Shaqualyck | Články / Reporty | 25.03.2015
Každý začátek je těžký, jenže Veronika s Davidem nejsou žádní zelenáči. Veena sice patří minulosti, nicméně o „jejich druhé kapele“ Nod Nod už se nějaký ten pátek hovoří jako o jedné z největších nadějí domácí scény, a tak o nějaké nevyhranosti nemůže být řeč, tím méně o rozpacích či přehnaném ostychu před publikem, jehož řady se pomalu ale jistě rozrůstají. Není se co divit, jejich nenápadně vydaný debut Live from the Room snese nejpřísnější měřítka a forma kapely roste koncert od koncertu. Zkušeností mají na rozdávání, přesto si počínají skromně a s pokorou, vystupují přirozeně, bez přehrávání a rozmáchlých gest, která se k jejich intimní hudbě ani nehodí. Sympatičtější hudební pár abyste pohledali.
Středa večer není kdovíjak příhodný termín, naštěstí je Olomouc městem, jehož obyvatelstvo dlouhodobě vykazuje sklony ke kulturnímu vyžití, nemluvě o početné studentské enklávě, takže když se ve čtvrt na devět ozvaly první tóny By All Accounts, byl potemnělý sál Divadla hudby zaplněn z dobrých dvou třetin. Gradace tohohle kousku neměla chybu, na ploše několika minut se před námi odehrál celý příběh. Davidova zastřená recitace vytvářela přesnou protiváhu k Veroničině procítěné vokální zpovědi, která zněla soustředěně, naléhavě a navzdory hlasivkám vyztuženým Vincentkou silně i čistě. Už na desce má tahle věc neuvěřitelný drive, ale naživo jde o zážitek natolik intenzivní, že už po otvíráku jsem byl zralý na ručník. Black Water? Nevím proč, ale automaticky mi naskočili Massive Attack. Zavřené oči, magická hra s efekty a umně splétané smyčky zvučných riffů. Tolik udělátek pod sebou hned tak někdo nemá. V My Lost Child ustupoval přísný folkový nádech sugestivně nabalované repetici kytarových fines tak dlouho, až mozek podlehl zvonivé psychedelii a ztratil pojem o čase.
Bodavá balada Fixed in the Morning nás všechny rozebrala na součástky, balzámem na duši pak byla konejšivá rozprávka Fat Wizzard. Zasněná, podmanivá a nadýchaná jak peřina z ranní mlhy. Ema Brabcová promine, ale lepší hlas tady v současnosti prostě nemáme, snad s výjimkou Nod Nod, čímž se dostáváme zase na začátek. Jenže Kalle (ještě loni touhle dobou Kall) nejsou narychlo spíchnutým truc podnikem či bokovkou, jejímž úkolem je nanejvýš mírnit ponorkovou nemoc z působení v rozjeté pětičlenné „metalové“ formaci z Tábora. Jasně že by hravě zužitkovali basu i bicí, ale proč? Tahle hra je pro dva a během setu bylo znát, že nikoho dalšího nepotřebují. Na pódiu byli sami za sebe, jejich šuškání v pauzách mezi jednotlivými songy působilo roztomile a bezprostředně, prožívali každý takt, každý akord i sloku. Kouzlo okamžiku v praxi. Stačilo se zaposlouchat a na pár desítek minut nepozorovaně vyklouznout z okovů všední každodennosti, tohle je muzika ve své nejryzejší podobě. Lehce před devátou oznámil cover I´m Wainting Here od Davida Lynche, že čas se naplnil. Jenže potlesk ne a ne přestat. Dobře, tak ještě jeden přídavek a pak už honem do fronty k merchi, snad na nás ještě něco zbylo…
Kalle
18. 3. 2015, Divadlo hudby, Olomouc
foto © Kuba Olejník
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.