Články / Rozhovory

Když jsou lidi otevření, můžou se dít věci! říká Bára Zmeková

Když jsou lidi otevření, můžou se dít věci! říká Bára Zmeková

Lukáš Grygar | Články / Rozhovory | 06.05.2013

Do finálové pětky soutěže 1MAN2PLAY> se Bára Zmeková dostala částečně díky matematice: většina porotců ji ve svých výběrech minula, ale dva nejmenovaní prognostici pro Báru hlasovali z prvního místa. Že si srdečná dívka od klavíru zaslouží i celkové prvenství, o tom pak po skončení finálového večeru nepochyboval nikdo.

Finálový set jsi otevírala Altají. Z textu nepoznám, jestli je to dokument z místa, kde jsi byla, nebo kam se ti chce rozletět.
Na Altaji jsem byla, takže se dá říct, že ta písnička vypráví o skutečný cestě. Ale myslím, že víc než o konkrétní cestě je to opravdu o rozletu, jak říkáš. Přistihla jsem se, že ačkoli se texty většinou vážou ke konkrétnímu místu, tak to, co z nich vychází, je spíš nějaký přání nebo ukrytá vzpomínka, kterou si díky těm písničkám můžu udržet a oživovat, nebo dokonce předat někomu dalšímu. Samozřejmě ne vždycky je v tom nějaký hlubší smysl. Altaj mi nahrála tím, že celý ten výlet byl hodně náročný a vyzkoušela jsem si, kam až sahají moje síly – nejenom ty fyzické. Na druhé straně celá ta námaha byla odměněná neuvěřitelnými zážitky. Jako jeden z těch nejhezčích mám v hlavě pohled na Běluchu, tamější ledovec, když jsem se v noci probudila uprostřed pláně pod úplně jasným hvězdným nebem. Nejdřív jsem na tu nádheru koukala jak blázen, než jsem si všimla, že jsme všech těch šest uzlíků ve spacáku, včetně mě, přimrzlí jinovatkou k zemi a že necítím kolena a zadek, jak je mám prochladlé. Byli jsme v tu chvíli naprostou kopií toho nebe, jak jsme se tam v tom měsíci tak hezky třpytili. To mě ještě hodně dlouho nabíjelo. Většinou se ale nepohybuji tak vysoko nebo hluboko. Někdy vznikne písnička jen proto, že mám prostě z něčeho radost.

V textech se často procházíš, díváš, bloudíš. Kde je tvůj tulácký revír? Svatá Luitgarda by napovídala, že stará Praha...
Běhám všude možně, ale je pravda, že Praha toho má na svědomí hodně a její stará část obzvlášť. Tomu se člověk nevyhne, když se narodí ve Vršovicích a poměrně dlouhou dobu vnímá jen paneláky a smradlavé kanály a pak jednoho dne začne objevovat tu hezčí část, která dokáže úplně pohltit. Skoro bych řekla, že jsem se jí ještě za ty roky nenabažila. Navíc i dneska se dokážu ztratit na cestě mezi Městskou knihovnou a Národní třídou, což je dobrý, protože pak objevíte věci, o kterých se vám ani nesnilo. Posledně jsem narazila na elektronický bazar, maličký prostor zasypaný bednami a knihami, milióny diod, drátků a cívek, mezi tím vším asi půl metru široká ulička a kdesi za ní pan prodavač, který byl součástí toho všeho snad odjakživa. Člověk by si myslel, že nenajdeme společnou řeč, ale skvěle jsme si popovídali – o diodách. Takže vím, že ať budu potřebovat v životě cokoliv, když tím bude procházet elektrický proud, můžu se na pana prodavače obrátit. Praha je plná inspirace, i když někdy mám chuť zmizet... třeba napořád.

Písnička Ještě kousek nese přídomek „další půlnoční“. Je tma časem, kdy k tobě chodí múzy?
Za tmy chodí jen muži. S múzama je to mnohem těžší! Ty si dělají, co chtějí. Jsou tvrdohlavý a když se je snažím přeprat, tak mi to vrátí a prostě nepřijdou. „Půlnoční“ spíš znamená to, že všichni členové našeho bytu zalezou do postelí a myši kolem klavíru mají pré.

Nahráváš v domácím studiu, výhra ti přihrála možnost pracovat na desce s Bonusem. Vnímáš to i jako šanci materiál dál rozvinout?
Staré dobré domácí studio už dávno nefunguje... Punčocha, kterou jsem měla nataženou přes rámeček od obrázku a držela si ji před mikrofonem, aby mi nebral tolik sykavky, se mi roztrhla, počítač po renovaci přestal fungovat a počet členů bytu se zvedl na celých šest. To už skoro zní jako volání o pomoc, co? Ale měla jsem už dlouho v plánu písničky nahrát, uzavřít jednu kapitolu a vrhnout se na novou. Jen pořád nějak nebyl ten správný čas. Až před Vánoci jsem se náhodou potkala s Ondřejem Ježkem ze studia Jámor a zničehonic se vše dalo do pohybu. V lednu jsme už měli nahrané všechny nástroje, teď čekáme, až najdeme čas na dotočení zpěvů. Se soutěží jsem vůbec nepočítala, ale o to jsem radši, že to takhle dopadlo. Víc hlav víc ví a já budu ráda za jakoukoli pomoc.

Tvoje muzika stojí na klavíru, je to tvůj kmenový nástroj?
Na mým klavíru je spíš strašný nepořádek, než že by tam stála moje muzika! Dostala jsem se k němu tak nějak typicky, jen jsem možná narozdíl od většiny mých kamarádů, kteří s tím během let přestali, stihla zjistit, že hrát na klavír je mnohem větší zábava, než třeba uklízet. Měla jsem trochu protekci, protože jsem většinu pravidelných pátečních úklidů prohrála. Teda vyhrála. Velký dík patří bráchovi, že nějak zásadně neprotestoval. A taky sousedům, že celý ty roky přežili. I když v poslední době se snažím být co možná nejohleduplnější. Když jsem nedávno měla týden na to, abych se naučila část Mozartova Rekviem na varhany, tak to nesli hodně těžko a já se ani nedivím. Není taková sranda poslouchat Rex od rána do večera. Jinak mě u piána drží spousta věcí, ale zároveň mě od něj spousta věcí odhání, tak se s tím různě peru. Mám pocit, že už to spolu máme na celý život, ať už v jakékoli podobě.

Uprostřed Altaje se klavír zadumá a pak rozletí, až to člověku připomene právě něco z vážné hudby...
Na klasice jsem vyrostla, takže pro mě byla tak nějak samozřejmostí a zároveň má obrovskou sílu, což si uvědomuju pokaždé, když mám možnost slyšet ji naživo. Na konzervatoři, kterou jsem „na stará kolena“ začala studovat, musím koketovat spíš s jazzem, a v tom jsem naprostý samouk – jestli jsem si někdy myslela, že jazz hraju, a mohlo to tak lidem i znít, tak teď si připadám, že jsem v téhle oblasti úplný diletant. Ale to je tím školním prostředím. Když se mi někdy poštěstí objevit se na správném místě ve správnou chvíli, kde lidi chtějí poslouchat hudbu, můžu sedět u klavíru do čtyř do rána a lidi tancujou a buší do stolů latinský rytmy, tváří se vášnivě a dupou do země a je jim jedno, že já vlastně vůbec nevím, jak se taková latina má hrát. A tak je to se vším. Když jsou lidi otevření a neposuzují to akademicky, můžou se dít věci!

Naživo tě doplňují kontrabasista a bubeník. Máš kluky vyloženě na povel nebo se taky podílejí na tvorbě?
Na povel kluky nemám. Já jsem ráda, že je to baví, a každý máme volnou ruku. Co se týče tvorby, zatím jsem nenašla k písničkám takovou cestu, abych byla schopná je tvořit ve více lidech. Múzy za mnou chodí, spíš když jsem sama. Ale je pravda, že od té doby, co znám Chrise, tak nad hudbou víc přemýšlím. Má v tom prsty i konzervatoř, takže jsem teď v docela zvláštním stavu: byla jsem zvyklá, že přišel nápad a chuť a zrovna bylo doma pusto a prázdno, já si sedla ke klavíru a písnička byla na světě. Teď přemýšlím, hledám tomu hlavu a patu a rázem jsem úplně jinde než dřív. A co se z toho vlastně vyvrbí, to sama netuším. Zatím je pro mě nejdůležitější, abych měla v klucích oporu a aby je bavilo to, co děláme. V jaké formě to do budoucna bude, záleží na spoustě věcech.

Jak jste prožívali finálový večer? Tekly nervy, když vás porota z těsné blízkosti špikovala očima?
Blízkost mi nevadí, bylo to takové zpívání přímo do ouška, i když nevím, jak to nesli porotci! Ale nervy mi tekly, vlastně ani nevím proč... Můžeš si stokrát říct, že o nic nejde, ale tentokrát to na mě nějak nefungovalo. Asi jsem nějak podvědomě vzpomínala na všechny koncerty na Colours, na kterých jsem byla a na kterých jsem si říkala, jak je to skvělý, a představovala si, jak by bylo skvělý, hrát tam taky. Musela jsem se strašně smát, když jsem si vzpomněla, jak jsme na první Coloursy jely s kamarádkou kvůli Jamiemu Cullumovi. Po koncertě jsme namísto skandování s ostatníma fanynkama hrdě odešly, a nakonec Jamieho potkaly na Stodolní. Obdiv zvítězil, takže jsme se s ním vyfotily a já mu tenkrát řekla, že taky skládám písničky. Dodneška si pamatuju tu šílenou, čirou radost. Na fotce vypadám, že to nadšení už moc dlouho nevydržím a vyletím někam do vzduchu. Letos se tam Jamie objeví po letech znovu a já poskočila od klavíru na Stodolní na jedno z pódií. Tak se pokusím radostí do vzduchu nevyletět, abychom tam zvádli i něco zahrát!

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Karel Spěšný (Festival krátkých filmů Praha): Témata, která hýbou světem

redakce 15.01.2020

Příběhy nepoddajných žen z oblasti Amazonie, filmy reflektující tvorbu švédského režiséra Ingmara Bergmana, kraťasy sekce La Quinzaine z Cannes a fůra dalšího. Rozhovor.

Vstupní prohlídka: Plum Dumplings

redakce 11.01.2020

Tématem desky je ztrácení, ať už se ztrácí zábrany, nebo jen důvěra. Jaká další životní témata jsme z kapely dostali?

Vstupní prohlídka: Sekvoye

redakce 03.01.2020

Po dvou vydaných EPs se rozhodli pro konceptuální album a posun k syrovějšímu a nekompromisnějšímu vyjádření. Co více na sebe řekli?

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Tolerance nestačí. Proměny queer v umění a společnosti

Viktor Palák 02.01.2020

Jaké osobnosti a momenty dopomohly k citlivějšímu vnímání sexuálních identit a práv LGBT+ lidí? Můžeme umění nálepkovat slovem queer? A která díla posouvala hranice?

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Milovníci pokleslých žánrů (Rány těla)

Michal Pařízek 02.01.2020

Tak dlouho jsme hledali na rozhovor s nimi redaktora, až mi nakonec došlo, že to budu muset udělat sám. A že vlastně chci... Rozhovor z edice nejlepší texty Full Moonu…

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Deklarace štěstí v digitálním kapitalismu (Rafani)

Zuzana Krišková 02.01.2020

Během rozhovoru, u kterého chyběl člen skupiny Brody, se pilo a jedlo a členové Rafanů by byli rádi, kdyby zde bylo řečeno, že se mají jako prasata v žitě. Print…

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Daleko od babičky (Awali + Margo)

Vadim Petrov 02.01.2020

Jedním z nejlepších rozhovorů z magazínu Full Moon za loňský rok je tandemový seskok, tedy rozhovor s dvojicí Awali - Margo. Dáváme k dispozici online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Tati, můžeš mi vysvětlit, proč nehrajou tvrdej rap? (Affro)

Jakub Šíma 02.01.2020

Affro je již takřka dvacet let jednou z nejvýraznějších postav zákulisí české rapové scény. Rozhovor s ním pochází z tištěného Full Moonu a v rámci výběru toho nejlepšího je nyní…

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Bude to fantastický kolaps (Lias Saoudi, Fat White Family)

Jakub Peřina 02.01.2020

Je dost pravděpodobné, že Fat White Family buď neznáte nebo nesnášíte. Můžou si za to sami... Rozhovor a jeden z "nej" textů Full Moonu v loňském roce, které dáváme k…

David Krásný, Jakub Novotný: Bezpočet novejch přátelství (Skate Over All Barriers)

waghiss666 30.12.2019

Integrální součástí skateboardingu je objevování novejch terénů a opouštění komfortní zóny. A poznávání novejch míst - ne skrze běžný turistický trasy, ale odspodu, na ulici. Rozhovor.