Články / Reporty

Koho by napadlo jet na festival do Litvy?

Koho by napadlo jet na festival do Litvy?

Karolina Fialová | Články / Reporty | 23.09.2014

Koho by napadlo jet na festival do Litvy? Mají tam vůbec něco takového? Asi nejsem jediná, kdo má o baltské trojce zemí trochu zkreslené představy. Festival tam je. A je sakra dobrej.

Vilnius Music Week dodržuje klasický formát showcase festivalu - koncerty v klubech a na stagích po centru města plus hudební konference. Z Británie přiletěl třeba bezprostřední John Robb, Peter Jenner, z Islandu hlavní booker Iceland Airwaves Grimur Atlason nebo booker zaběhlého Eurosonicu Ruud Berends. Na rozdíl od posledních dvou jmenovaných festivalů byl Music Week zdarma – jak přehlídka převážně domácích kapel a jmen z okolních zemí, tak i všechny konference.

Darkside, When Saints Go Machine – i taková jména jste mohli potkat na plakátech po celém městě, ta se však týkala festivalu Loftas, oddělené, placené části Music Weeku, která běžela ve stejné dny. Osobně to nepovažuji za nejchytřejší rozhodnutí – ráno a dopoledne konference, odpoledne a večer showcase vystoupení a od půlnoci do rána program Loftas by nezvládl asi ani ten nejzarytější hudební fanoušek. Aby toho nebylo málo, na hlavním náměstí probíhal Vilnius festival, na kterém se Litevcům poprvé představili dánští WhoMadeWho. Na jaře se na jejich vlně disco-kytarových hitů a showmanství vezla naplněná Akropole a já s ní, ale přepálený zvuk a protahované písně mě rychle vyhnaly zpátky do prostor Music Weeku. A bylo to dobře.

pátek
V pátek byla na programu konference s názvem „Musical tourism – example of Iceland“. Jak dostat turisty na Island mimo hlavní sezónu, která končí už v září? Proč si může festival dovolit mít tak drahé lístky? Jak export islandských kapel pomáhá turistice? Tyto a mnoho dalších otázek zodpovídal zmiňovaný Grimur Atlason.

Mezi nejlepší vystoupení dne patřilo hned to úvodní – domácí kapela Kite Art podporovaná (na brzkou hrací hodinu) početným publikem a pár roztančenými teenagery v první řadě. Indierocková Don’t Cry s nádechem elektroniky a „severským“ zvukem fungovala jako magnet.

O kus dál zvučili dvoučlenní ukrajinští Tape Flakes, další elektronika (které bylo na festivalu požehnaně). Posedávající publikum nevypadalo příliš naladěné na divokou taneční párty a bralo je spíš jako „předkrm“ o něco populárnějších lotyšských Carnival Youth. Na jedné konferenci se o nich vyjádřili jako o talentovaných, stydlivých, mladých klucích s klišé texty – přesně na to ale všichni čekali. Je to chytlavé. Vážně chytlavé. Pusťte si Never Have Enough, Octopus nebo Brown Eyes And All the Rest a jste v pasti. V oddělené části areálu Loftas byla jedna stage věnovaná i kapelám Music weeku. Polorozpadlý industriální komplex, v něm kromě koncertů třeba ještě pop-up galerie a promítání filmů. Někdo tady šlape Colours na paty.

sobota
Nejzáživnější konferenční zážitek se konal na té s názvem „Moment of truth – foreign specialists evaluate VMW artists“, kde pět panelistů z pěti různých zemí hodnotilo podle dvouminutového poslechu festivalové kapely. Ze začátku to vypadalo na průšvih – několikrát po sobě se opakující výraz „shoe shopping music“ nevěstil nic dobrého. Našlo se ale i pár kapel, co zaujaly. A Bělorusové Super Besse se dokonce dočkali pochvalného článku na webu Johna Robba Louder Than War.

Před sobotním vrcholem v podobě vystoupení Polského dua Rebeka se představili Audience Killers (hráli i na letošním Great Escape), jemný pop/synthpop, atmosférická hudba a nepřípadné blyštivé oblečky, úlohu upoutání pozornosti splnily výborně. Na nahrávkách mi připomínali norské Team Me, naživo jim poněkud scházela energie.

Těsně před začátkem setu liduprázdno, ke konci plno. Rebeka – elektronika, co vás donutí zvednout zadek ze židle (a to doslova, viz jejich koncert na Pohodě, kde zpěvačka vyhecovala sedící a klimbající dav). Padla o nich zmínka i na konferencích, a ne jednou – samozřejmě pozitivní.

Závěrečný koncert sobotního večera obstaral na jednom z náměstí BA, miláček mnoha litevských (nejen) holek. Prozíravě zahrál jednu ze svých dvou hitovek hned v úvodu a tu druhou úplně na konci. Všechno mezi tím bylo totiž k uzívání. Kdo ví, třeba má geniální texty – to se ale prostřednictvím google překladače nedozvím.

Info

Vilnius Music Week
4. – 7. 9. 2014, Vilnius, Litva

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...

Hádanky z Utrechtu #3: Chicago rulez!

Michal Pařízek 10.11.2019

Hudebně někde mezi free jazzem, gospelem a zuřivým art punkem, nasazením i napětím nepříliš daleko od Algiers například? Silná slova ze silného místa.

Poslouchat až do rána (Becca Stevens)

Karolina Veselá 10.11.2019

Největší obdiv ale putoval k hlavní hvězdě večera. Mezi Beccou Stevens z nahrávek a tou, co stála na pódiu, nebyl jediný slyšitelný rozdíl.

Hádanky z Utrechtu #2: O hvězdách a světle

Michal Pařízek 09.11.2019

Zajímalo by mě, zda v té době už věděla, že o pár hodin později ve vloženém a do poslední chvíle utajeném slotu vystoupí taková hvězda jako Björk.

Dřevo a témbr: Michael Gordon na Strunách podzimu

Jan Starý 08.11.2019

Na festivalu Struny podzimu se každoročně najde i pár událostí, které jdou nad rámec preciznosti a dobrého vkusu k něčemu skutečně zásadnímu...

Hádanky z Utrechtu I.: Las reinas

Michal Pařízek 08.11.2019

La Bruja del Texcoco může zavánět queer burleskou, ale takové je Mexiko – trocha šuntu a šarlatánství protřepaná s kouzelnou nadsázkou. Mexiko v Utrechtu.

Supergroup ne tak super (Petbrick)

Dominik Polívka 07.11.2019

„Zkouška byla docela hlasitá, bude to chtít špunty,“ slyším od promotéra. Hlasitost však nebyla tím, co trhalo uši, byla to nesouhra obou muzikantů...

Zásadní Xenakis: Ohýbání zvukoprostoru

Jan Starý 07.11.2019

Napětí nemělo vrchol nebo řešení, mohlo jen pokračovat po nejasné, fascinující cestě vpřed...

What the fuck am I doing here (Blood Red Shoes)

Jonáš Sudakov 06.11.2019

Kto po Pixies odchádzal sklamaný, že Blood Red Shoes stratili drive a po novom albume to už nie je ono, toho show v Lucerne musela presvedčiť o opaku.

Závěsy a ručníčky (She Past Away)

Michal Smrčina 06.11.2019

V sále není horko, ale kapela i přes sporé pohybové kreace vystupuje s nasazením a pravidelně si otírá pot či make-up do připravených ručníčků.