Články / Reporty

Koho by napadlo jet na festival do Litvy?

Koho by napadlo jet na festival do Litvy?

Karolina Fialová | Články / Reporty | 23.09.2014

Koho by napadlo jet na festival do Litvy? Mají tam vůbec něco takového? Asi nejsem jediná, kdo má o baltské trojce zemí trochu zkreslené představy. Festival tam je. A je sakra dobrej.

Vilnius Music Week dodržuje klasický formát showcase festivalu - koncerty v klubech a na stagích po centru města plus hudební konference. Z Británie přiletěl třeba bezprostřední John Robb, Peter Jenner, z Islandu hlavní booker Iceland Airwaves Grimur Atlason nebo booker zaběhlého Eurosonicu Ruud Berends. Na rozdíl od posledních dvou jmenovaných festivalů byl Music Week zdarma – jak přehlídka převážně domácích kapel a jmen z okolních zemí, tak i všechny konference.

Darkside, When Saints Go Machine – i taková jména jste mohli potkat na plakátech po celém městě, ta se však týkala festivalu Loftas, oddělené, placené části Music Weeku, která běžela ve stejné dny. Osobně to nepovažuji za nejchytřejší rozhodnutí – ráno a dopoledne konference, odpoledne a večer showcase vystoupení a od půlnoci do rána program Loftas by nezvládl asi ani ten nejzarytější hudební fanoušek. Aby toho nebylo málo, na hlavním náměstí probíhal Vilnius festival, na kterém se Litevcům poprvé představili dánští WhoMadeWho. Na jaře se na jejich vlně disco-kytarových hitů a showmanství vezla naplněná Akropole a já s ní, ale přepálený zvuk a protahované písně mě rychle vyhnaly zpátky do prostor Music Weeku. A bylo to dobře.

pátek
V pátek byla na programu konference s názvem „Musical tourism – example of Iceland“. Jak dostat turisty na Island mimo hlavní sezónu, která končí už v září? Proč si může festival dovolit mít tak drahé lístky? Jak export islandských kapel pomáhá turistice? Tyto a mnoho dalších otázek zodpovídal zmiňovaný Grimur Atlason.

Mezi nejlepší vystoupení dne patřilo hned to úvodní – domácí kapela Kite Art podporovaná (na brzkou hrací hodinu) početným publikem a pár roztančenými teenagery v první řadě. Indierocková Don’t Cry s nádechem elektroniky a „severským“ zvukem fungovala jako magnet.

O kus dál zvučili dvoučlenní ukrajinští Tape Flakes, další elektronika (které bylo na festivalu požehnaně). Posedávající publikum nevypadalo příliš naladěné na divokou taneční párty a bralo je spíš jako „předkrm“ o něco populárnějších lotyšských Carnival Youth. Na jedné konferenci se o nich vyjádřili jako o talentovaných, stydlivých, mladých klucích s klišé texty – přesně na to ale všichni čekali. Je to chytlavé. Vážně chytlavé. Pusťte si Never Have Enough, Octopus nebo Brown Eyes And All the Rest a jste v pasti. V oddělené části areálu Loftas byla jedna stage věnovaná i kapelám Music weeku. Polorozpadlý industriální komplex, v něm kromě koncertů třeba ještě pop-up galerie a promítání filmů. Někdo tady šlape Colours na paty.

sobota
Nejzáživnější konferenční zážitek se konal na té s názvem „Moment of truth – foreign specialists evaluate VMW artists“, kde pět panelistů z pěti různých zemí hodnotilo podle dvouminutového poslechu festivalové kapely. Ze začátku to vypadalo na průšvih – několikrát po sobě se opakující výraz „shoe shopping music“ nevěstil nic dobrého. Našlo se ale i pár kapel, co zaujaly. A Bělorusové Super Besse se dokonce dočkali pochvalného článku na webu Johna Robba Louder Than War.

Před sobotním vrcholem v podobě vystoupení Polského dua Rebeka se představili Audience Killers (hráli i na letošním Great Escape), jemný pop/synthpop, atmosférická hudba a nepřípadné blyštivé oblečky, úlohu upoutání pozornosti splnily výborně. Na nahrávkách mi připomínali norské Team Me, naživo jim poněkud scházela energie.

Těsně před začátkem setu liduprázdno, ke konci plno. Rebeka – elektronika, co vás donutí zvednout zadek ze židle (a to doslova, viz jejich koncert na Pohodě, kde zpěvačka vyhecovala sedící a klimbající dav). Padla o nich zmínka i na konferencích, a ne jednou – samozřejmě pozitivní.

Závěrečný koncert sobotního večera obstaral na jednom z náměstí BA, miláček mnoha litevských (nejen) holek. Prozíravě zahrál jednu ze svých dvou hitovek hned v úvodu a tu druhou úplně na konci. Všechno mezi tím bylo totiž k uzívání. Kdo ví, třeba má geniální texty – to se ale prostřednictvím google překladače nedozvím.

Info

Vilnius Music Week
4. – 7. 9. 2014, Vilnius, Litva

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.