Články / Reporty

Když přijede kus punkové historie: Bane, Comeback Kid & co.

Když přijede kus punkové historie: Bane, Comeback Kid & co.

woko | Články / Reporty | 10.05.2015

Futurum zeje o sedmé hodině prázdnotou. V čase, kdy už se má publiku věnovat poeta Trey the Ruler se svými sociálními agitkami, se rovnou připravují World Eater. Nikdy byste neuhádli, že to jsou ve skutečnosti Němci, jejich punk vykazuje známky toho nejlepšího z NYHC kapel jako Madball nebo This Is Hell. Štěkané, místy až rapované sloky doprovázejí breakdowny, které několik odvážných rozpohybuje do osamělých slamdances. I když pětice nepředvádí nic nového, stydět se nemusí.

V prostoji se objevuje Trey the Ruler a nesměle prosí publikum o chvíli pozornosti. Začne chrlit v neuvěřitelné kadenci báseň na téma proč tohle a proč támhleto, proč vůbec chodíme od práce, proč, proč, proč. Nestíhám rozumět, ale myšlenka je jasná. Po pěti minutách mizí za překvapivě hlasitého potlesku.

My Iron Lung přispějí do soupisky melodickým hardcorem, který dává vzpomenout na Touché Amoré nebo Defeater. V ten moment už je Futurum plné a pod Matthewem se vytváří regulérní kotel, zahrají téměř celý debut Relief. Jejich zvuk výborně ozvlášťnuje večer a po moshcoru od World Eater je to jako pohlazení po duši. Řvané sloky střídají tišší pasáže s vybrnkávanou melodií, žádné roznožky a piruetky, jen Matthew si vyzpívává srdce.

Po deváté nastupují Bane ze staré školy. Loni jim vyšla téměř po deseti letech deska Don't Wait Up, kterou se rozhodli uzavřít činnost skupiny, ten večer to byla jedna z posledních možností vidět je naživo. Aaron Bedard je směs Micka Jaggera a Briana Johnsona, a když na vás tenhle chlap z pódia štěká, je to zážitek. Old school punk se vším všudy a bez pentliček. Aaron chodí po pódiu jako whatever, Zach Jordan vedle něj se může do mikrofónu uřvat. "You can't not be sweaty at punk concert," poučuje Aaron. Tak to vypadá, když přijede kus punkové historie do Prahy.

Hlavní aktéři večera si dávají na čas, ale když se pak zjeví Andrew, vše je zapomenuto a do publika letí první kelímek s pivem. Půlku pódia zabere jen on a Jeremy s kytarou, zbytek kapely se mačká na straně. Set sice načíná stará Talk Is Cheap, ale hned dochází na Wasted Arrows, při které se podlaha stane kluzištěm. Při třetí Do Yourself a Favor lapáme v kotli po dechu, jako bychom už cvičili půl hodiny. Z pódia se skáče jak na běžícím pásu, střídají se staré a nové songy. G.M. Vincent & I, The Concept Says, False Idol Falls. I Depend, I Control obsahuje podle Andyho nejtěžší breakdown, který kdy napsali, což moshpit odměňuje ostrými lokty do všech stran. Ve Futuru je sto stupňů. Comeback Kid se nešetří, Should Know Better a Wake The Dead nás posílají konečně do hajan. Na největší hitovku Because of All se nedostalo a překvapivě se ani nepřidává, kapela chvílí kouká ze schodů a pak odchází. Ale cardio super.

Info

Comeback Kid + Bane + Trey the Ruler + My Iron Lung + World Eater
7. 5. 2015 Futurum Music Bar, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dock, Bardo a standardy

redakce 20.10.2019

Umíte si představit situaci, kdy se majitel podniku postaví do dveří svého klubu, aby při vybírání vstupného všem vysvětloval, že je potřeba být během koncertu potichu?

Minulost v 16mm, současnost v Brně (Brno 16)

redakce 19.10.2019

Jak jsem se kdysi rozhodovala podle programu, dnes je pro mě důležitější celková atmosféra a socializační aspekt. Brněnská šestnáctka.

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.