Články / Reporty

Keb' Mo' ve zlatě a barokním štuku

Keb' Mo' ve zlatě a barokním štuku

Anna Mašátová | Články / Reporty | 26.07.2014

Při pohledu na amerického bluesmana Kevina Moora, kterého ovšem uvidíte na plakátech pod jménem Keb' Mo', mu asi nebudete hádat třiašedesát let. Vlastním očím nevěříte ani naživo, chlápek vypadá totiž skvěle, stěží byste mu tipli čtyřicet. Třemi Grammy oceněný zpěvák a kytarista, žijící dnes v jednom z hlavních hudebních měst Nashvillu, se dostal na výsluní až se čtyřmi křížky na krku.

Vyrůstal na gospelech, od mládí exceloval na kytaru, přes bicí a basu v kalypso bandu se v sedmdesátých a osmdesátých letech dostal k bluesovým vedlejšákům. První sólovou desku s názvem Rainmaker vydal sice už roku 1980, žádný průlom ale neznamenala. Ten přišel až o čtrnáct let později, když začal používat přezdívku Keb' Mo'. Snad právě změna jména mu přinesla štěstí. Objevil se ve Scorseseho dokumentu The Blues, roku 1996 natočil album Just Like You s hosty jako Jackson Browne či Bonnie Raitt a na poličku postavil první Gramm(y)ofonek. A o dva roky později přibyla další soška za nahrávku Slow Down. Čtvrté The Door sice řady nerozšířilo, Keep It Simple z roku 2004 ale ano, opět v kategorii „soudobé blues“. V následujících letech se diskografie nafoukla o další čtyři tituly, mezi nimi také na Grammy nominované The Reflection. Do Prahy přivezl Keb' Mo' jen pár měsíců staré album Bluesamericana, aby v rámci koncertního cyklu Pražského hradu vystoupil v honosném Španělském sálu.

Když jen zvážíme, odkud blues vzešlo, nemohla být volba překvapivější. Pozlacené barokní lustry ostře kontrastovaly s ocelovou konstrukcí pódia, zvenčí dopadalo velkorysými okny světlo, udělat alespoň „nějakou“ atmosféru byl nadlidský úkol. Publikum si evidentně nevědělo rady s dresscodem, takže jste potkávali máničky v kraťasech, plesové róby, sandály i podpatky, z extrému do extrému. Nebudeme si nic namlouvat, když už se jde na taková místa, styl dřevorubec je jednoznačné faux pas. Přinejmenším rozpačitý výsledek, o zvuku raději nemluvě. Snad i pro čtyřčlennou kapelu to byl zážitek prazvláštní, už odpoledne sdílela fotky prázdného sálu na facebooku.

Vřelejší prostředí vykouzlila až hvězda večera a úsměv z tváře v podstatě nevymizel, když Keb' Mo' vtipkoval, ať už slovně nebo hudebně. Více jak devadesátiminutový set odstartoval skladbou Everything I Need z nahrávky Slow Down, v houpavých rytmech volně pokračovala Somebody Hurt You, politicky aktivní kytarista popíchnul kouskem Government Cheese, ve kterém slibuje, že první, co ráno udělá, bude nalezení řádné práce, zneklidnil The Worst Is Yet to Come a bez debaty si obtočil kolem prstu všechny ženy v sále vyznáním (You Don't Have To) Shave Yo'Legs s romantickým klavírním úvodem. Je vcelku jasné, proč je Keb' Mo' úspěšný. Má dar melodických hitovek, aniž by se utápěl v lacinosti, jeho výpovědi jsou uvěřitelné a nezpochybnitelně pohodové.

Spontánní potlesk se ozval u prvních tónů More Than One Way Home, nejzábavnější moment nastal s koncem, kdy se jednotliví hráči vypořádali vokálně každý dle svého gusta s refrénem písně The Door. Soul, R&B i téměř neumělé školní podání jednoznačně pobavilo. První koncert v Čechách si vysloužil i dva přídavky, She Just Want to Dance a City Boy, obojí z eponymní, dvacet let staré desky. Bicí Caseyho Wasnera, klávesy Michaela Hickse, baskytara a přehlídka Moorových kytar od akustiky přes elektriku po dobro vyšla ze zápasu se zvukovými vlastnostmi sálu se ctí. Pokud se sem Američani ještě vrátí, doufejme, že do vhodnějšího prostoru, kde se možná nebude odrážet zlato v zrcadlech a kde třeba pivo nepoteče proudem, blues i jeho fanoušci se tam ale budou cítit o něco svobodněji.

Info

Keb' Mo'Band (usa)
24. 7. 2014, Španělský sál Pražského hradu, Praha

foto © Tomáš Moudrý

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...

Hádanky z Utrechtu #3: Chicago rulez!

Michal Pařízek 10.11.2019

Hudebně někde mezi free jazzem, gospelem a zuřivým art punkem, nasazením i napětím nepříliš daleko od Algiers například? Silná slova ze silného místa.

Poslouchat až do rána (Becca Stevens)

Karolina Veselá 10.11.2019

Největší obdiv ale putoval k hlavní hvězdě večera. Mezi Beccou Stevens z nahrávek a tou, co stála na pódiu, nebyl jediný slyšitelný rozdíl.

Hádanky z Utrechtu #2: O hvězdách a světle

Michal Pařízek 09.11.2019

Zajímalo by mě, zda v té době už věděla, že o pár hodin později ve vloženém a do poslední chvíle utajeném slotu vystoupí taková hvězda jako Björk.

Dřevo a témbr: Michael Gordon na Strunách podzimu

Jan Starý 08.11.2019

Na festivalu Struny podzimu se každoročně najde i pár událostí, které jdou nad rámec preciznosti a dobrého vkusu k něčemu skutečně zásadnímu...

Hádanky z Utrechtu I.: Las reinas

Michal Pařízek 08.11.2019

La Bruja del Texcoco může zavánět queer burleskou, ale takové je Mexiko – trocha šuntu a šarlatánství protřepaná s kouzelnou nadsázkou. Mexiko v Utrechtu.

Supergroup ne tak super (Petbrick)

Dominik Polívka 07.11.2019

„Zkouška byla docela hlasitá, bude to chtít špunty,“ slyším od promotéra. Hlasitost však nebyla tím, co trhalo uši, byla to nesouhra obou muzikantů...

Zásadní Xenakis: Ohýbání zvukoprostoru

Jan Starý 07.11.2019

Napětí nemělo vrchol nebo řešení, mohlo jen pokračovat po nejasné, fascinující cestě vpřed...

What the fuck am I doing here (Blood Red Shoes)

Jonáš Sudakov 06.11.2019

Kto po Pixies odchádzal sklamaný, že Blood Red Shoes stratili drive a po novom albume to už nie je ono, toho show v Lucerne musela presvedčiť o opaku.