Když už jsi nás stvořil, tak se o nás starej (na Hradbách samoty)

Sobotu v Rosicích startuju poezií, která na Hradbách samoty nezůstává opomenuta. Na venkovní stagi má v ruce mikrofon básník, který si říká KLBK a svůj hlas prohání přes efekt, díky němuž zní jako z hlubin pekelných. Jeho básně a především přednes je cynický a neuvěřitelně vtipný, baví se všichni. Úryvek, který mi utkví: „Když už jsi nás stvořil/ tak se o nás starej/ ty kryple starej.“ O pár metrů dál probíhá tradiční svatba a jeho démonický hlas vyniká o to víc.

Siksa je krásné, mladé, polské duo, které tvoří drobná blondýnka Aleksandra Dudczak a kluk v sametovém oblečku, Piotr Buratyński. Jeho nástroj je basa, její tělo a jazyk. Intro jako rozcvička, pak Dudczak uvádí svou performanci, je o znásilnění a zneužívání, o osobních zkušenostech a traumatech. Chodí mezi (občas) vyplašenými lidmi, křičí jim do tváře nebo navazuje hluboký a dlouhotrvající oční kontakt, šplhá po zábradlí, chodí po čtyřech, chvíli ječí, chvíli se směje, dává do toho veškeré emoce. A u toho všeho se svlíká. „It's my histrory, and my history is our history, and our history is history of this fucking world!"

Nestihnu se vzpamatovat a je přede mnou další silné vystoupení - headlineři Der Blutharsch and The Infinite Church of The Leading Hand se i pro mě stali jedničkou celých Hradeb. Psychedelický krautrock řízlý elektronickými prvky, je to smyslné, kytara je hutná a basy ještě víc, do toho šimrá druhá jemnější kytara a elektronika. Světla metají barevné pruhy do publika a prochází skrze hudebníky v mlze. Kouzelná a neopakovatelná atmosféra, u níž se taje.

Z nádvoří, kde už běží videomapping, scházím schody obložené svíčkami na Moving Spaces brněnského kolektivu AVA, které vidím po několikáté, jejich koláže field recordings opět baví; čtyři hudebníci, čtyři notebooky, čtyři repráky, je to vystoupení participativní, člověk slyší z každého místa něco jiného a musí se pohybovat, aby odkryl co nejvíce vrstev.

Slovenskou dvojku Tittingur jsem poznala letos na Chee Chaaku, kde moc nezaujali, ale tady! Jako by to byla úplně jiná kapela. Svědčí jim podzemní stage, jemná světla v podobě neonových panelů i mlha, mají výborný zvuk. Techno se střídá s noisovými pasážemi, tancuje celé zamlžené podzemí.

Zbytek noci opět ovládá různorodé techno, někdy baví, jindy tlumí a já pomalu hodnotím. Výborné koncerty převažují nad těmi několika slabšími, gastronomie na jedničku (na kterém malém festivalu servírují Pho?), rozmanité vizuály, kam se podíváš. Ale především – kromě netradičního dramaturgického výběru si Hradby samoty dávají velmi záležet na unikátní atmosféře a působivosti jednotlivých koncertů.