Články / Reporty

Když si ženy hrají (Monika Werkstatt)

Když si ženy hrají (Monika Werkstatt)

blueskin | Články / Reporty | 17.09.2017

“Tak jakej byl koncert”? zeptala se mě kolegyně a já okamžitě zalitoval, že jsem se o svém programu předchozího večera vůbec zmiňoval. Vykládejte čtyřicátnici, jejíž kulturní rozhled určují články v časopisech typu Instinktu, že v Berlíně existuje jakési hudební sesterstvo, které je jedním z nejvýraznějších hlasů v současné debatě o roli a zastoupení žen v elektronické hudbě! Zkouším to přes jeden z hlavních bodů, který se v téhle debatě pravidelně vynořuje - podíl umělkyň na line-upech hudebních festivalů. “Umělec musí mít ostrý lokty, tak ať se ženský snaží!” uzavírá kolegyně rozhovor zhruba tam, kde začal.

O pozvednutí ženského hlasu v souzvuku džungle elektronické hudby se kolektiv kolem legendární hudebnice Gudrun Gut snaží už 20 let. Pražský koncert byl součástí turné k tomuto výročí. Bezprostředním podnětem k němu pak bylo nedávné vydání kompilace Monika Werkstatt, která vznikla v rámci intenzivního třídenního jamováni deseti hudebnic ze širší rodiny labelu Monika Enterprise. Na jakési chatě se za tím účelem sešly například Natalia Beridze, AGF, Pilocka Krach, Sonae či Lucrecia Dalt. Nechyběla pochopitelně ani Gudrun Gut, která vedla i pražský výsadek “Monik”, na kterém se kromě ní představily ještě Danielle de Picciotto, Beate Bartel a Islaja.

Před vlastním koncertem se v prostorách pražského Goethe Institutu konal muzikantský workshop, který byl explicitně určený ženám. Implicitním důvodem tohoto gesta byl předpoklad, že muži-hudebníci mají příležitostí k podobným setkáním dost. Tohle uvažování je ostatně základním ideologickým východiskem všech skupin, které na marginalizaci žen v současném hudebním provozu upozorňují. Projevilo se to i v debatě, která večer v Akropoli zahajovala. Gudrun Gut v ní zopakovala často zmiňovaný argument, že skupin tvořených muži se na důvod absence žen v těchto skupinách nikdo neptá, zatímco ženské skupiny bývají za nedostatek genderové inkluze kritizovány. Narážela tak na otázku autora těchto řádků, jejímž smyslem bylo zjistit, jak by se proměnila výsledná hudba, kdyby byl na oné chatě z předchozího odstavce přítomný i nějaký muž.

Ve výsledku se tak nelze zbavit dojmu, že jsme v téhle diskuzi o roli žen v elektronické hudbě svědky projevů mazácké mentality známé z dob povinné vojenské služby: každý nováček na vojně trpěl projevy nerovnosti ve vztahu ke služebně starším vojákům. Jakmile se tak nováček dostal do pozice mazáka, místo snah o nabídnutí lepšího modelu soužití obou tříd vojáků docházelo k opakování modelu, pro který se vžil název “mazácká vojna”. Jeho obdobou je na poli hudební genderové války rezignace na inkluzivní prvky typu spolupráce hudeníků a hudebnic, ze které by vzešel skutečný mezigenderový dialog.

Podobné úvahy se nevynořovaly jen v oné úvodní diskuzi. Ze sálu se přelévaly i do rozhovorů na chodbách Akropole a na chodníku před žižkovským klubem. Jako by se ani nejednalo o koncert čtyř výjimečných hudebnic, ale spíš o nějaký společenskovědný kongres. Ten večer byl ale přece jen především ve znamení hudby. Každá umělkyně vystoupila nejprve sama za sebe, aby se následně všechny čtyři spojily a předvedly živou podobu jamů, které tvoří základ desky Monika Werkstatt.

Nejvýrazněji působila Danielle de Picciotto, jež svou recitaci poetických textů za doprovodu elektronických beatů dokreslovala hrou na housle. Islaja se kromě elektroniky spoléhala výhradně na svůj zpěv, který v sobě spojoval bezprostřednost a naléhavost zpěvů pastevců sobů z rodného Finska. Právě používání exoticky znějící finštiny ve specifických vokálních technikách přibližuje tvorbu Islaji konceptu hudby čtvrtého světa, s nímž přišel v 80. letech Jon Hassell a který nyní opět získává na popularitě. Zcela jiný druh exoticismu pronikal i do setů Gudrun Gut a Beate Bartel, jejichž tvorba je více městská, díky akcentu na abstraktní beatové struktury je v ní ale hudební étos world music rovněž hmatatelný.

Součástí koncertu byla i videoprojekce, v níž hrály hlavní roli záběry natočené během zmíněného soustředění deseti “Monik”. Kromě záběrů z jamování šlo například o záznam fotbalového zápasu umělkyň. Kdo se díval pozorně, mohl si všimnout, že při tomto zápasu nešlo ani tak o to, kdo dá víc gólů nebo oslní nějakou neotřelou technikou. Místo toho si desítka dospělých žen nepokrytě hraje a právě tato hra se pro ně zdá být důležitější než jakýkoli výsledek, který z ní může vzejít. Lepší metaforu pro vlastní obsah desky Monika Werkstatt a s ní souvisejících koncertů byste asi jen těžko hledali.

Info

Monika Werkstatt (Gudrun Gut, Danielle de Picciotto, Islaja, Beate Bartel)
14. 9. 2017 Palác Akropolis, Praha

foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace