Když hvězdy dají (Hviezdne noci)

Poslední dobou jezdím na festivaly hlavně kvůli lidem a setkáváním. Výjimečným momentem se pak může stát třeba pivo na náměstí, vodárna ve Vital Café, posed u cíga před kulturákem a válení se na sedacích pytlech s borovičkou v ruce a hudbou FVLCRVM v pozadí. Hviezdne noci byly letos horké, plné emocí a bohaté na interakce a atmosféru, navíc měly tu výhodu, že program družbu dokonale doplňoval. Všechno bylo blízko a festivalový mikrokosmos se tvořil téměř automaticky a okamžitě.

Výhodou prostředí Bytče je možnost ponořit se do běžného maloměstského fungování v kontextu akce, která dává hezkému a trošku ospalému městečku kulturní injekci. Příjemná hospodská v zaplivaném pajzlu přináší pocit domova a možnosti cateringu nejsou omezeny na stánky na náměstí, je možnost vychutnat si nejoblíbenější bytčanskou zmrzlinu Kurtovič dlouholetého podporovatele Hviezdných nocí.

Organizátoři mezi svoje inspirace zahrnují i Letní filmovou školu v Uherském Hradišti, se kterou mají kromě konceptu městského festivalu společný i kvalitní filmový program. Letos to byly filmy o frustrovaných lidech od Ingmara Bergmana, 100 let slovenského filmu aneb filmy o naštvaných lidech a japonská kinematrografie. Vše vyvolávalo silnou introspekci a mnoho otázek, hned při čtvrtkovém sledování jednoho z nejstarších Bergmanových filmů Krize se nabízelo: proč lidi neustále dělají špatná rozhodnutí? V pátek nás dorazil kultovní slovenský film Deň náš každodenný, který je dle slov organizátorů "tak trapný, až je to schválně", natočený pseudodokumentárním stylem. Sobotní Bergman Hosté večeře pána byl naproti tomu velmi osvěžující, plný postav, které se snaží konat, i když neví, co vlastně chtějí. Politická satira Prípad Barnabáš Kos o tom, jaké to je, když je nadřízený diletant, zase zaujala scénografií a nadčasovostí.

Hudební frustraci mohla u mnohých vyvolat kapela 3 oká, tedy pokud by nedokázali docenit kvalitní trolling. Poté, co skupina nedorazila, vystoupili tři členové Vojdi a odehráli náhodně vybrané, řádně zprzněné populární songy, včetně pokusu o nejdelší kytarové sólo (dvacet minut). Oficiální set samotných Vojdů byl už méně avantgardní, o to technicky propracovanější a barevnější. Ne nadarmo jsou označování za jednu z nejzajímavějších současných mladých kapel na Slovensku. Nemohl chybět ani speciální host v podobě undergroundového fantoma Raptora Kocha a Looking Back Over My Shoulder v autentickém podání, včetně nikdy nenaučené poloviny textu a výbuchů smíchu nad vlastním výkonem.

Festival by nebyl festivalem, kdyby po něm člověk měl ještě nějakou energii, a tenhle problém za všechny vyřešil Ventolin, který hrál o čtyřicet minut déle, než bylo v programu, což mělo za následek ztrátu pojmu o čase a přepnutí do módu automat. Někdy k prazvláštním stavům stačí disko sbíječka a pokročilá ranní hodina.

Sobotní večer se nesl ve znamení komunikačního chaosu, opoždění kapely Wilderness a neorganizované snahy o náhradní program, který se nakonec nekonal, což mělo za následek promeškání poloviny vystoupení Jakuba Tichého. Nadšení nebyli ani Wilderness poté, co předčasně ukončili vystoupení kvůli ožralému agresivnímu týpkovi. Krásný a upřímný koncert na naprosto narvaném dvorku Vital Café zahrál Dáša fon Fľaša, jeden ze skutečných pankáčů a pravděpodobně nejčastěji koncertující slovenský umělec.

Jedním z letošních taháků doplňujícího programu byla i Slow zóna, zasvěcena trvalé udržitelnosti jako protipólu uspěchané doby, já však byla slow i na tohle a nestihla jsem ani workshopy, ani nákup kompostovatelné houbičky na nádobí. Zato jsem shlédla trenčínský stánek slow fashion Primát, který byl kromě potisku vlastních dyzajnů (mimo jiné linorytů významných slovenských osobností) nadšeně ochoten vyrobit merch na přání. V neděli odpoledne už bylo dost hluku, města i festivalových zážitků, alternativou se tak stal výlet do lesa, abych se pak mohla vrátit na posledního Bergmana (Lesní jahody) a afterku. Film o stárnoucím profesorovi přemýšlejícím nad svým životem, špatnými rozhodnutími a křivdami zapadl do nálady posledního večera a sluneční kocoviny. Hviezdne noci dokazují, že místa, lidi a situace můžou mít mnohdy i více podob najednou, že věci často můžou vypadat úplně jinak, než by člověk čekal, a že je to stejně dobře a že někdy je potřeba zastavit se pod hvězdnou oblohou a na chvilku vydechnout.