lost Child ustupoval přísný folkový nádech sugestivně nabalované repetici kytarových fines tak dlouho, až mozek podlehl zvonivé psychedelii a ztratil pojem o čase.

Bodavá balada Fixed in the Morning nás všechny rozebrala na součástky, balzámem na duši pak byla konejšivá rozprávka Fat Wizzard. Zasněná, podmanivá a nadýchaná jak peřina z ranní mlhy. Ema Brabcová promine, ale lepší hlas tady v současnosti prostě nemáme, snad s výjimkou Nod Nod, čímž se dostáváme zase na začátek. Jenže Kalle (ještě loni touhle dobou Kall) nejsou narychlo spíchnutým truc podnikem či bokovkou, jejímž úkolem je nanejvýš mírnit ponorkovou nemoc z působení v rozjeté pětičlenné „metalové“ formaci z Tábora. Jasně že by hravě zužitkovali basu i bicí, ale proč? Tahle hra je pro dva a během setu bylo znát, že nikoho dalšího nepotřebují. Na pódiu byli sami za sebe, jejich šuškání v pauzách mezi jednotlivými songy působilo roztomile a bezprostředně, prožívali každý takt, každý akord i sloku. Kouzlo okamžiku v praxi. Stačilo se zaposlouchat a na pár desítek minut nepozorovaně vyklouznout z okovů všední každodennosti, tohle je muzika ve své nejryzejší podobě. Lehce před devátou oznámil cover I´m Wainting Here od Davida Lynche, že čas se naplnil. Jenže potlesk ne a ne přestat. Dobře, tak ještě jeden přídavek a pak už honem do fronty k merchi, snad na nás ještě něco zbylo…

Info

Kalle
18. 3. 2015, Divadlo hudby, Olomouc
foto © Kuba Olejník

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

Když kouzlo pomine (Stereo Total)

redakce 05.10.2019

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?