Články / Recenze

Kendrick Lamar kreslí portrét člověka, nikoli nezničitelného poloboha

Kendrick Lamar kreslí portrét člověka, nikoli nezničitelného poloboha

Jakub Šíma | Články / Recenze | 20.12.2012

Kendrick Lamar Duckworth vydává své druhé studiové a první major album. Spolu s kolegy z kapely Black Hippy tvoří nejžádanější mladé west coast zboží. Ba co víc, Ice Cube, Snoop Dogg i Dr. Dre jej označují za nového krále západního pobřeží. Někdo dokonce za nového Tupaca. Ale Kendrick Lamar stojí nohama na zemi a místo siláckých řečí přichází s hudebním autoportrétem.

Není sociálním, angažovaným nebo politickým raperem, ale pouze sám sebou. A právě v tom je jeho síla. Je schopen poeticky podat syrovost ulice. Ponořit se do problému, ale uchovat si nadhled. Stát si za svým, a přitom se vyhnout otřepanému battle rapu. Dokáže být sociálně uvědomělý a nezabřednout do triviálních konstatování ani zběsilých konspiračních teorií. Udržuje se v každodenní realitě blízké každému člověku, kterou je však schopen podat neobyčejně poutavě. Nezakládá si na internetovém hypu, tak nezbytném pro většinu současných nováčků. Beaty, které si vybírá, mají typický westcoastový zvuk, ale přitom zní autenticky a zcela neprvoplánově. A v době, kdy ostatní shánějí peníze, aby dostali na svojí desku velké jméno, které ji prodá, se Kendricku Lamarovi sám přihlásí Dr. Dre, aby mu dělal výkonného producenta. Nemluvě o Snoop Doggovi, který si ho nechal při svém vystoupení vyvolat publikem ke standing ovation. Zahoďte škatulky, začíná short film by Kendrick Lamar.

Compton. Devadesátitisícové město uprostřed losangeleského okrsku. Město nízkopříjmových černochů, v poslední době vytlačovaných Hispánci. Bloods a Crips si jdou vzájemně po krku. Území, na kterém bují gangy distribuující crack. Na kokain mohou místní zapomenout. Pouliční střelba je v některých částech na denním pořádku. Zdánlivě nepodstatné místo, které proslulo svou neutěšeností a vysokou kriminalitou. Na konci osmdesátých a začátku devadesátých let je Compton nejnebezpečnější město USA. Toto podhoubí dalo vzniknout legendárním N.W.A. a celému gangsta rapu. Malý Kendrick Lamar sedí na klíně své babičky. Kolem sedí dva strýcové, na stole láhev 40-Ounce malt liqouer, dětská láhev a značka gangu.

Po dvaceti letech se doba změnila, byť ne příliš. Kriminalita klesla ke kalifornskému průměru. Válka mezi Bloods a Crips je minulostí. I drogy se proměnily a crack ustoupil do pozadí. Compton je „až“ osmé nejnebezpečnější město USA. Kendrick Lamar vydává good kid, m.A.A.d. city.

Život je různorodý. Jste nuceni se vyrovnat se smrtí, ať spravedlivou či nespravedlivou. Obzvlášť když je všude kolem. Násilná smrt nezná slovo spravedlnost. Nezbývá než se modlit k Bohu a být si vědom svých hříchů. Městská realita je tvrdá: kolemjdoucí se zbraněmi pod bundou, drogy ničící životy mladým lidem. Ani hudební průmysl nic neodpustí, lepší je dělat si věci podle sebe a nepodlehnout tlakům. Zkrátka: bitch dont kill my vibe. Po prvním bluntu v životě máte pěnu kolem pusy, jelikož kamarádi smíchali marihuanu s kokainem a neřekli vám to. Lidé si likvidují tělo toxiny a žijí ve lži. O to těžší je žít v pravdě. Žal se dá nejlépe utopit v alkoholu. A celý život strávit v láhvi. Místo tří panáků se najednou koupete a potápíte v bazénu plném chlastu. Je to opojné, o to těžší je se vynořit. Vidíte, jak svodům podléhají lidé blízcí i vzdálení, a nevyhnutelně jste jim vystaveni taky. Občas podlehnete, jindy odoláte. Je těžké chodit po hraně. Ale když jste s homies, zábrany jdou stranou. Není nic lepšího, než popíjet a projíždět se městem. Dnes jste pánem světa. Dokážete odolat, ale nechcete. Přiznáváte, že jste hříšník, který zhřeší znovu. V tvrdém světě je i plno radostí. Povede se vám sbalit holku, kterou jste chtěli. Užijete si společně léto a je jedno, jestli vás pohání láska nebo chtíč. A tušíte, že to neskončí dobře a vám nezbudou než vzpomínky a představy. Sny a představy jsou jedna z věcí, kterou vám nemůže nikdo vzít ani v Comptonu. Většina lidí tu s ní o tom, že bude mít balík peněz. Že nebudou muset chodit do práce, budou se mít jako král a budou dělat vše, co jen člověk může chtít. Všeho jste si moc dobře vědomi a víte, že jste to vy sami, vaše skutečnost, váš portrét.

Album je ucelené, jednotlivé tracky se tematicky vzájemně doplňují, i když třeba jen krátkou zmínkou. Organičnosti přidávají i skity, které dotváří atmosféru i prohlubují souvislosti. Kendrick Lamar kreslí (auto)portrét člověka, nikoli nezničitelného poloboha. Deska obsahově vyznívá velmi civilně a gangsta rap se nekoná. Žádné silné řeči a posse tracky, pouze syrová a nedokreslovaná osobní zkušenost. Zkušenost, která je podávána velmi umně a barvitě. Vše korunuje Lamarova flow, která působí nenuceně, nenásilně a podtrhuje přirozenost, s jakou nahrávka působí. Nenajdete vatu či tracky pro rádia, žádný rušivý element. I proto si lze good kid, m.A.A.d city vychutnat jako film. Jednotlivé prvky zapadají do mozaiky, až ji máte celou a vidíte osobu Kendricka Lamara se vším všudy a víte, že je to vlastně normální kluk, který dělá skvělý rap.

Info

Kendrick Lamar: good kid, m.A.A.d. city (Top Dawg / Aftermath / Interscope, 2012)
www.kendricklamar.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Prechod do serióznej roviny (Rich Brian)

redakce 12.10.2019

Z Rich Briana sa stala virálna senzácia, ale z jeho novšej tvorby a rozhovorov je zjavné, že ambície má iné.

Ahhhh, ten surf rock! (Songs from the Utopia)

redakce 11.10.2019

Na novince pojmenované extatickým (či snad bolestivým?) výkřikem Ahhhh! se vydali na západ a pomyslně zakotvili někde na Západním pobřeží.

Smutně a zároveň s největší vášní k životu (Mueran Humanos)

redakce 05.10.2019

Ačkoli zpívají takřka výhradně španělsky, rafinovaná atmosféra odstavuje znalost jazyka na vedlejší kolej.

Neurvalý punk s koulí u nohy (Victims)

redakce 28.09.2019

Victims zde sice stále sázejí na ověřené postupy žánru a přímočarost, kterou koriguje agresivní d-beat materiálu, jasně vévodí, překvapuje však produkce.

Neobyčejná pokora Dirtmusic

redakce 27.09.2019

Odvaha a elegance, s jakou se Dirtmusic dokázali vzdát obvyklých schémat, je záviděníhodná... Recenze poslední desky Dirtmusic před jejich pražských koncertem.

Emotivní žalořevy Esazlesa

redakce 18.09.2019

Azyl v jeskyni skončil. Na malé formáty už není čas. Dává to smysl?

Když prach z cesty skřípe v zubech... (Gravelroad)

redakce 17.09.2019

Crooked Nation už při pohledu na přebal postrádá psychedelickou barevnost předchozích desek, zdobí ji černobílý obraz kostlivce v obleku.

Příliš dlouhá cesta k příliš prchavé nostalgii (Deafheaven)

redakce 16.09.2019

Ordinary Corrupt Human Love je stejnou měrou tvůrčí svoboda jako okázalá vypočítavost.

Cesta do hlubin dánské duše (Søren Bebe)

redakce 13.09.2019

Bebeho skladby na albu Echoes nejsou pouhou ozvěnou, ale vlastním hlasem, který Bebeho řadí k nejslibnějším talentům nejen skandinávské hudební scény.

Nelítostná dekompozice klubového elektra (Blanck Mass)

redakce 12.09.2019

Krutá atmosféra nelítostně tepající do posluchačových spánků je jasným testamentem doby. Reflexe environmentálního žalu, deprese, dekontrukce a kompozice naděje?