Články / Recenze

King City: Město, ve kterém se toho moc nestalo

King City: Město, ve kterém se toho moc nestalo

Matouš Hrdina | Články / Recenze | 18.11.2012

Většina z nás na rozdíl od superhrdinů nežije žádný Velký příběh. Někomu možná dnes mafie vyvraždí rodinu a on se vydá na epickou cestu pomsty, ale ty ostatní jen při jízdě z koncertu chytí revizor, někdo potká pátou životní lásku a jiný dostane kopačky, a kromě toho je potřeba taky zajít do sámošky a umýt nádobí. Hrdinové komiksu King City od Brandona Grahama patří právě do téhle kategorie všedních zevlů.

King City je metropole budoucnosti plná ninjů, mutantů, gangsterů, tajných společností, démonů a osudových žen, město, ve kterém prý ve flaškách schovávají mozky Walta Disneye a Theodora Roosevelta, které jednou za čas strčí do robotických pavouků a nechají je bojovat v aréně. Ale ať už tam provedete cokoliv, nikoho to nejspíš nevyvede z míry a život si půjde dál svou cestou.

Do King City se po letech vrací Joe, špion ozbrojený tlustým kocourem Earthlingem, který po injekci kočičí šťávy dokáže fungovat jako cokoliv, od paklíče přes periskop až po skateboard. Joeova expřítelkyně Anna teď chodí s veteránem korejské zombie války, kterého drogy pomalu mění v křídu, a jeho nejlepší kamarád Pete je zase zamilovaný do mimozemské mořské panny. Ve městě se sice chystá znovuoživení krále démonů a spiknutí jsou na denním pořádku, ale oni místo boje za záchranu světa většinou bloumají po ulicích a všechno to jen zpovzdálí pozorují. Co zlého mi kdy zlo udělalo? ptá se Joe a místo boje s padouchy jde raději řešit kamarádovy trable s holkama. Samotáři mezi kyborgy a pašeráky orgánů, Big Lebowski ve světě Transmetropolitanu, Ghost World po jaderné válce. Ale ani s tím sci-fi charakterem to není tak žhavé – Graham sám říká, že pro dosažení větší nadčasovosti se příliš nezabýval moderními technologiemi, a tak jeho město budoucnosti připomíná mírně futuristický začátek 90. let.

Nelineární vyprávění se posouvá dopředu skrze povahy a emoce postav, nikoliv pomocí umělých zápletek. Graham i tak dokáže udržet tempo v průběhu všech 400 stran tlustého svazku sebrané edice. Jeho postavy jsou živí lidé, uvažující jako každý z nás. Někdy neví, co dělat, někdy ani netuší, o čem si zrovna povídat, a tak jen zírají na padající déšť. Nevyklopí nám sice spletitý a tragický příběh Batmanovy rodiny, ale zato se dočkáme obrovského množství bizarních fórků a nepřeložitelných slovních hříček.

Zatímco v popředí stránek Joe s Petem komentují život, cucají limonádu s příchutí vítězství a koukají, jak ninjové hrají fotbal, na pozadí panelů se neustále odehrávají desítky dalších příběhů. Graham v King City naplno využívá potenciálu média a ukazuje, co všechno umí sdělit jen komiks. Plynule přechází od rozmáchlých atmosférických výhledů k detailním drobnokresbám, někdy se uprostřed kapitoly najednou objeví křížovka, stolní hra, mapa nebo soupis inventáře kapes jednoho z hrdinů. Jeho nezaměnitelný styl připomíná Moebiovu kresbu (přiznaný vzor) říznutou mangou, do které si znuděný puberťák v hodině matematiky domalovává srandičky. Graham začínal kariéru tvorbou graffiti na ulicích Seattlu, a tak i každou zeď v King City pokrývají nánosy tagů, sloganů a značek (a díky jeho zkušenostem s kreslením porna jsou rty všech holek ve městě řádně vyšpulené a zadky kosmicky okrouhlé). Kdybychom ze stránek vymazali všechny „zbytečné“ prvky, zbyly by nám jen bílé listy – Graham většinu panelů zalidňuje zástupy obyvatel města, kteří řeší své všední starosti, navzájem se podřezávají nebo jen bohapustě žvaní. Vytváří tak dokonalou iluzi fugujícího světa s vlastní historií a pravidly, ve kterém jsou příběhy ústředních hrdinů jen poznámkami pod čarou.

King City vyšlo ve dvanácti dílech nejprve ve vydavatelství Tokyopop a poté u Image Comics, kde letos v únoru vydali sebranou edici doplněnou o spoustu bonusů. Když někoho nutím, aby si ji okamžitě pořídil, mívám trochu problém vysvětlit, o čem že ta skvělá věc vlastně je. King City je zkrátka o King City. Možná jediný komiks, ve kterém je finální legendární souboj ponechán na starosti kocourovi a pak ho pro jistotu vůbec neuvidíme. King City vypráví o tom, co dělali loseři mimo záběr, když Neo dával nakládačku agentu Smithovi a Luke mířil k Hvězdě smrti. King City je totéž město, kterým jdete ráno na tramvaj. Jen v něm bývá trochu více srandy a divných typů s kocoury.

Info

Brandon Graham – King City (Image Comics, 2012)
www.imagecomics.com/comics/4580/King-City-MR-

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Becca Stevens nabádá k tanci

Karolina Veselá 23.05.2020

Wonderbloom je soubor čtrnácti různorodých skladeb obsahující, jak už je u Stevens zvykem, neméně dobré texty se silnými příběhy.

Smutné zprávy postrádají sílu (Childish Gambino)

Štěpán Sukdol 18.05.2020

Nahrávka se snaží předávat děsivou a smutnou zprávu o současné společnosti, hudební složka jí však podráží nohy.

Full Moon 10: Hannah Gadsby - Nanette

Lukáš Grygar 13.05.2020

Smích léčí? Vystoupení australské komičky Hannah Gadsby nemá za cíl vás pobavit, i když to Gadsby dokáže stejně samozřejmě jako největší esa stand upu.

Obžerná radost (Kvelertak)

Jiří Vladimír Matýsek 13.05.2020

Melodií od starších desek přibylo, díky tomu je i Splid o něco barevnější deskou, která nemá slabých míst.

Karneval bizarností a absolutní nevázanosti (Igorrr)

Tomáš Kouřil 10.05.2020

Na minulých dvou albech jsme už sice slyšeli grindové řezanice, novinka je však v rámci tvrdé kytarové hudby čitelnější.

Ucelený monument (Recondite)

Jiří Akka Emaq 09.05.2020

Na předchozích deskách se Recondite zabýval pomalejšími tempy, ambientnějšími náladami a rozkrytými znepokojivými strukturami. Novinka Dwell je ale uceleným monumentem.

Nedbalá elegance se sarkastickým úsměvem (Container)

weru000 06.05.2020

Neortodoxní a neustále obratná rytmická smršť v každé skladbě upozorňuje na jeho vlastní verzi důmyslného hardcore či minimal techna.

Prolínání hudebních jazyků (Zuzana Mojžišová)

Akana 05.05.2020

Klíčové jsou svoboda a otevřenost, s nimiž se tu z různých žánrových přísad rodí smysluplný, barevný celek.

Drásavá atmosféra a nefiltrované emoce (Moodie Black)

Dominik Polívka 04.05.2020

Prvky mechanického electro-industriálu, obscénního dark elektra, nebo goticky laděných postrockových ploch procházejí celým albem.

„I want Sail 2.“ Já ne (Awolnation)

Jarmo Diehl 02.05.2020

Bruno ví, co chce dělat, a do jisté míry to i umí: filtrovat všechno od diskotéky až po kytarový dance rock tak, aby z toho byla šlapající, neprvoplánová popina.