Články / Rozhovory

Když jsou lidi otevření, můžou se dít věci! říká Bára Zmeková

Když jsou lidi otevření, můžou se dít věci! říká Bára Zmeková

Lukáš Grygar | Články / Rozhovory | 06.05.2013

Do finálové pětky soutěže 1MAN2PLAY> se Bára Zmeková dostala částečně díky matematice: většina porotců ji ve svých výběrech minula, ale dva nejmenovaní prognostici pro Báru hlasovali z prvního místa. Že si srdečná dívka od klavíru zaslouží i celkové prvenství, o tom pak po skončení finálového večeru nepochyboval nikdo.

Finálový set jsi otevírala Altají. Z textu nepoznám, jestli je to dokument z místa, kde jsi byla, nebo kam se ti chce rozletět.
Na Altaji jsem byla, takže se dá říct, že ta písnička vypráví o skutečný cestě. Ale myslím, že víc než o konkrétní cestě je to opravdu o rozletu, jak říkáš. Přistihla jsem se, že ačkoli se texty většinou vážou ke konkrétnímu místu, tak to, co z nich vychází, je spíš nějaký přání nebo ukrytá vzpomínka, kterou si díky těm písničkám můžu udržet a oživovat, nebo dokonce předat někomu dalšímu. Samozřejmě ne vždycky je v tom nějaký hlubší smysl. Altaj mi nahrála tím, že celý ten výlet byl hodně náročný a vyzkoušela jsem si, kam až sahají moje síly – nejenom ty fyzické. Na druhé straně celá ta námaha byla odměněná neuvěřitelnými zážitky. Jako jeden z těch nejhezčích mám v hlavě pohled na Běluchu, tamější ledovec, když jsem se v noci probudila uprostřed pláně pod úplně jasným hvězdným nebem. Nejdřív jsem na tu nádheru koukala jak blázen, než jsem si všimla, že jsme všech těch šest uzlíků ve spacáku, včetně mě, přimrzlí jinovatkou k zemi a že necítím kolena a zadek, jak je mám prochladlé. Byli jsme v tu chvíli naprostou kopií toho nebe, jak jsme se tam v tom měsíci tak hezky třpytili. To mě ještě hodně dlouho nabíjelo. Většinou se ale nepohybuji tak vysoko nebo hluboko. Někdy vznikne písnička jen proto, že mám prostě z něčeho radost.

V textech se často procházíš, díváš, bloudíš. Kde je tvůj tulácký revír? Svatá Luitgarda by napovídala, že stará Praha...
Běhám všude možně, ale je pravda, že Praha toho má na svědomí hodně a její stará část obzvlášť. Tomu se člověk nevyhne, když se narodí ve Vršovicích a poměrně dlouhou dobu vnímá jen paneláky a smradlavé kanály a pak jednoho dne začne objevovat tu hezčí část, která dokáže úplně pohltit. Skoro bych řekla, že jsem se jí ještě za ty roky nenabažila. Navíc i dneska se dokážu ztratit na cestě mezi Městskou knihovnou a Národní třídou, což je dobrý, protože pak objevíte věci, o kterých se vám ani nesnilo. Posledně jsem narazila na elektronický bazar, maličký prostor zasypaný bednami a knihami, milióny diod, drátků a cívek, mezi tím vším asi půl metru široká ulička a kdesi za ní pan prodavač, který byl součástí toho všeho snad odjakživa. Člověk by si myslel, že nenajdeme společnou řeč, ale skvěle jsme si popovídali – o diodách. Takže vím, že ať budu potřebovat v životě cokoliv, když tím bude procházet elektrický proud, můžu se na pana prodavače obrátit. Praha je plná inspirace, i když někdy mám chuť zmizet... třeba napořád.

Písnička Ještě kousek nese přídomek „další půlnoční“. Je tma časem, kdy k tobě chodí múzy?
Za tmy chodí jen muži. S múzama je to mnohem těžší! Ty si dělají, co chtějí. Jsou tvrdohlavý a když se je snažím přeprat, tak mi to vrátí a prostě nepřijdou. „Půlnoční“ spíš znamená to, že všichni členové našeho bytu zalezou do postelí a myši kolem klavíru mají pré.

Nahráváš v domácím studiu, výhra ti přihrála možnost pracovat na desce s Bonusem. Vnímáš to i jako šanci materiál dál rozvinout?
Staré dobré domácí studio už dávno nefunguje... Punčocha, kterou jsem měla nataženou přes rámeček od obrázku a držela si ji před mikrofonem, aby mi nebral tolik sykavky, se mi roztrhla, počítač po renovaci přestal fungovat a počet členů bytu se zvedl na celých šest. To už skoro zní jako volání o pomoc, co? Ale měla jsem už dlouho v plánu písničky nahrát, uzavřít jednu kapitolu a vrhnout se na novou. Jen pořád nějak nebyl ten správný čas. Až před Vánoci jsem se náhodou potkala s Ondřejem Ježkem ze studia Jámor a zničehonic se vše dalo do pohybu. V lednu jsme už měli nahrané všechny nástroje, teď čekáme, až najdeme čas na dotočení zpěvů. Se soutěží jsem vůbec nepočítala, ale o to jsem radši, že to takhle dopadlo. Víc hlav víc ví a já budu ráda za jakoukoli pomoc.

Tvoje muzika stojí na klavíru, je to tvůj kmenový nástroj?
Na mým klavíru je spíš strašný nepořádek, než že by tam stála moje muzika! Dostala jsem se k němu tak nějak typicky, jen jsem možná narozdíl od většiny mých kamarádů, kteří s tím během let přestali, stihla zjistit, že hrát na klavír je mnohem větší zábava, než třeba uklízet. Měla jsem trochu protekci, protože jsem většinu pravidelných pátečních úklidů prohrála. Teda vyhrála. Velký dík patří bráchovi, že nějak zásadně neprotestoval. A taky sousedům, že celý ty roky přežili. I když v poslední době se snažím být co možná nejohleduplnější. Když jsem nedávno měla týden na to, abych se naučila část Mozartova Rekviem na varhany, tak to nesli hodně těžko a já se ani nedivím. Není taková sranda poslouchat Rex od rána do večera. Jinak mě u piána drží spousta věcí, ale zároveň mě od něj spousta věcí odhání, tak se s tím různě peru. Mám pocit, že už to spolu máme na celý život, ať už v jakékoli podobě.

Uprostřed Altaje se klavír zadumá a pak rozletí, až to člověku připomene právě něco z vážné hudby...
Na klasice jsem vyrostla, takže pro mě byla tak nějak samozřejmostí a zároveň má obrovskou sílu, což si uvědomuju pokaždé, když mám možnost slyšet ji naživo. Na konzervatoři, kterou jsem „na stará kolena“ začala studovat, musím koketovat spíš s jazzem, a v tom jsem naprostý samouk – jestli jsem si někdy myslela, že jazz hraju, a mohlo to tak lidem i znít, tak teď si připadám, že jsem v téhle oblasti úplný diletant. Ale to je tím školním prostředím. Když se mi někdy poštěstí objevit se na správném místě ve správnou chvíli, kde lidi chtějí poslouchat hudbu, můžu sedět u klavíru do čtyř do rána a lidi tancujou a buší do stolů latinský rytmy, tváří se vášnivě a dupou do země a je jim jedno, že já vlastně vůbec nevím, jak se taková latina má hrát. A tak je to se vším. Když jsou lidi otevření a neposuzují to akademicky, můžou se dít věci!

Naživo tě doplňují kontrabasista a bubeník. Máš kluky vyloženě na povel nebo se taky podílejí na tvorbě?
Na povel kluky nemám. Já jsem ráda, že je to baví, a každý máme volnou ruku. Co se týče tvorby, zatím jsem nenašla k písničkám takovou cestu, abych byla schopná je tvořit ve více lidech. Múzy za mnou chodí, spíš když jsem sama. Ale je pravda, že od té doby, co znám Chrise, tak nad hudbou víc přemýšlím. Má v tom prsty i konzervatoř, takže jsem teď v docela zvláštním stavu: byla jsem zvyklá, že přišel nápad a chuť a zrovna bylo doma pusto a prázdno, já si sedla ke klavíru a písnička byla na světě. Teď přemýšlím, hledám tomu hlavu a patu a rázem jsem úplně jinde než dřív. A co se z toho vlastně vyvrbí, to sama netuším. Zatím je pro mě nejdůležitější, abych měla v klucích oporu a aby je bavilo to, co děláme. V jaké formě to do budoucna bude, záleží na spoustě věcech.

Jak jste prožívali finálový večer? Tekly nervy, když vás porota z těsné blízkosti špikovala očima?
Blízkost mi nevadí, bylo to takové zpívání přímo do ouška, i když nevím, jak to nesli porotci! Ale nervy mi tekly, vlastně ani nevím proč... Můžeš si stokrát říct, že o nic nejde, ale tentokrát to na mě nějak nefungovalo. Asi jsem nějak podvědomě vzpomínala na všechny koncerty na Colours, na kterých jsem byla a na kterých jsem si říkala, jak je to skvělý, a představovala si, jak by bylo skvělý, hrát tam taky. Musela jsem se strašně smát, když jsem si vzpomněla, jak jsme na první Coloursy jely s kamarádkou kvůli Jamiemu Cullumovi. Po koncertě jsme namísto skandování s ostatníma fanynkama hrdě odešly, a nakonec Jamieho potkaly na Stodolní. Obdiv zvítězil, takže jsme se s ním vyfotily a já mu tenkrát řekla, že taky skládám písničky. Dodneška si pamatuju tu šílenou, čirou radost. Na fotce vypadám, že to nadšení už moc dlouho nevydržím a vyletím někam do vzduchu. Letos se tam Jamie objeví po letech znovu a já poskočila od klavíru na Stodolní na jedno z pódií. Tak se pokusím radostí do vzduchu nevyletět, abychom tam zvádli i něco zahrát!

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Duo Ruut: Inspirujeme se navzájem

Adéla Polka 20.07.2021

Získaly prestižní cenu Ethno Music Awards a letos se se svou citerou vypraví i do České republiky. Rozhovor o estonském zaříkávání i jednom nástroji pro dvě.

Barbora Koritenská, Libor Staněk (Živá vila): Prachatice jsou takové jihočeské Twin Peaks

cyril kosak 15.07.2021

Vivat Vila! Rozhovor o druhém ročníku festivalu, který přesahuje hranice prostého hudebního podniku se sebelepší nabídkou. Pojďte zažít Prachatice!

Raül Refree: Potřebuji být inspirován

Michal Pařízek 08.07.2021

Barcelonský rodák Raül Refree má pověst umíněného a talentovaného podivína, který si dělá věci zásadně po svém. Rozhovor, živá vystoupení u nás co nevidět.

Aleš Macenauer (Zapomělsem): Pro mě je důležitá upřímnost a přirozenost

Mária Karľaková 06.07.2021

V letním dvojčísle Full Moonu jsme s Alešem přinesli obsáhlý rozhovor, toto berte jako subtilní teaser, v němž jsme probrali pár dalších témat.

Adriana Světlíková (Nová síť): Kultura si prošla velmi těžkou zkouškou

Jarmo Diehl, su 24.06.2021

Jak se Nová síť snaží zlepšit podmínky pro umělce i kulturní projekty a na jaké problémy naráží nejen během pandemické krize?

Marie Voslářová: Neštěstí v lásce není životní selhání

Adéla Polka 15.06.2021

Paseka letos vydala druhou komiksovou publikaci kontroverzní švédské autorky Liv Strömquistové Nejrudější růže rozkvétá. Rozhovor jsme vedli s její překladatelkou.

Marie Joja (Archipop): Když opuštěné budovy nabídnou nevšední zážitek

su 18.05.2021

Rozhovor o databázi Archipop, jejíž cílem je zmapovat realizace dočasného využití opuštěných objektů.

SF MINI aneb Není to jen o nás

Michaela Susedíková 11.05.2021

Zatímco pamětníci vzpomínají na Olomouc kvůli devadesátkovému klubu Nausea, dnes nabízí výživnou dramaturgii prostor SF MINI. Hovory nejen o kompilaci z rukou Coffee Breath Records.

Shina (Slnko Records): Hudbu treba hnojiť a polievať

Kateřina Cumin 29.04.2021

Dnes, po dvaceti letech fungování, má Slnko Records ve stáji umělce několika generací a všech žánrů, za všechny jmenujme Modré hory, Katarzii, Bad Karma Boy nebo Janu Kirschner. Rozhovor.

Magdalena Müllerová (Kreativní Evropa): Budoucnost je ve spolupráci

Michal Pařízek, mxm 26.04.2021

O nutnosti spolupracovat, důležitosti přípravy jednotlivých projektů, grantové politice na státní i evropské úrovni a o tom, že opravdu nestačí jen setřít prach z vitríny.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace